Rodičovská Zrada

Příběhy, povídky, ale i vaše reálné zážitky. Jsou tu dvě podmínky- ústředním tématem musí být ABDL (nebo-li plenky) a autorem příběhu musíte být buď Vy sami, nebo uvést zdroj!
Odpovědět
Treti oko
Příspěvky: 43
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 17. lis 2018 20:08:13

01. Průser

Ten den jsem měl narozeniny. Hned ráno jsem se rozhodl, že nepůjdu hned do prumky, ale zajdu si dát nějakýho panáka. Stejně byla docela zima a rumíček přijde vhod. Popojel jsem tramvají o zastávku dál a zamířil do našeho studentského pajzlu. Nerozpakoval jsem se a šel dovnitř. U našeho stolu už seděli další tři záškoláci. Hned mě zavolali k sobě. Poručil jsem rundu rumů a sobě ještě pivo. Ve chvíli, kdy jsme si chtěli připít, vešlo do lokálu několik policajtů a rovnou k nám, že občanky a obrátit kapsy. Jelikož jsme měli po kapsách všechno možný, co policajti považují za důvod k obtížím, tak jsem já a Kristýna skončili na fízlárně. Zavřeli se s náma do kanceláře s tím, že si nás vyzvednou rodiče. Veselý narozeniny. Máma si pro mě přijela asi za hodinu. Byla tentokrát naštvaná ješte víc něž obvykle. Čekal jsem obvyklou spoušť výčitek na moje výsledky na prumce, chlast, pozdní noční příchody a já nevím co dál. To se ale nestalo. Vysypala to na mě hned v autě, jen několik ulic od tý pojebaný bengárny: "Už mám dost těch tvejch excesů. A budu to řešit. Když to nešlo po dobrým, tak to půjde po zlým."
"A co jako ? Zatím jsem neproletěl."
"Ale to nestačí. Chováš se jak malej parchant. Tak jsem ti něco zařídila. Vypadni z auta !!!"
Stáli jsme v zácpě u Sparty.
"A co mám teď dělat ?"
"Nemusíš nic. Oni si tě rychle najdou. Tak už vypadni a zmiz mi očí !!!"
"Kdo si mě najde ?"
"VYPADNI !!!"
Máma vypadala, že mi dá snad pěstí, nikdy takhle neřádila. Tak jsem jí raději poslechl a vystoupil. Nevěděl jsem co dál: To si mě někdo vyhmátne a vymlátí ze mě duši ? Co se chystá ? Jít s tim na policajty je nesmysl. A teď se stejně není s kym poradit. Rozhodl jsem se jít domů. Stejně tam teď nikdo nebude, večer to nějak uhádám a bude zase klid. Tenhle plán už jsem ale zrealizovat nestihnul - zbývalo mi ještě pár ulic, když vedle mě zastavila hodně zostra nějaká dodávka bez oken. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Otevřely se dveře boční a spolujezdce. Než jsem se stačil zoreintovat, někdo mi zezadu zkroutil ruku, spolujezdec mě popadl za druhou a zatáhli mě do auta. Spolujezdec zavřel dveře a auto se rozjelo. Trvalo to jen pár vteřin.
Únoscům nebylo vidět do tváře, vzali si kukly. Neobtěžovali mi nic říct, ani mi nedali čas na případnej alarm - dostal roubík a pak i pouta.
"Buď v klidu. Nikdo ti nebude ubližovat."
Neměl jsem moc na výběr a přikývnul jsem. Posadili na mě zem zády k zadním dveřím. Nejeli jsme dlouho, takže jsme pořád v Praze, podle směru bych odhadoval, že na Babě nebo Hanspaulce. Únosci mě vyložili v garáži a bez dalšího zdržování mě odvedli do místnosti bez oken. Hodili mě na nějakou madraci, zavřeli za mnou dveře a zhasli světlo.
Jestli mi tohle zařídila moje máma, tak potěš koště. Ještě veselejší narozeniny. Co bude teď ?
Dověděl jsem se to o dost později. Nevím co se stalo, ale probral jsem se v jiné místnosti. Ležel jsem upoután za ruce i nohy k posteli. Z okna nebylo vidět nic, jen nějaká vzdálená lampa. V místnosti i venku byla tma. Mluvit jsem nemohl, protože roubík se mi nikdo neobtěžoval vyndat. Někdo mě musel vysvlíknout, protože jsem na sobě neměl nic a moje boxerky nahradilo něco jiného, teď po tmě to sice nebylo vidět, ale slipy to nebyly. Ten někdo na mě navlíknul pořádně objemnou plínku.
Do čeho jsem se to kurva navezl ? Co bude dál ? A jak dlouho to bude trvat ?
Proč mi dali plínku ? Tyhle a podobně otrávený myšlenky se mi honili v hlavě nějakou dobu, ale chtělo se mi spát. Nevzdoroval jsem a usnul.
