A takhle do dopadlo...

[Snowball]

Ahoj, jsem Snow a tohle je můj příběh...

Začalo to před 14 narozeninama kdy mládí a zvědavost nutí dělat šílené věci a tou dobou mě napadlo jaký je to pocit mít na sobě plenku.
Netrvalo dlouho a s překonaným studem mě zvedavost tahla do vzdálené lékárny, kde jsem ustrašeně požádala o již dříve vybrané plenky.
Lékárník poznal že je nejspíš kupuju poprvé a tak mě ujistil, že jde o běžnou zdravotní pomůcku a že za jejich koupi se stydět nemusím.
Zaplatila jsem, schovala je do batohu a rychlým krokem se vydala domů kde jsem balík hodila pod postel, kde zůstaly až do večera.
Tu noc jsem moc nenaspala ale ranní probuzení bylo o to zajmavější když vstala, vydala se do koupelny cestou pozdravila mamku.. Jak jsem zavžela dveře tak mi to došlo... Sakra mám na sobě plínu a máma je k kuchyni a co teď.... No nevšimla si mě protože delala snídani ale tohle štestí se nemusí opakovat...Nicméně nedalo se nic dělat, plínku jsem sundala došla na toaletu a pak s plínkou za zády prošla jakože nic do pokoje kam mě v zápětí mamka následovala... Jak sahla na dveře tak v záchvatu paniky letěla plínka pod peřinu.. Já rudá až za ušima a se slovy: "Není ti nečo?" přišla až ke mě. Divila se ze jsem rudá a když mi sahla na čelo tak šla pro teploměr, hold adrenalin umí i zahřát a tak nic nenaměřila ale i tak chtěla ať zůstanu doma ideálně v posteli.
Zbytek dne jsem dostávala horké čaje s medem a bohužel měla pozornosti víc než je zdrávo, měla jsem však o čem přemýšlet.
Bylo v nich příjemně, hebký materiál, příjemně měkké na dotek. Nosila jsem je několik let na noc a snažila se i přes den.

Den se dnem se sešel a byly tu 17 narozeniny a na táboře TK stopaři Kolín vrcholily přípravy na příjezd táborníků. Stany byly hotové. tráva posekaná a Tabukruh u ohniště krásně uklizený. Hlavního vedoucího napadlo udělat zipline ale trochu ostřejší než je běžné.
Lano dlouhé 70 metrů pod úhlem cirka 40 stupňů... No v tu chvíli nám to připadalo jak dobrý nápad a mě napadlo že pojedu první.
Při výšlapu k vrcholu kopce kluci došponovali lano, nasadila jsem kladku, chytila se a Wheeeeeee...
Přistání bylo tvrdé, kladka nevydrzěla prudký náraz o příčné lano a já v kotrmelcích proovala kopřivy na louku za nima kde se moje záda obtislky do odobniho auta dalšího z vedoucích. Následoval rychlý převoz do nemocnice. Ten rok jsem se k nim už nepřidala.
Po návratu z nemocnice jsem se rychle vrátila ke své zálibě. Nosila jsem tou dobou Tena Underwear takže dost diskrétní a pro ten pocit to stačilo. Bohužel dobu mi trvalo než jsem zjistila. že je nevědomky používám i jinak než jen pro potěchu... Následující měsíce se to ale zlepšovalo. nikdy to nebylo víc, než trochu vlhká plenka nebo mokřejší spodní prádlo. Nic co by vyloženě překáželo a dařilo se mi celou věc držet v tajnosti až do toho dne...

19 let, letní prázdniny a já domluvila brigádu u mamky v práci. Sebou jsem měla 2 plenky, jednu na sobě a druhou záložní.
O pauze šla ven na kafe a spletla si skřínku... Druhý den jsem byla přes dopoledne venku ale po návratu mi mamka ukázala mou zásobu plínek kterou našla a chtěla vysvětlení, byla mu však hluchá a vše zabavila.
Další víkend a my zase spolu jen ve 2 na odpolední. Sbirala jsem na ten den odvahu za ní přijít a promluvit si. Směna byla v půlce a já za ní přišla se slovy: "Ale mami, já je potřebuju" a ukázala jsem ji kousek plenky kterou jsem zrovna měla na sobe. Hned na to jsem oděšla a čekala co bude. V duchu jsem se proklínala za fakt pitomej nápad nicméně druhý den mi zabavené zásoby vrátila a včak vyčítavě na mě koukala jestě další měsíce...
Bylo to venku, z její reakce jsem usoudila. že je to špatné a nemorální. Snařila jsem se od toho všeho utéct.

22 let, práce kde nastal pracovní úraz který vedl až k operaci močových cest. Na sále nastaly komplikace a z běžného zákroku se stala noční můra. Nebudu zabíhat do podrobností, bylo by to na dlouhý příběh se špatným koncem.
Nicméně na necelého půl roku jsem ochnula na obě zadní tlapky ale cit se z větší části vrátil a znovu se postavit bylo úžasné. Čekala mě jestě druhá část zákroku nicméně po hororové první zkušenosti odmítám jakýkoliv další lékařský počin na mém tělě...
Tou dobou jsem bydlela u přítele v Pardubicích který se o mě tou dobou staral. Po návratu z nemocnice mi nechali zavedenou cévku a to po celou dobu než jsem znovu začala chodit. Vyndání v Pardubické poliklinice proběhlo celkem drasticky a telka i krev nicméně tamní lékaři tvrdili, že je to normální a poslali mě domů.
Tam začaly větší potíže a přítel sám navrhnul koupit plenky a že uvidíme, jestli se stav zlepší.
Chtěl mě přebalovat ale já to odmítla po zkušenstech s mamkou pár let před tím. Snažila jsem se se z toho co nejdříve dostat a neslo to sebou soustu nehod kde bych byla za plenku ráda. Nejtěžší byla tou dobou spolupráce s ČT sport kde jsem spolupracovala na natáčení pořadu (raději nejmenuji, náš tám byl malý ale potěšil každého milovníka vláčků) kde dlouhá trasa s fotovýbavou o váze až 30 kilo nebyla ideální. Plínky jsem na natáčení nebrala. Stávaly se však sem tam nehody.

