Já a Marie

[Papousek]

Bylo sobotní odpoledne, když Maruška přišla ke mně domů s rošťáckým úsměvem a taškou přes rameno. Měla v očích něco zvláštního – ten její typický záblesk, když vymýšlela nějakou novou hru.

„Dneska bych si chtěla hrát,“ zašeptala a položila tašku na postel.

„Na co?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Na školku. Já budu malá holčička a ty se o mě postaráš, ano?“ pověděla s hraným dětským hláskem a natáhla ke mně ruce jako malá, která chce pochovat.

Zvědavě jsem otevřel její tašku. Uvnitř byly školní papučky s růžovým okrajem, měkká dečka, plyšák, a... plenky a dudlík.

„Opravdu to chceš?“ zeptal jsem se. Maruška přikývla a s lehkým ruměncem se posadila na okraj postele.

„Pomůžeš mi do toho?“ zašvitořila a natáhla se pro dečku.

S úsměvem a něhou jsem jí pomohl obléct vše tak, jak si přála. Chtěla se cítit bezpečně, blízko, bezstarostně – jako někdo, kdo může na chvíli odhodit starosti dospělého světa.

Jakmile měla na nohou své oblíbené papučky a v puse dudlík, lehla si na dečku, objala plyšáka a zavřela oči.

„Teď mě musíš učit abecedu, pane učiteli,“ zašeptala tiše.

A tak jsme si hráli.Maruška spokojeně ležela na dece, když po chvíli otevřela oči, z dudlíku se jí zachichotalo, a pak si ho vyndala.

„Chtěla bych mít taky punčocháče, víš? Takový ty, co nosí holčičky ve školce,“ řekla tiše a šibalsky si kousla do rtu. „A skákat přes gumu! Můžeme si to zahrát?“

„Jasně, že můžeme,“ odpověděl jsem a pomohl jí do měkkých, světlých punčocháčů. Vybrala si žluté s obrázky medvídků, které se jí líbily už dlouho. Jakmile je měla na sobě, postavila se, udělala pár otoček a radostně zatleskala.

„Teď gumu!“ vykřikla a vytáhla z tašky dlouhou barevnou gumu na skákání. Přivázali jsme ji mezi dvě židle a začala skákat – s nadšením a radostí, jako by jí bylo pět let.

Po několika kolech se unaveně posadila zpátky na dečku a natáhla ruce.

„Myslím, že mě budeš muset přebalit,“ zašeptala tiše a schoulila se do klubíčka.

Věděl jsem, že to je součást hry, jejího světa bezpečí a péče. Jemně jsem jí položil ruku na rameno, usmál se a řekl:

„Dobře, malá Maruško. Pojď, postarám se o tebe.“

Byla klidná, důvěřivá, v roli, kterou si sama vybrala. A já jsem byl ten, kdo jí ten prostor vytvořil. Ne proto, že by musel – ale protože chtěl.
Jakmile byla přebalená, v čerstvé plínce, Maruška se spokojeně zavrtěla, natáhla si zpět své medvídkové punčocháče a usadila se na koberec. Chvíli si dudlala dudlík a pozorovala mě s rozzářenýma očima.

„Můžeme si zase skákat přes gumu?“ zamumlala s dudlíkem v puse. „Ale víš co… já bych chtěla mít dudlík pořád u sebe! Můžeš mi ho přivázat na tu gumu? Aby mi neupadnul, když skáču.“

Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsme vymysleli šikovný způsob – dudlík jsme připevnili na kratší kus gumy a zavázali ho jako šňůrku kolem krku, aby jí visel na hrudníku jako přívěšek. Maruška se na něj podívala, usmála se a znovu ho strčila do pusy.

„Hotovo! Teď můžu skákat a nic mi nespadne!“ radovala se. A opravdu – s dětskou energií začala poskakovat, dudlík jí rytmicky pohupoval a ona se smála jako malá prvňačka na hřišti.