Ráno mě probudily jemné dotyky na tvář. Otevřel jsem oči a spatřil jsem mojí stráž. Mohlo jít být kolem třiceti. Jedna z těch žen, co se jim nesmí odmlouvat: Vysoká, svalnatá, fyzicky víc než zajímavá. Nejhorší na tom je, že jí znám a pěkně jsem se lekl. Bydlela u nás v ulici a šly o ní všechny možný drby. Ten nejšťavnatější z nich ani zdaleka nevystihoval mojí situaci, ani to, co ještě mělo přijít.
"Tak tě u nás vítám. Můžu tě ubezpečit, že seš tady na požadavek tvojí rodiny. Jak dlouho tady zůstaneš, záleží na tobě. Vysvětlím ti pár pravidel."
Díval jsem se jí do výstřihu a dole mezi nohama jsem ucítil něco silně škubnout. Asi si toho všimla: "Dávej pozor, nebudu ti to opakovat. Plenky si sám nesmíš sundavat. Když nebudeš poslouchat, bude následovat trestní opatření, více či méně restriktivní. Zrovna tak můžeš získat privilegia za dobrý chování. No a abysme neztráceli čas, tak jsem ti rovnou přinesla snídani."
Čekal jsem kdeco, ale tohle ne. Šéfová odněkud vytáhla kojeneckou lahev. Něco jsem zamumlal jako protest, ale Šéfová to přešla jednoduše: "Neboj, jedovatý to neni. Pěkně to vypiješ, nebo nedostaneš nic."
Plán B tady nemá místo a Šéfová mi uvolnila roubík tak rychle, že než jsem se stačil nadechnout a protestovat, tak mi šoupla lahev do pusy a nepovolila, dokud jsem to nevyprázdnil. Sralo mě to, ale nemohl jsem nic dělat. Chutnalo to skoro jako kakao, ale mělo to radioaktivně zelenou barvu.
"Výborně !"pochválila mě Šéfová. "Zvykej si, protože jiná potrava se k tobě nedostane. A nejen to. Zapomeň na cigára, chlast a podobný věci."
"Cože ??!!! O co ta..."
Šéfová mě nenechala domluvit a znovu mě roubíkem umlčela. Zkontrolovala mi plínku, zamračila se a odešla s prázdnou lahví někam pryč. Dveře (asi na nějakou chodbu,) zjevně odolný proti páčidlu, vrtání nebo řezání flexou ale zavřít a zamknout nezapomněla. V místnosti nebylo kromě postele nic, jen nějakej pytel s něčím na zemi. Z okna nebylo vidět nic konkrétního, jen vysoká zeď, od okna vzdálená několik metrů. Co asi je za ní ? Ulice ? A která ? Nejraději bych zdrhnul. Ale jak ? Šéfová mi zatím dala příliš málo informací. Budu muset něco zjistit. Kde začít ? Zatím vím jen to, že jsem někde uvázanej k posteli, ani netuším kde. Jsem v tom sám, nebo nás je tady víc ? A co prumka ? Do piči, co mám teď dělat ? Venku bylo zamračeno, takže se nedalo ani odhadnout, jaká je denní hodina. A ani nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Dejme tomu, že zbytek včerejšího dne a celou noc. Takže v ústavu mám asi další Áčko. Jenže já chci ten ústav dokončit. Maturita je za tři měsíce. A i kdyby se mi povedlo zmizet, těžko se můžu vrátit domů. Vysledky šetření mojí situace byly jedna katastrofa. Tak co teda mám do prdele dělat ? Musím tomu dát čas. A navíc se mi chtělo čůrat. Díval jsem se na plínku. Neměl jsem žádnou chuť to pustit pod sebe. Zrovna tak jsem si to nemohl ani sundat - Šéfová mi neuvolnila řemeny. A stejně mi to zakázala. Tenhle boj jsem nemohl vyhrát. Jenže já jsem tvrdá palice - držel jsem to tak dlouho, dokud to šlo. Ale nakonec jsem to tak jako tak musel vzdát a počůrat se jako malý mimino. Bylo to dost ponižující. A aby to nebylo dost, tak se otevřely dveře a vešla Šéfová. Ale ne sama - doprovod jí dělala podobně přísná (a o něco starší) čarodějnice. Obě byly oblečeny stejně - černá košile, skoro do půlky rozepnutá (asi aby bylo všechno vidět) a černý kožený kalhoty. To všechno doplněno armádní obuví. Mundúr jak do BDSM salonu. Nemůžu říct, že vypadaly zle. Za normálních okolností bych se k nim asi ani nepřiblížíl - pokud by o to nestály oni samy, ale tohle nejsou normální okolnosti. Nakonec, stejně jsem v jejich moci.
"Tak co ?" spustila Šéfová. "Pořád v suchu ?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Tak tohle bys už zvládnul. Tak eště svačinu."
