Touha být malim chlapcem

[Papousek]

Na ten víkend u tety jsem se těšil, i když jsem netušil, jak zvláštní a nečekané zážitky mě tam čekají. Teta byla známá svou neotřelou láskou k pořádku a starostlivostí, která se někdy proměňovala v něco jako návrat do dětských let.

Hned první den, když jsem přijel, mě přivítala s úsměvem, ale pak přišla ta zvláštní chvíle. S jemným, pečlivým tónem mi vysvětlila, že na víkend bude moje role trochu jiná – že si bude hrát na to, že jsem její malý chlapeček. Nejprve vytáhla z tašky měkké jednorázové šustivé dětské plínky, které mi oblékla. Bylo to zvláštní, jak mi ten materiál šustil a trochu chladil na kůži, ale teta to brala jako součást hry.

Pak mě posadila a natáhla mi barevné punčocháče, které vypadaly jako ty, co nosí malé děti. Měla je s různými veselými vzory a barvami – modré, žluté, zelené. Cítil jsem, jak mě punčocháče obepínají, jak se jemně lesknou a hladí nohy. Na nožičky mi nazula dětské školní papučky s obrázky zvířátek a gumovou podrážkou, které jsem si pamatoval ze školních let. Byly měkké a pohodlné, a když jsem v nich chodil, jako malé dítě.

Teta mě pak naučila dudlat dudlík, který jí přišel legrační, když ho držel někdo dospělý. Byl barevný, s veselými obrázky, a já jsem se cítil podivně, ale zároveň v bezpečí. Celý den jsme si hráli – teta mě oblékala do různých dětských oblečků. Jednou jsem měl na sobě růžové šaty jako malá baletka, s tylovou sukýnkou a mašlí na hlavě. Jindy mi oblékla barevné legíny, které mě zahřívaly a připomínaly měkkou dětskou pohodlnost.

Na spaní mě teta místo plínek uložila do punčocháčů se skákací gumou, kterou měla mezi nohama. Byl to zvláštní pocit, jak mi ta guma jemně pružila a držela mě v pohybu. Přestože to bylo neobvyklé, byla to součást té hry, kterou jsme spolu hráli, a díky ní jsem měl pocit, že se na chvíli mohu vrátit do bezstarostného dětského světa.

Teta byla trpělivá a pečlivá, každý detail pečlivě hlídala a do všeho vkládala lásku. Hráli jsme si na různé hry, zpívali písničky, malovali obrázky a povídali si o všem možném. A i když to bylo zvláštní, byla to zároveň nádherná zkušenost, která mi ukázala, jak moc může být péče a hravost krásná a uklidňující.

Když víkend skončil a já se loučil, cítil jsem se zvláštně – jako bych zažil něco jiného, než obvykle. A i když jsem zase byl dospělý, vzpomínky na ten víkend mě zůstaly jako jemná vzpomínka na chvíle, kdy jsem mohl být znovu malým dítětem, plným radosti a bezstarostnosti.

Druhý den ráno mě teta vzbudila jemným poklepáním na rameno. Místo běžného budíčku jsem se probudil s pocitem, že stále nejsem úplně dospělý. Připomnělo mi to, že víkend opravdu není obyčejný. Teta mi s úsměvem přinesla snídani, ale tentokrát byla připravená trochu jinak – na stole stála malá lahvička s mlékem a dudlík vedle ní, jako by to byla součást mého „dětství“.

Po snídani mi teta navrhla, že si zase oblečeme oblíbené dětské oblečky, a tentokrát jsem měl na výběr z několika roztomilých kostýmů. Nakonec jsem skončil v světle modrém overalu s veselými obrázky zvířátek a do punčocháčů mi navlékla barevné pruhované ponožky. Na nohy mi obula stejné školní papučky, které jsem měl už včera. Měl jsem pocit, že mě tahle hra opravdu osvobozuje od každodenních starostí.

