Nyní trocha matematiky - ano, táhne mi na Kristova léta. Kristova noho!
Co mě sem vlastně přivádí? Hm, asi osud.
Anebo spíš zoufalství a pocit, že se zcvoknu. Asi bych to měl vysvětlit obšírněji. Tak tedy... žil byl jeden malý chlapeček jménem Benjamín. A ten měl svého Mistra, svého přítele, svého "tatínka". Byli jedno tělo, jedna duše. Doslova, protože ten pán byl imaginární. Miloval ho tak moc, že nepotřeboval jiné lidi. Byl jeho maličký koloušek, jeho koťátko, jeho ohřejvátko do postele... Benjamínek odmaturoval, šel na vysokou (a téměř se z něj stal učitel českého jazyka), pak se odstěhoval daleko daleko za prací. A jeho drahý byl stále s ním. Občas Benovi připadalo, jako by se na krátké okamžiky stával jím. Hlavně v práci, kde zkrátka nemohl být malý - a zranitelný. Proto aby nebyl snadným terčem, dělal, jak je dospělý. Říká se, že se stáváme tím, co milujeme. A tak Ben proti vlastní vůli dospíval a byl stále podobnější svému tatínkovi.
Pravda, nikdy nebyl vyloženě miminko. Cítil se spíš cca na dvanáct a říkával o sobě, že je "zabržděný", protože měl hromadu plyšáků a často se choval, jako by mu bylo spíš pět. Chlapec na začátku dospívání, kterého už zajímají "ty dospělácké věci", ale emocionálně je mnohem mladší. Loni k Vánocům dostal svůj první dudlík a užasl, jak je příjemné ho dumlat.
Jenže pak potkal Ji...
Mohl bych tuhle "pohádku" vyprávět ještě dlouho, jsem hrozný psavec, který by rád vydal knihu (jenže je posera). Zkrátka a dobře, přihodila se mi taková věc, které se myslím říká láska, nebo přinejmenším zamilovanost.
Je to naše brigádnice v práci, je jí 18 a miluje My little ponny. Nezkaženější stvoření jsem v životě nepotkal! Asi je to tím, že žije s prarodiči a ti se všemožně snaží konzervovat její dětství. Ale zdá se, že jí to vlastně vyhovuje. Jednou mi řekla, že se děsí být dospělá, hm. A já mám pocit, že ji musím ochraňovat a rozmazlovat a... a vůbec! No, ne že by se mi to stalo poprvé v životě. Už před deseti lety jsem potkal svoje první little. Byl to kluk, dle rodného listu o třináct let starší než já a krom toho trangender (narodil se jako dívka). Jo, zapomněl jsem se zmínit, že jsem pansexuál. Zamilovávám se do duše a do aury. Snad už ve svým věku vím, co dělám.
Je to teda záhul, být "dva v jednom". Little i daddy. Nicméně jsem prošel oficiálními psychotesty a prý jsem "osobnost bez nápadností, s lehce nadprůměrným IQ". Já radši používám označení "příčetný blázen".
Došel jsem k závěru, že nezvládám "normální vztahy". Dva jsem vyzkoušel, ale nešlo to. Potřebuju tu cg/l dynamiku. Jeden je ten malý a zranitelný a uhihňaný a ukňouraný... a druhý ten pečovný, ten moudrý, ten, co mláděti ukazuje svět. Žák a mentor. Jin a yang.
Měl jsem být učitel, ale nestal jsem se jím, protože děti mi nehorázně pijí krev. Ani nevím, o čem s nimi mluvit, radši si pohraju se psem. Trochu paradox, u někoho, kdo má pojmenované své plyšáky a v kredenci krupicovou kaši.
Zkrátka a dobře, letos mám zřejmě bojový úkol smířit se s tím, že v sobě mám dítě i dospělého. Prý to tak má každý, ale málokdo si to přizná. Kdyby o tom chtěl někdo diskutovat a filozofovat, budu rád. Teď vás tím ale nebudu nudit.
Na závěr bych možná mohl ještě dodat, že mám rád i pet-play, všechny ty plyšové chvosty a ouška, oboječky s rolničkou... sám je i šiju. Přijde mi, že pet a littles mají hodně společného - jsou roztomilí, zranitelní a potřebují péči a výchovu. Pet-play jsem objevil asi před devíti lety, kdy mě začalo brát být pánovo štěňátko. Rád tyhle dva vesmíry míchám dohromady a nejspíš bych dokázal být čímkoli. Nějak zjišťuju, že vždycky záleží na tom protějšku. Někdo vyzařuje energii malýho koťátka, tak zaujmu pozici dospělého ochranáře a najednou se přistihnu, že se předvádím, div bych ho nezavlekl do křoví s příslibem čokoládky.
Podotýkám, že jde vždy o dospělé osoby. No a někdo zase vyzařuje takovou energii, že se s ním jako to malý kotě cítím já sám. Asi jsem switch, mám-li použít bdsm terminologii.Hm, jo, a taky mám silně rozvinutou ženskou stránku. Jsem estét a jsem ukecanej.