Šéfová mi donesla další lahev a donutila mě to vypít stejně jako dneska ráno. Čarodějnice neříkala nic a jen se omezila moje ponížení pozorovat. Zjevně jí to bavilo. Mě ani trochu. Nejradši bych se s nima porval a zkusil zdrhnout. Absurdní nápad, když můj pohyb byl omezen na jednotky centimetrů. Tak jsem to nedobrovolně musel vypít.
"Já nech..." zkusil jsem protestovat znova.
Odpověď byla stejná, jako pár hodin nazpátek: Roubík. Čarodějnice konečně promluvila: "Dneska ne."
Sice jsem to nepochopil, ale asi to může něco znamenat. Časem to stejně zjistím. Šéfová mě poplácala po rameně: "Buď hodnej. A přestaň myslet na blbiny. Stejně je to zbytečný."
Zůstal jsem zase sám. Můj mozek teď zaměstnávaly jiný pochody. Sakra, co tim Čarodějnice myslela ? Jasný mi byly jen dvě věci: Nemůžou mě tady mít uvázanýho do nekonečna a při první příležitosti se pokusim zmizet. Akorát mám pocit, že to druhý bude docela problém. Ale musím to aspoň zkusit.
Moje plánování ale přerušil močák se svojí urgentní žádostí o vyprázdnění. Tentokrát jsem s tím nebojoval a pustil jsem to hned. Plínku to nafouklo takovým způsobem, až jsem cítil, že mám zadek nějakej ten centimetr nad postelí. Ale nebylo to nepříjemný, jen ponižující. Neměl jsem ponětí co tohle všecko má za účel a nějak jsem pořád nechápal, že moje vlastní máma mě sem vlastně poslala a hlavně proč. Asi na tom budu muset zapracovat. A nejen na tom. Nejvyšší prioritou je zmizet. Na zbytek bude času dost, až budu venku. Potřebuju výchozí bod a ten zatím nemám. Nevím, kde začít a pořádně mi to začíná srát. Dal bych si cigáro, ale nemám nárok. Tohle je trestný, je to zbavení osobní svobody a na to jsou paragrafy. Takže už mám výchozí bod: Zdrhnout a zmobilizovat policajty. Eště bych z toho mohl získat nemalý peníze jako kompenzaci za utrpenou nemajetkovou škodu. Nebo mimosoudní vyrovnání, ale srát na hlavu si od nikoho nenechám. Teď už zbývá vymyslet, jak se dostat ven. Mám tak trochu štěstí díky tomu, co studuju: Umím lokalizovat různý čidla a kamery, tyhle krámy tady maji určitě hned za dveřma. Musim zjistit, jak tyhle věci zneškodnit. A tohle představuje nemalej problém - pokud budu ničit jeden prvek za druhym, tak si toho rychle někdo všimne. Alternativa je jen celková deaktivace. Nebo požární alarm, jestli to tady mají. Timhle začnu, pokud nebude jiná možnost. Musim najít elektrokumbál a dostat se dovnitř. Ze to všechno bude jinak, mi ani nepřišlo na mysl. Cokoliv, jen nezůstat tady, tohle se teď zhmotnilo jako moje duševní potrava. Já na něco přijdu, takhle to nenechám. A to bylo poslední co si vybavuju, než jsem zase usnul.

Treti oko
Příspěvky: 43
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 17. lis 2018 20:09:24

02. Nová cela

Šéfová mě musela zase vzbudit, ale netvářila se nepřátelsky. Moje plínka už byla pekně nasáklá, tak mi jí vyměnila. Pokoušel jsem se jí to znemožnit a neroztáhnout nohy, ale Šéfová mi vrazila pořádnou facku: "Nedělej problémy, nebo si příště přinesu rákosku. Buď hodnej chlapeček."
Okamžitě jsem toho nechal a Šéfová mi dala suchou plínku. Vrazila mi pořádnou, protože to bolelo eště při krmení. Zase ta flaška, něco co mě rozpalovalo do ruda. Roubík byl sice dost vopruz, ale dalo se pochopit, že nikdo není zvědavěj na můj řev. Co to tady se mnou dělají ? A proč ?
Šéfová mi nedala ani tentokrát příležitost něco říct - stejně jako minule mě okamžitě umlčela.
Když odešla, tak mi došlo, že je nejspíš pátek a možná to v neděli skončí. Ale nikde žádná záruka, takže se to nesmí brát moc vážně. Ale lidský mozek občas pracuje nelogicky. Přestal jsem se pokoušet protestovat při příští návštěvě. Šéfová přišla tentokrát s doprovodem, ale Čarodějnice zase celou dobu neříkala nic. Díval jsem se jí do očí, snad zachytila mojí bezmocnou prosbu. Asi mi to vyšlo, protože při odchodu utrousila "Zejtra to zkusíme."