Teta mě vzala do svého obývacího pokoje, kde na mě čekaly hračky a plyšáci. Začali jsme stavět věž z barevných kostek a ona mě naučila, jak správně stavět, aby věž nevypadla. Když se věž zbořila, jen jsme se zasmáli a stavěli znovu. Mezitím mi teta občas vyměnila dudlík, pečlivě ho čistila a dávala mi ho zpátky do pusy, aby mě uklidnila.

Odpoledne jsme si hráli na zahradě, kde mě teta oblékla do lehkého růžového trička a barevných legín s květinovým vzorem. Sice jsem si připadal trochu divně, ale zároveň mě to bavilo. Na nohy mi nazula lehké sandálky, ale i ty měly dětský vzhled – růžové s malými motýlky. Hráli jsme na honěnou a schovávanou, a i když jsem se bál trochu ztrapnit, teta mě povzbuzovala, že je to jen hra a že je to v pořádku.

Večer, když přišla doba na spaní, mě teta opět oblékla do punčocháčů se skákací gumou. Tentokrát mi přidala i měkký župan, který měl na sobě medvídky a hvězdičky. Uložila mě do postele, kde jsem měl vedle sebe oblíbeného plyšáka. Připadal jsem si bezpečně, jako když jsem byl opravdu malý kluk.

Po pár minutách, když jsem ležel v té zvláštní kombinaci dospělého a dítěte, teta tiše zazpívala ukolébavku. Její hlas byl jemný a uklidňující, a i já jsem pomalu začal usínat s pocitem, že i když je svět někdy komplikovaný, na víkendy jako tento můžu vždycky vzpomínat jako na místo, kde je místo pro jednoduchost, péči a hravost.

Třetí den ráno jsem se probudil s pocitem zvláštního klidu. Sluneční paprsky pronikaly oknem a na stole u postele už čekala další sada dětských věcí. Teta přišla s úsměvem a řekla, že dneska bude den plný tvoření a pohybu.

Než jsem stihl cokoli říct, jemně mi pomohla svléknout oblečení a oblékla mě do nových punčocháčů – tentokrát s barevnými puntíky, které jí připomínaly veselé bubliny. Přidala k nim lehké tričko s obrázkem veselého medvídka a na nohy mi nazula malé, růžové balerínky s mašličkou. Cítil jsem se trochu jako postava z dětské knížky, ale zároveň mě to bavilo.

V obýváku měla připravený stůl plný barev, štětců, papírů a samolepek. Společně jsme malovali obrázky, lepili barevné papíry a tvořili koláže. Teta mě chválila za každý pokus a povzbuzovala mě, abych byl kreativní. Když jsem se na chvíli rozptyloval, vytáhla z tašky dudlík a jemně mi ho nabídla. Překvapilo mě, jak rychle se ta maličkost stala pohodlným společníkem.

Po obědě mě teta oblékla do lehkého overalu s obrázky květin a motýlů. Do punčocháčů navlékla růžové, jemné ponožky a nazula mi dětské papučky, které mě při každém kroku jemně podskakovaly. Vzala mě ven na zahradu, kde jsme skákali přes švihadlo a hráli si s míčem. Cítil jsem, jak mě ten pocit hry a bezstarostnosti naplňuje a jak mi teta věnuje svou plnou pozornost.

Večer, když už bylo čas na spaní, mi místo plínek do punčocháčů vložila skákací gumu. Tentokrát byla o něco pevnější, a tak jsem cítil, jak mě jemně drží a přitom umožňuje volnost pohybu. Oblékla mi ještě měkký župan a uložila mě do postele, kde jsem usínal s pocitem, že jsem byl skutečně malým chlapečkem, o kterého je pečováno a který může být sám sebou bez jakýchkoli obav.

Další ráno bylo opět plné zvláštních pocitů a radosti z toho, že můžu být někým, kdo si může dovolit být bezstarostně dítětem, i když jsem už dávno dospělý. Teta mě ráno probudila jemným dotykem na rameno a přinesla mi snídani. Na stole vedle talíře ležely opět moje oblíbené školní papučky. Jakmile jsem je uviděl, rozzářily se mi oči – chtěl jsem je mít na nohou celý den, a tak jsem o to požádal tetu ještě jednou.