Když se unavila, padla zpátky na deku a vzala do ruky svůj plyšák. „Teď bych si chtěla hrát na školu,“ zamumlala. „Ty budeš pan učitel, a já budu jediná holčička ve třídě. Můžeš mi dát úkoly? Ale ne moc těžké, jo? A budu dostávat hvězdičky!“

Usadil jsem se do křesla, vzal papír a pastelky, a začal jí kreslit jednoduché úkoly: „Nakresli domeček. Napiš svoje jméno. Spoj obrázky, které patří k sobě.“ Maruška poslušně seděla u malého stolku, nožky schované v punčocháčích pod židličkou, a s plným soustředěním kreslila.

Když všechno splnila, podívala se na mě s očekáváním. „A dostanu hvězdičku?“ zeptala se tiše.

„Dostaneš rovnou dvě. A jednu navíc za to, jak hezky sis dneska hrála.“

Usmála se, objala mě kolem krku a zašeptala: „Tohle byla nejlepší školka na světě.“
Když dostala poslední hvězdičku za své školní úkoly, Maruška spokojeně vstala, odložila pastelky a vrátila se ke své tašce. Tentokrát z ní s opatrností vytáhla své opravdové školní papučky – ty, co nosila jen při zvláštních hrách.

Byly úplně jako ze školy: bílé s pevnou gumovou podrážkou, měly přes nárt gumičku, která držela nožku na svém místě, a po stranách roztomilé obrázky – na jedné květinka, na druhé malé srdíčko. Byly měkké, ale pevné, a měly tu typickou „papučkovou“ vůni, kterou si Maruška tolik zamilovala.

„Můžeš mi je obout?“ zeptala se tiše, natáhla nožky přikryté punčocháči a čekala.

Klekl jsem si před ni a jemně jí obul nejprve levou, pak pravou papučku. Gumička se pěkně napnula přes nárt a podržela nohu tak, jak to bylo ve školce správně. Maruška se v nich spokojeně postavila, párkrát přešlápla, pak se rozzářila:

„Teď už jsem opravdu holčička ze školy!“

Pak jí ale pohled zabloudil zpátky k barevné skákací gumě, která ležela smotaně u židle. Vzala do ruky svůj dudlík a přitiskla ho k sobě.
„Víš co bych chtěla? Abych mohla mít tu skákací gumu pořád u sebe. Můžeš mi ji uvázat na dudlík? Udělej z ní mašličku… tady pod nosánek, abych mohla cítit, jak voní.“

Věděl jsem, že Maruška měla ke gumě zvláštní vztah – ta vůně, měkkost, všechno jí připomínalo hry venku, dětskou svobodu, ty chvíle, kdy se na svět nemuselo myslet vážně. Opatrně jsem gumu omotal kolem šňůrky od dudlíku, udělal z ní drobnou mašličku a upravil ji, aby jí jemně seděla pod nosem.

Maruška se nadechla, z očí jí zářilo štěstí. „Teď je to dokonalý,“ zamumlala přes dudlík.

V papučkách začala znovu skákat přes gumu – tichounce pleskaly o podlahu, punčocháče šustily a dudlík se pohupoval, zatímco mašlička jí tiše tančila pod nosem.

Po několika kolech se vrátila na deku, schoulila se se svým plyšákem a se zavřenýma očima zašeptala:
„A večer mi přečteš pohádku, viď? A zakryješ mě, jako když byla ve školce klidová chvilka…“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Protože jsi byla ta nejhodnější a nejroztomilejší holčička ze školy.“Když se Maruška schoulila do klubíčka na dece, stále měla na sobě svoje školní papučky s gumovou podrážkou, dudlík s barevnou mašličkou pod nosem a tlumené punčocháče, které skrývaly její plínku. Chvíli jen tiše ležela a usmívala se, pak najednou zvedla hlavu a s jemným smíchem prohlásila:

„Já bych si chtěla zase hrát. Ještě není večer!“

Posadila se, sundala si jednu papučku a přitiskla si ji k nosánku.

