ABDL Komunita

Jsem z Ústí nad Labem a o tom že nosím plenky vědí jen dva kamarádi.

Asi cudzí ľudia vonku, čo spoznali, že mám na sebe plienku ( počet poznať nemôžem . Potom už iba ľudia s ktorými som zažil chvíľe ABDL a tiež BDSM, ale je ich toľko čo prstov na jednej ruke

Manželka Jinak doufám, že nikdo!!!

O mě to teď už ví hodně mých přátel a všichni to vzali naprosto v pohodě. Řekl jsem si totiž před asi dvěma lety, že už se za to nebudu stydět a že jsou o dost horší úchylky, navíc jsem pak měl vždy dobrý pocit, když jsem se o to podělil s dalším člověkem. Kdybych to tehdy jedné kamarádce neřekl, nezažil bych krásné hrátky, kdy jsem na to přivedl i jí a to nejen na plínky, ale zalíbily se jí i pouta, bičík, roubík, atd, takže to byly parádní časy a zážitky. A hlavně čím víc lidí to o mě ví, tím pádem je s více lidma mohu nosit aniž bych se bál odhalení. A vždy rovnou ty nejtlustší

Ví to o mně v podstatě všichni moji kamarádi

Firzen píše: ↑

sob 16. lis 2019 13:41:24

Ví to o mně v podstatě všichni moji kamarádi

až tak jo? Jak se to stalo? co oni na to?

kluk-v-plenkach píše: ↑

sob 16. lis 2019 21:05:30

až tak jo? Jak se to stalo? co oni na to?

Stalo se to proto, že jsou to většinou opravdu nesmírně blízcí přátelé, se kterými se známe už řadu let, a přišlo mi nevhodné se před nimi přetvařovat, a zároveň jsem chtěl odfiltrovat ty, kteří by mě nepřijali. Nicméně ještě se mi nestalo, že by se se mnou někdo přestal bavit po tom, co jsem to o sobě řekl.

Ale je pravda, že mám pár přátel, kterým jsem to ještě neřekl, protože se obávám negativní reakce - to platí i o rodině.

Ono je to taky o tom, že pro mě abdl není až tak úplně hrou, spíš je to velmi nutkavá potřeba - možná i příznak psychické poruchy? Takže proto to většinou sdílím.

Ale plenky jsou pořád dost intimní záležitost (je jedno jestli je člověk inko, nebo to má pro potěšení) a chce to dost odvahy se někomu svěřit tím spíš přátelům, rodině.. Ale u inko člověka to protějšek (když má rozum) spíš pochopí a nebude nic říkat, či se smát.

Jo, máš pravdu.. Samozřejmě to chtělo opavdu hodně odvahy. Zpočátku jsem o tom nedovedl vůbec mluvit. Ani když jsem byl sám v místnosti, nedovedl jsem to vyslovit nahlas ani sám pro sebe. Myslím že poprvé jsem se s tím svěřil asi po 5 letech od chvíle, kdy jsem v sobě tuto touhu či potřebu objevil. Ale myslím, že tomu pomohl fakt, že moji přátelé se ke mně vždy chovali doslova bratrsky, a navíc jsem věřil, že by mi mohli pomoct se toho zbavit. Takže se to tak nějak zkombinovalo.

Od středy o tom vi přítelkyně a mamka a obě to vzali normálně že je prostě potřebuji