Něco se chystá. Mohly by mi dát aspoň nějakou svobodu pohybu. Nebo mi dát kopačku do prdele a vyhodit mě na ulici, to by byla ta lepší možnost. Asi se mi o tom zdálo, protože nic dalšího jsem si ráno nedokázal vybavit.
Co se ale stalo později, nezapadalo ani do těch nejhorších možností. Šéfová mi vyměnila plínku, narvala do mě další flašku a odešla. Vrátila se za odhadem asi dvacet minut i s Čarodějnicí. Odvázaly mě z postele, ale nasadily mi pouta. Vyvedly mě ven na chodbu. Z obou stran nás sledovaly kamery, jedna zepředu od schodů a druhá zezadu. Sešli jsme o patro níž. Chodba vypadala úplně stejně, jen na opačném konci byly jedny dveře navíc. Za nima je možná svobodnej svět. Nicméně náš cíl byl o několik metrů před a dveře napravo. Všechno ty stejný panceřáky a všude kamery, na chodbách, na schodech... I ve svý cele jsem měl jednu, ale to jsem zjistil v momentě, kdy mě Šéfová a Čarodějnice odvázaly z postele, do tý doby jsem jí nemohl vidět. Vzpomněl jsem si na Velkýho bratra, tam byly taky kamery všude, snad i na záchodě. Plán zdrhat dostal několik vážných trhlin, ale už mi nezbyl čas nad tím uvažovat, protože teď jsem měl před sebou další ženskou dominantní figuru. Šéfová mě posadila na koberec a nechala mě s tou neznámou Inkvizitorkou o samotě. Ta zatím seděla u stolu a četla něco na notebooku. Zavřela to, zvedla se a přišla ke mě: "Vím, že se ti u nás nelíbí. Ale ono tě to přejde a brzo. Uděláme menší dohodu, ale pokud jí porušíš, tak půjdeš bleskem zase do řemenů. Tak co ? Dohodnem se ?"
Přikyvoval jsem, protože jsem měl pocit, že se věci dávají do pohybu.
"Nezkoušej si sundavat plínku. Neprotestuj. A nepokoušej se zmizet, daleko se stejně nedostaneš. Je to jasný ?"
Nezbylo mi než souhlasit.
"Mám radost, že se dohodneme. Aby ti to nebylo líto, tak na to už nebudeš sám. Poslechni co se ti řekne a bude všechno v pohodě."
Něco jsem zahuhlal.
"Tohle ti taky sundáme, ale eště vydrž. Zejtra je neděle, ale máme povinnost dopravit tě do školy a zase nazpátek. Takže se na to můžeš začít chystat, přišly tvoje věci. A důležitá věc: Nechoď za školu. Máme autorizaci tě kontrolovat a bude se to dělat často. Je to všechno jasný ?"
Stejně nebylo na výběr.
"Tak to je asi všechno. Když to dobře půjde, tak seš do maturity venku, možná dřív. Ale to záleží hlavně na tobě."
Nevycházel jsem z údivu. Takže já teď asi tady budu mít pasťák ?! To snad ne ! Inkvizitorka mi to pěkně spočítala: Nejméně tři měsíce. Ale roubík mi neuvolnila. To udělala Čarodějnice, jenže Šéfová mi za to poskytla sice pohodlnější, ale neméně ponižující náhradu: Dudlík. Takže hovno pasťák, ale kojeňák !!! By mě fakt zajímalo, co tady bude se mnou dělat. Rozhodnuto, zdrhnu. Tohleto je vážně přeháňka. Musim najít způsob, jak se dostat z dosahu tohohle ponižování.
"Ne aby tě napadlo to vyplivnout," řekla
mi Inkvizitorka na rozloučenou.
Šéfová a Čarodějnice mě odvedly na chodbu, ale nešli jsme do stejný cely. Čarodějnice otevřela jiný panceřáky, Šéfová mi sundala náramky, strčila mě dovnitř a dveře panceřáky se za mnou zavřely. Viděl jsem před sebou velkou místnost s jednou řadou postelí napravo a dlouhým stolem nalevo. Židle se nedaly pohybovat, byly prišroubovaný. Tři kamery hlídaly cimru. U stolu sedělo několik podobně potrestaných, se zájmem si mě prohlíželi. Dohromady jsme tam byli v pěti lidech, tři mužský a dvě slečny. Stál jsem tak jak tvrdý Y: Jednu tu slečnu znám: Kristýna z béčka, co jí se mnou sebrali fízle. Aspoň něco. Nevim proč, ale strašně se mi ve verzi batole líbila. Možná až moc - mezi nohama mi začínalo silně škubat. Ale rychle to přešlo a vykročil jsem kupředu. Sedl jsem si na první volnou postel (druhou od konce) a dal všem záda. Nechtěl jsem se s nikým bavit, bylo mi hodně mizerně. Ale ne fyzicky - asi se do mě pustila deprese, no takhle na dně jsem snad nebyl nikdy. Přál jsem si neexistovat. Zalehnul jsem a zavřel oči. Spát jsem ale nemohl. Jediná věc mi zaměstnávala mozek: Zdrhnout. V hlavě mi to šrotovalo takovym způsobem, že se to možná dalo slyšet. Někdo si ke mě sedl, ale nechtěl jsem nikoho ani vidět.