„Víš, jak krásně voní? Takhle mě voní školka!“ zašeptala a zhluboka nasála vůni gumové podrážky. „A guma... ta taky! Můžu si ji přiložit sem?“ ukázala pod nos, kde už měla přivázanou mašličku. „Chci čichat oboje – gumu i papučky!“

Usmál jsem se, podal jí druhou papučku a sledoval, jak si ji opatrně položila vedle obličeje. S dudlíkem v puse, obklopená vůněmi gumy a školních papuček, vypadala úplně ponořená ve své malé fantazii.

„A víš co ještě?“ zamumlala tiše přes dudlík. „Můžeš mi ťapnout na plínku? Jenom tak jemně. Abych věděla, že jsem v ní. Malá holčička přece má měkkou plínku a ví, že je v bezpečí.“

Přiklekl jsem k ní, opatrně jí položil ruku na zadeček a jemně jí poplácal přes plínku. Plác, plác – měkce, hravě, s úsměvem.

„Tak,“ řekl jsem, „teď je jasné, že jsi připravená na další hru.“

Maruška se zachichotala, posadila se a znovu si obula papučky.

„Teď budeme hrát na paní učitelku a malou žačku,“ rozhodla. „Ty jsi paní učitelka, která hlídá, jestli mám čistou plínku, správně obuté papučky a jestli dudlík voní po gumě.“

A tak jsme pokračovali ve hře, kde plínky šustily při pohybu, papučky ťapkaly po podlaze a guma i dudlík voněly přesně tak, jak si Maruška přála.

Maruška už ležela na dece a tvářila se, že usne, když najednou otevřela jedno oko a zašeptala:

„Já ještě nechci spinkat… Ještě si chci hrát.“

Pomalinku se posadila, dudlík pořád v pusince, mašlička z gumy ji jemně šimrala pod nosem. Nadechla se a se zavřenýma očima si potichu povzdychla:
„Mmm… ta guma tak krásně voní… stejně jako moje papučky. Čichala bych je celý den.“

Natáhla se pro nožku, zvedla ji k nosánku a skutečně si jemně přičichla k papučce. Zavřela oči a lehce zakývala hlavou.
„Papučky a guma… to je moje školková vůně.“

Zvedla se, poposkočila a znovu si začala hrát se skákací gumou. Dudlík jí vesele houpal mezi rty, mašlička pod nosem a měkké papučky s gumovou podrážkou tiše klouzaly po podlaze.

Najednou se zastavila, postavila se přede mě a s vážným pohledem a ručičkama za zády řekla:
„Pane učiteli… myslím, že moje plínka už potřebuje pozornost.“

Zasmál jsem se a natáhl k ní ruku. „Tak pojď, moje malá žačko.“

Převinul jsem ji jemně a s péčí, jak to měla ráda. Když ležela na zádečkách s čistou plínkou a spokojeně dudlala dudlík, tiše prohlásila:
„Když mám čerstvou plínku, tak se mi líp hraje.“

Postavila se znovu na nohy a s plácnutím si lehce poklepala přes zadní část plínky, až to tiše „pláclo“. Zasmála se. „Slyšels to? Moje plínka je jako bubínek!“
Udělala pár kroků a schválně si ještě několikrát pleskla ručičkou po plínce, jako by to bylo součástí hry.

Pak si znovu sedla na dečku, stáhla si papučku a zvedla ji k nosánku.
„Chceš taky čichnout?“ zeptala se a natáhla ji ke mně s úsměvem. „Voní jako školka.“

A pak jen tiše dodala:
„Já bych si takhle chtěla hrát každý den… s plínkou, s dudlíkem, v papučkách… a s tou mojí skákací gumou pod nosem.“

[JiříS]

Pěkné