(Ráda bych popsala co se vlastně stalo ale není to podle mě vhodné kor pro slabší povahy)

Snaha připadat si normálně a nenosit plínky mě v následujících letech připravilo o práci kdy jsem v počůraných kalhotech v slzách prchla z práce.
Bylo to těžké ale nakonec se povedlo najít rádoby dobrou práci která mému zdraví dost prospěla a úniky byly jen po kapkách. Tou dobou jsem již bydlela v Praze a nový partner se velmi zajímal a stále zajímá o moje zdraví.
Nastoupila jsem na nové místo do Alzy v Holešovickém Showroomu na pozici konzultant kde jsem rychle stoupala po pozicích dál a dál... Práce mě bavila a jako vždy jsem do ní dávala vše jako správný workoholik. Pohybovala jsem se mezi lidmi na place a vedla oddělení telefonické a technické podpory pro zákazníky a školila odbornou komunikaci... Přeháněla jsem to a tou dobou mě přítel prosil ať změním zaměstnání. Ničilo mě to fyzicky.

Osud zasáhl opravdu nehezkým způsobem. Pád na motorce i když v malé rychlosti ale dost nešťastný. V hlavě se mi točila jediná věc:"Musíš do práce tak se zvedni a padej makat!" Zvedla jsem motorku a vydala se do práce. Do té doby ještě působil adrenalin ale po usednutí na gauč v práci jsem kompletně odpadla. Do práce jsem vždy chodila první a po mě většinou manažerka celého showroomu která mě tam našla. hne se ptala co se stalo a když mě vyslechla okamžitě volala rychlou. Byla jsem proti ale bylo to marné.

V nemocnici zjistili 4 zlomená žebra a pohmožděná spodní část zad. Neschopenka na 3 měsíce a plínky byly opět potřeba víc než obvykle.
Toto předcházelo ukončení mé pracovní kariéry pro uřvaného blba.

Dnes mi je 29 let, plínky miluju fyzicky ale nenávidím psychycky. Bylo to super až do události a mamkou. Miluju ten pocit být v plence ale nevydržím v nich dlouho protože stále slyším výčitky.
Ano já vím, po tom čím jsem prošla na ně mám nejspíš nárok, nikoho kdo je nosí nesoudím ale obdivuju ať už je má jen pro potěchu nebo ze zdravotních důvodů...

[zandiaper]

drsný

[Kuba.k]

Obdivuhodný příběh, zajímavý, drsný.
Vše je jen v hlavě, není potřeba se takto psychicky trestat. Chce to jen někoho komu se svěřit a otevřeně si o tom promluvit. Určitě ti pomohou jiné zkušenosti z jiných příběhů atd.
Pokud si chceš důvěrně popovídat, klidně napiš. Je tu spousty fajn lidí, kteří ti dokáží naslouchat a dají pár dobrých rad.
Určitě ti to neuškodí - ba naopak.

[Snowball]

drsný

to realita bývá

[Snowball]

Obdivuhodný příběh, zajímavý, drsný.
Vše je jen v hlavě, není potřeba se takto psychicky trestat. Chce to jen někoho komu se svěřit a otevřeně si o tom promluvit. Určitě ti pomohou jiné zkušenosti z jiných příběhů atd.
Pokud si chceš důvěrně popovídat, klidně napiš. Je tu spousty fajn lidí, kteří ti dokáží naslouchat a dají pár dobrých rad.
Určitě ti to neuškodí - ba naopak.

Nejsem žádný literát a psaní mi moc nejde ale snad se to dalo číst.
Drsná realita je, život se s nikým nemazlí a každá zkušenost utváří nasi osobnost a vnímání světa jako celku.
Vše je opravdu jen v hlavě a odpovídá nastavení operačního systému kde některá nastavení jdou změnit jen po restartu ceného systému.
Vím, jak by to mělo být nastaveno ale restart brání akceptování nového zadání a staré se bije s novým.
Souhlasím s tebou, je potřeba se svěřit a jak již bylo řečeno, přítel o tom ví a podporuje mě.
S jedním fajn tvorem jsem si tu již psala ale probírané téma nebylo ohledně plenek ale o teorii kvantového pole. Výměna pár publikací a konstruktivní diskuse mi pomohla doplnit mezeru v oblasti fyziky ale moc mě neposunula dál co se plenek týče.
Slušným konverzacím se rozhodně nebráním, to je vlastně důvod, proč jsem zde.

Byla jsem požádána v soukromé zprávě o doplnění událostí, jenž se v stínu závorek skrývají. Mám je sepsat a poslat veřejně?

[Treti oko]

Byla jsem požádána v soukromé zprávě o doplnění událostí, jenž se v stínu závorek skrývají. Mám je sepsat a poslat veřejně?

Tohle rozhodnutí přísluší jen tobě - co všechno o sobě chceš vywebit.

Ale jestli ti to pomůže, tak ani se mnou se život moc nesere. Ale do jistý míry si za to můžu sám.

[nuknuk]

Díky za sdílení, z osobní zkušenosti doporučuji psychoterapii. Programy v hlavě jedou na autopilota a i když má člověk podporu v podobě partnera, tak terapie je úplně jiný level - s možností opravdových změn v životě k lepšímu. Ať se ti daří. Když budeš mít chuť, klidně napiš..