"Nech toho," uslyšel jsem svojí kámošku.
Pustil jsem dudlík a zařval, ať jdou všichni do řiti. Nejraději bych se vážně vypařil jak čmoud z cigára.
"No tak, my tě nekousnem. Víš co ? Já tady u tebe zůstanu."
Lehla si vedle mě a pohladila mě
přes záda. Cože ? Kristýna v mojí posteli ? No proč ne. O vteřinu později jsem se otočil: "Co budem dělat ?"
"Nic. Teď nic. Tak se můžeš přestat rozčilovat a pojď k nám,"
"A proč ? Nemusím nikam, když budeš tady," usmál jsem se ironicky.
"Tak dobře," zašklebila se a dala mi pusu.
Sesypal jsem se. Objal jsem jí a zeptal jsem se jí se slzami v očích: "Vážně ti nevadí, co z nás tady udělali ?"
"Ne míň než tobě. Tak se na to vyser, jsme na tom tady všichni stejně."
"No to nejsme. Já chci pryč. A hned. Na co lidi našeho věku maji co nosit plínky a cumlat dudlík ? Já to nechci a ani nepotřebuju."
"Já jsem ty normy tady nevymyslela."
"Tak to zkus," ozvalo se od stolu. "Minulej tejden tu byla jedna, co dělala ty stejný vylomeniny jako ty. Ty potvory bachařky jí daly na samotku a od tý doby nevíme o ní nic."
Sedl jsem si: "A ty seš kdo ? Co ti je do toho ?"
"Nic. Jen už tady mám odkrouceno pět tejdnů a něco jsem už viděl."
"A co jako ?"
"Ujasni si, co chceš. Chceš bejt co nejdřív venku ? Tak nedělej bordel. Můžeš dostat taky pořádnou nakládačku."
"To jako od tebe ? Rozšlápnu tě jak psí hovno, ty šmejde."
"Ode mě ne, ale bachařky nejdou pro ránu daleko, když maji za to, že protestuješ nebo na ně jen blbě čumíš."
"Dík za radu, ale to neni nic novýho," zavrčel jsem a lehl jsem si.
Kristýna se zvedla: "Něco zkusim."
Otočil jsem se nazpátek. Kristýna se vrátila za pár vteřin a zase si sedla na postel vedle mě. Poplácala mě po stehně a vzala mě za ruku: "Sedni si."
Poslechl jsem.
"Ukaž, kdes nechal dudlíka ?"
Ukázal jsem někam za sebe. Natahovala se dopředu a asi ne náhodou se otřela hned několikrát skoro neznatelně předloktím o mojí plínku zepředu. Hned mi tam pořádně škublo. Asi bych měl říct, že i když jsem s ní chodíval za školu, nikdy jsme se takhle blízko k sobě nedostali. Možná i proto, že jsme nikdy nebyli sami. Samozřejmě jí ten můj záškub neuniknul: "No tohle..."
"Já za to nemůžu."
"Já vim," usmála se spiklenecky. "Ukaž, oblíkni si tohle."
Pomohla mi natáhnout si tričko, co mi přinesla. Mezi nohama mi to zatím dál pěkně tuhlo.
"A teď eště tohle a je to," smála se. Nacvakla mi řetízek s dudlíkem na tričko a dudlík mi strčila do pusy. Párkrát mě pohladila přes plínku a jestli to šlo, tak mi to ztuhlo eště víc. Ruku ale pryč nedala.
"No vida, šlo to samo. A už můžeš zůstat v klidu."
Nechápu do dneška, jak to dokázala. Zíral jsem jí za tričko a dudlík jsem ignoroval, protože plínka teď dostávala nemalý náklad semene. Kristýna se usmívala: "Sice jsem si to takhle nikdy nepředstavovala, ale budem si to tady muset vyžrat spolu až do konce. Mě to ale nevadí. A pěkně si tě pohlídám."
Vůbec jsem jí neposlouchal a zhluboka jsem si odfouknul, dudlík mi při tom vypadl. Plínka se na mě začínala lepit a teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo. Kristýna mě pohladila po tváři a odešla zase pryč ke stolu. Cestou si provokativně dala dudlík do pusy.
Nic jsem nepobíral. Lehl jsem si na záda zkoušel jsem si to všechno srovnat v hlavě. Předně jsem nechápal, co a proč dělá Kristýna. A proč ty plínky a dudlíky. Bylo to jak mundůr, všichni stejný červený tričko, stejný plínky - růžový jak pro buzeranty, stejný dudlíky - jakoby pro Maggie Simpson, jen byly jinak barevný a celý z gumy. Já jsem to nechtěl, teď bych nejradši sebral Kristýnu a zmizel s ní vocuď. Musim něco vymyslet.