„Teto, mohl bych je nosit i dnes?“ zeptal jsem se tiše, trochu nejistě, ale zároveň s nadějí.

Teta se usmála a s láskou mi je přinesla. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla. Pomohla mi je nazout a já cítil ten známý měkký pocit a lehké bumbání, které mi dodávalo zvláštní klid a jistotu.

Oblékla mi také mé oblíbené barevné punčocháče, tentokrát s veselými vzory malých medvídků, a navlékla mi tričko s obrázky balónků. Byl to takový jednoduchý, ale zároveň krásný outfit, který mě nutil usmívat se i ve chvílích, kdy bylo kolem rušno.

Teta mě vzala do svého malého dětského koutku, který měla připravený pro všechny malé návštěvy. Bylo tam spoustu hraček, malých knížek a měkkých polštářů. Dnes jsme si hráli na stavění domečku z velkých barevných kostek. Teta byla trpělivá učitelka, která mě povzbuzovala, abych zkoušel a zkoušel znovu, i když stavba několikrát spadla. Smáli jsme se spolu, a já jsem se cítil, že ta chvíle je jen naše, jako kdyby svět mimo ten pokoj ani neexistoval.

Když odpoledne přišel čas na odpočinek, teta mi navlékla opět punčocháče, tentokrát s puntíky, a místo plínek mi dala skákací gumu, která mě jemně držela mezi nohama. Sedla si ke mně, položila mi ruku na stehno a jemně hladila přes punčocháče gumu, jako by mi chtěla říct, že je všechno v pořádku a že tu pro mě je.

„Vždycky tu budu, kdykoli budeš potřebovat,“ zašeptala tiše a já cítil, jak mě její dotek uklidňuje víc, než jsem si kdy dokázal představit.

Večer jsem se připravoval na spaní, ale nebylo to obyčejné ukládání do postele. Teta mě jemně uklidňovala, zpívala tiše ukolébavky a hladila mě po zádech i po těch zvláštních gumičkách přes punčocháče. Cítil jsem, jak se všechno ve mně uvolňuje a jak se pomalu propadám do světa snů, kde nemusím nic řešit.

Ten večer, když jsme se připravovali na spaní, teta mě pozorně sledovala, jak si pomalu zvykám na ten zvláštní pocit gumičky mezi nohama a jemně obepnutých punčocháčů. Viděla, že jsem trochu nesvůj, a tak se usmála, přistoupila ke mně a s něhou v hlase řekla: „Tak to je lepší, dudlej si své dudu.“

A než jsem stačil cokoliv říct, jemně mi vložila dudlík do pusinky. Byl to ten oblíbený dudlík s barevnými obrázky, který mi vždycky přinášel zvláštní klid. Já poslušně začal cumlat, pomalu a rytmicky, jakoby mi ten dudlík přinášel novou dávku pohodlí a bezpečí.

Teta mě hladila po vlasech a tiše šeptala uklidňující slova. Její doteky, její hlas a ten jemný rytmus cumlání dudlíku mě rychle přivedly do stavu naprosté pohody. Cítil jsem, jak se všechny starosti rozpouštějí, jak mizí všechno napětí a stres.

Ležel jsem tam, oblečený v punčocháčích, s gumičkou, co mě držela v pohodlí, a s dudlíkem v pusince, který mi tiše šeptal, že všechno je v pořádku. Teta seděla vedle mě, hladila mě po zádech a pomalu jsem se propadal do světa snů, kde byla jen klidná radost a bezpečí.

Byl to okamžik, kdy jsem si opravdu uvědomil, jak moc mi tato zvláštní hra a péče tety přináší klid a jak moc jsem jí za to vděčný.

Následující ráno jsem se probudil s pocitem, že ten víkend u tety mi změnil pohled na svět. Když jsem otevřel oči, teta už byla u mé postele, připravená mi pomoct vstát. S úsměvem mi podala mé oblíbené školní papučky, které jsem si hned obul. Cítil jsem jejich měkkost a pohodlí, které mě hřály na nohou.