Kristýna mě zavolala ke stolu: "Tady v tý krabici jsou tvoje věci. Tak přestaň trucovat a pojď něco dělat."
Jakoby v nějakým tranzu jsem si šel sednout ke stolu. Nová cela nezačínala zle.

Mskvor
Příspěvky: 4
Registrován: ned 08. říj 2017 14:21:21

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Mskvor » sob 17. lis 2018 22:54:09

Ahoj Treti oko,

Pěkná povídka, díky za ní a těším se na pokračování.

MS

Treti oko
Příspěvky: 43
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 01. pro 2018 11:46:48

03. Dilema

Díval jsem se do krabice skoro bez zájmu. Bylo tam všechno, co potřebuju do ústavu, ale to hlavní chybělo: Moje domácí PC. To víceméně znamenalo, že nemám nic, protože rozpracovaný věci byly uloženy tam. Tohle je docela problém. Sedl jsem si na židli a zíral z okna. Na stole jsem nechal texty Teorie Automatizace pro 3. a 4. ročník SPŠEL. Nemálo jsem nesnášel tuhle věc a nechtěl jsem na to ani hrábnout, jaká to byla snůška hovadin. Venku se začalo nejistě ukazovat sluníčko. Chtělo se mi ven z civilizace, daleko od všeho a od všech.
"Vypadáš jakoby ti uletěly včely," poznamenal někdo od opačnýho konce. Byl to ten stejnej týpek, co mi před pár minutama dával rady do života.
"Mám problém. Potřebuju PC, abych s timhle aspoň trochu pohnul. A do tady tý posraný automatizace se mi vůbec nechce. Už to stejně znám nazpaměť. Spíš mi řekni, co se tady bude dít."
"Nic zvlášť novýho co bys už nevěděl. Občas můžeš dostat povolenku domů, pokud si o ní rekneš a nemáš průsery."
"Domů, jo ? To je předposlední místo kam by se mi teď chtělo. To poslední je tady."
"A ty máš nějakej plán B ?" zeptala se druhá slečna. "Až na něco příjdeš, tak se můžeš poradit s náma."
Služebně starší se začali hlasitě smát, jen Kristýna se nepřidala. Nakonec, nebyla tady o moc dýl než já, nejvejš jen o pár hodin. Ale asi už věděla o něco víc, než se zatím dostalo ke mě.
"Uvidíme, kdo se bude smát poslední," zavrčel jsem napůl pro sebe a otevřel jsem texty. Listoval jsem v tom pár minut, když mě něco napadlo: Já teď ani nemusim zdrhat, protože vlastně ani nemám důvod. Vzpomněl jsem si, že si mě Kristýna pohlídá. Tak se teda nechám hlídat, je to celkem i zábava. Až teda na ty dudlíky, plínky a navrch eště ty hrůzy z ústavu, protože to teď budu muset všechno smolit ručně. To je teda voser !!! Co mi dřív trvalo na PC hodinu, tak růčo mi to může trvat i třikrát tak dlouho. Aspoň, že tady je na to času dost a nebudu se zas tak moc nudit. Nemůžu se pořád jen muchlovat s Kristýnou, když taky maturuje. Jistě má na tom taky dost práce před sebou. Tři měsíce a skončí to. Pak si budu dělat, co se mi zamane. A taky to budu dělat. Klidně i s ní, tím líp. A do prdele se vším, žádný plínky a dudlíky, žádný bachařky. Pořádný žrádlo, sex, drogy a Rock&Roll, nic víc. Domů se vracet nebudu, protože taková zrada je vážně skoro neprominutelná. Ale budem potřebovat prachy a to nebude jednoduchý. Krucinál, jsem tady pár dní a už vymejšlim co bude pak, zatimco ani netuším, co bude a jak se to bude vyvíjet. Moc jsem toho stejně už nevymyslel: Otevřely se dveře a hlasitej rozkaz "Všichni do řady !!!" to zarazil.
Po jednom si nás jménem bachařky vyvolaly na chodbu. Šel jsem předposlední.
"Predpažit !!!" poručila Čarodějnice a šoupla mi dudlík do pusy.
Nechal jsem si od Inkvizitorky nasadit náramky a ani jsem se nepokoušel o odpor, jinak bych to asi hned schytal od Čarodějnice, nebo od jiný bachařky. Šéfová mě prostrčila čelně ke zdi do řady k ostatním. Stáli jsme tam jak tvrdý Y docela dlouho, ale ani jedna bachařka se neobtěžovala říct, o co běží. Veteráni si na to jistě dokázali zvyknout, ale za sebe jsem bych docela rád, kdyby nám daly pokoj. Zbožný přání. Měl jsem pocit, že to trvá věcnost. Když už jsem měl chuť se otočit a na něco se zeptat, tak se všechno vyřešilo samo. Po jednom nás bachařky zase nacpaly nazpátek do cely. Ale jeden z nás chyběl. Nevěděl jsem proč a ani jsem to nechtěl vědět. Všechny naše věci zustaly rozházený na všechny strany. Bachařky asi něco hledaly a samozřejmě to i našly.
"No to je teda bordel," utrousil jsem otravenej, že to budem muset uklízet. Sedl jsem si na židli, neměl jsem chuť nic dělat.
"Co tady ty mrchy hledaly ?" zeptala se Kristýna.
"No co asi... Fety, hulení, nože nebo něco podobnýho - možná telefon. O důvod víc zmizet," přemejšlel jsem nahlas.
"Nechci ti radit, ale aby ses ztratil, tak to abys pak chodil kanálama. Děje se to často a kdo to zkusí, nejen že je hodně rychle zpátky, ale skončí na samotce a tam je to vážně vopruz. Chcete slyšet, jáký to tam je ?"
"Spíš mi řekni jak a proč tě lízli, chytit se nechá jen debil."
"Vyhádala jsem si povolenku domů a v noci jsem potichu zmizela. Šla jsem na byt k jedný kámošce. Nevim, jak mě vyhmátli, ale moje svoboda trvala jen jedno necelý dopolodne. Přišli si pro mě přímo tam, čekali venku a..."
"Tys měla s sebou mobil ?" skočil jsem jí do řeči.
"No samo."
"Tos teda udělala pěknou píčovinu. Někdo tě prásknul a pak... Napíchli ti ten telefon, nebo věděl eště někdo, žes vzala roha ?"
"Nikdo to nevěděl."
"Možná bez telefonu to je jednodušší," poznamenala Kristýna.
"Ale ne bez peněz."
"Musim se dostat co nejdál za co nejkratší dobu, nebo zůstat poblíž a dobře se schovat."
"Ty mi chceš zdrhnout ?!! Mi neser !!! Já si to tady vyžeru, ale ty tu zůstaneš. Jsi to nepochopil, že chci bejt s tebou ?!!" pustila se do mě Kristýna. "Eva mi to stačila říct celý než tě sem dovedli. Tak se rozhodni: Já nebo samotka, vyber si. A já chci odmaturovat, ty ne ?"
Začínal jsem vidět rudě. Měl jsem pocit, ze Kristýna mě vydírá a předchozí intervence v cele mě už tak dost vytočila. Na nějakou pojebanou maturu jsem úplně zapomněl. Něco nesrozumitelnýho jsem zavrčel, posbíral jsem svoje krámy a rozvalil jsem na svojí postel.
"Já bych si to moc nerozmejšlel," zaslechl jsem za sebou. Pár metrů nad mojí hlavou visela kamera. Ukázal jsem do ní fakáče a praštil pěstí do matrace. Ale neulevilo se mi. Nemohl jsem ignorovat mojí prochcanou a prosemeněnou plínku a dudlík, kterej jsem začal nenávidět od první chvíle. A Kristýna mi to neusnadnila, spíš naopak. Chovala se dost nelogicky, až jsem měl pocit, že jí asi tohle všechno ani moc nevadí. Potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě. Vyrobil jsem si pořádný dilema: Zdrhnout s hodně nejistým úspěchem a sám, nebo to vsechno vydržet a možná i s Kristýnou. Hodně těžký rozhodování. Zíral jsem na dudlík, co se zůstal povalovat jen kousek od mojí tváře. Nechtěl jsem se toho kusu gumy ani dotknout. V každým případě to tady musim aspoň nějakou dobu vydržet a pak se uvidí.
Kristýna přišla za mnou, debata u stolu jí asi přestala bavit.
"Ty seš asi eště tvrdší palice, než jsem si myslela do teď."
"No a ?!"
"Nic."
"Tak co chceš ?!!"
"Abys mi aspoň trochu věřil. Já chci taky pryč, ale ne za jakoukoliv cenu."
Sedl jsem si a podíval se jí do očí. Jestliže takhle vypadají oči zamilovaný ženský, tak jsem asi v pěkný rejži. Nebo taky ne - v ústavu na ní čuměl kdekdo včetně profesorů, musel by to bejt debil nebo buzerant, kdyby to nedělal. A já jsem teď tady s ní, dokonce za mnou přišla sama. Jen o tom v ústavu zatim nikdo neví. Kurva !!! Pozejtří tam pojedem. A já nechci, aby někdo zjistil, co mám na sobě pod kalhotama. Obvzlášť, kdyby se to dozvěděli takový špíny jako jsou. Červeňák, Pudil a jejich banda. Nebo ty debilové z ME3. Udělali by mi ze života peklo. A Kristýna by skončila podobně. Tak si pomůžeme navzájem, v jednotě je síla.