Teta mě vzala do kuchyně, kde už byla připravená snídaně – jednoduchá, ale s pečlivostí, která mi vždycky připomínala, jak moc se o mě stará. Po snídani mě oblékla do nového dětského outfitu – lehký overal s obrázky medvídků a barevné punčocháče, které mě objímaly kolem nohou jako jemná pavučinka. Na nohy mi opět nazula školní papučky s gumovou podrážkou, které tiše šustily při každém mém kroku.

Během dne jsme si hráli na různé hry – stavěli jsme věž z kostek, malovali obrázky a hráli na schovávanou. Teta byla stále velmi trpělivá a pečlivá, oblékala mě do různých barevných legín a dětských triček, občas i do baletních sukýnek, což mě překvapilo, ale zároveň bavilo. Když jsem se cítil nejistě, vytáhla dudlík a jemně mi ho vložila do pusinky se slovy: „Dudlej si své dudu, to ti pomůže.“

Večer přišla chvíle na spaní. Teta mi opatrně oblékla punčocháče, tentokrát s malými puntíky, a místo plínek vložila skákací gumu. Sedla si ke mně, přiložila mi ruku na zadeček a začala mě pomalu hladit a lehce plácat. Šustění gumičky přes punčocháče vytvářelo uklidňující zvuk, který mě pomalu unášel do říše snů. Dudlík v pusince tiše dudlal a já cítil, že jsem v bezpečí, milován a přijatý.

Ten víkend u tety nebyl jen o zvláštních oblečcích a hrách, byl o pocitu, že mohu být sám sebou – i když to znamená být na chvíli malým dítětem, které potřebuje péči, lásku a porozumění.

Jedno odpoledne, když jsme si po hrách sedli v obýváku, teta si mě v klidu prohlédla a s jemným úsměvem řekla: „Víš, miláčku, už ti plínky dávat nebudu. Myslím, že ti stačí ta guma v punčochách. Je pohodlná a navíc ti pomáhá cítit se dobře.“

Trochu jsem se zamyslel, ale pravda byla, že mi ta guma opravdu vyhovovala – byla lehká, neomezovala mě a zároveň mi připomínala tu zvláštní péči, kterou mi teta věnovala.

Teta si sedla vedle mě a jemně mi přiložila ruku na nožku, kde jsem měl punčocháče s gumičkou. Začala mě hladit po těch místech, kde guma byla, a ten dotek byl něžný, téměř kouzelný. Mě se to moc líbilo, protože to bylo něco úplně nového – ten pocit jemného hlazení přes punčochy a gumu místo klasické plínky.

„Vidíš, není to špatné, když něco může být takhle pohodlné,“ šeptala mi teta, zatímco pokračovala v jemném hlazení. Cítil jsem, jak mě její doteky uklidňují a zároveň mi přinášejí pocit bezpečí a něhy.

Bylo to zvláštní, ale krásné. Ten víkend se proměnil v něco víc než jen hraní a oblékání – stal se pro mě místem, kde jsem mohl být sám sebou, přijímaný a milovaný přesně takový, jaký jsem.

[JiříS]

Zajímavě napsané. Čekal jsem od toho ze začátku úplně něco jiného a když jsem to četl a četl a četl už se mi to zdálo moc dlouhé a stále dokola se opakující se.
Jak když by to napsala umělá inteligence protože furt dokola když jde spát je že mi nedala tentokrát plenku ale tu gumu. A pak to vypadá že mu jen přes den dává i tu gumu a na konci že už mu plenou dávat nebude přitom mu už ji nedávala korm na začátku a možná ještě jednou.

[JiříS]

A dost by mě zajímalo jakou skákací gumu. Našel jsem něco ale úplně si neumím představit jak jí může mít na sobě mezi nohama danou.

[Treti oko]

AI to asi neni, ale autor má zjevně věci, který by měl řešit. Otázka je, zda si to uvědomuje a zda to vůbec řešit chce... No nic - každej svýho neštěstí strojvedoucím jest.

[JiříS]

Souhlasím právě. Uvidíme těžko říct.