"Tak co, budeš pořád trucovat ?"
"Ale né, jen jsem si potřeboval něco ujasnit."
"A... ?"
"O co ti jde ?"
"Aby ses mi neztratil. Já tě potřebuju."
Sakra, to je ale rychlost. Jsme asi dostali stejnej nápad ?
"Mě ? Za dva roky jsi mi to nedokázala říct ?"
"Nebyla příležitost."
"Kecy. Bylo jich dost. Navíc jsem si myslel, že tě nezajímá někdo, jako jsem já."
"Myslet znamená hovno vědět."
"No dobře. Co budem dělat ?"
"Nic. Studovat a maturovat. Potřebuju v ústavu někoho, kdo mi pomůže. A ze všech těch bláznů, co tam chodí, ty se mi líbíš nejvíc. Máš něco, co nemají ostatní."
"Když mi děda kdysi říkal, že ženský jsou jinej zivočišnej druh. Už tomu asi začínám rozumět."
"Teď ti zas nerozumím já."
"Tak se o to ani nesnaž," usmál jsem se a pohladil ji přes předloktí.
"Buď trochu realista: Zdrhnout není řešení. Martin mi říkal, že mimo celu se sám nedostaneš a bachařky ti hned mezi dveřma stejně pokaždý daji pouta. A i kdyby se nám povedlo zmizet ze školy, tak ja nemám na to se někde schovávat. A taky nezapomeň, že můj fotr je docela velikej fízl."
"Potřebujem prachy. Jinak jsme venku k ničemu a stejně nás dřív nebo později vyčmuchaj - a ani nechci pomyslet, co bude pak. To je zhruba teď naše realita," shrnul jsem situaci.
"Tak to asi budem muset vážně vydržet. Prachy nemáme a kde k nim rychle přijít netuším."
"Tak se na to asi vyserem, protože žádnej plán B asi vážně nedáme dohromady. To ale nic nemění na tom, že nosit pochcaný plínky a cucat dudlík mě vyloženě nebaví. Co se tím sleduje ?!!"
"Já nevím. Mě zas až tak nevadí to mít na sobě, ale do ústavu se mi v tom moc nechce. Nechci aby to někdo viděl."
"Já už jsem to viděl. Dokonce mám pocit, že ti to docela i sekne," usmál jsem se.
"Cože ?"
Už jsem nestačil odpovědět. Otevřely se dveře a napochodovala celá směna dovnitř: Šéfová, Čarodějnice, Inkvizitorka a další dvě bachařky.
"Všichni do svý postele !!!" zazněl rozkaz.
Čarodějnice nám všem po jednom vyměnila plínky. Kristýna se na mě ďábelsky šklebila, když mi Čarodějnice strčila dudlík do pusy a sundavala jetou plínku.
"Hmmm, to se mi líbí. Hodnej chlapeček, jen tak dál," usmála se Čarodějnice.
Trochu mě to rozhodilo, ale když skončila, tak mi to asi došlo: Všimla si toho, co mi způsobila Kristýna. Mrcha Čarodějnice si dávala na čas a mezitím mi dole párkrát škublo. Dělala, že to nevidí a zabalila mě do čistý plínky. Šéfová rozdala flašky s radioaktivním bahnem. Museli jsme to vychlemtat všechno, pak konečně bachařky zase odešly. Všechny byly stejný: Pod metr osmdesát neměla ani jedna a ani jedný bych nedoporučoval odmlouvat, ale čumět do výstřihu bych asi nedokázal rozmluvit žádnýmu chlapovi. Došlo mi, že Kristýna je z podobnýho těsta, jen nebyla tak vysoká. Kristýna přišla zase a lehla si vedle mě. Vyplivl jsem dudlíka, ale dala mi ho zase nazpátek. Pohladila mě po tváři a naznačila, abych byl zticha. Ani jsem neprotestoval, protože její ruka si znova našla mojí plínku. Ztuhlo to - jak na rozkaz - a během nekolika vteřin mi přestalo všechno lézt na nervy. Když ze mě vyletěl další náklad, nemohl jsem se ubránit pocitu, že se mi to začíná líbit. I ten dudlík mi přestal vadit - netuším, jestli jsem dudlal jak malý mimino půl minuty nebo půl druhý, v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Kristýna se smála, jakoby - no proč jakoby - jednoduše jí to bavilo.
Za zhruba minutu nebo dvě se mi trochu srovnaly hormony i nervy a dilema se vrátilo: Co to kurva je ?!! - Puberťáci by měli souložit, ne nosit plínky a cumlat dudlík. Zase jsem měl pocit, že ze mě někdo dělá debila a znova mi to začalo lízt na nervy. Co bude dál ? - I když mi to kleslo, tak jsem se nemohl ubránit chuti se pomstít - jak jinak, tím nejprimitivnějším způsobem: Ty mě, já tobě.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host