Černá tečka na sesterně

[Euron]

Byl jsem odeslán do nemocnice, ke kapačkové třítýdenní kůře. No a že jsem tam byl ten rok po čtvrté, tak jsem tam byl jak doma.
První týden jsem si tam žil jako v Karibiku.
A že když se mám dobře, tak to nikdy netrvá dlouho.
Den předtím byl pověstný špenát. Velmi jemná a prudce chutná delikatesa. Něco jako žraločí uši s křenem. Tak jsem si vždycky přidal. 2x. I 3x.
Byť jsem si byl vědom, získanou praxí mezi ležáky, že tento špenát je velmi zrádný. A už dostal jiný sokolíky.
Druhý den jsem křepce vyskočil jak postřelená srnka, abych chytl flek v přední řadě na záchod. Styl fronty na barevné televize, kde se bivakovalo už od předchozího dne.
Všichni už měli splněnou čárku v teplotce. Jen já nic, protože nikde nic.
Tak jsem se odebral na pokoj, s tím, že je hromada času do vizity a kapačky se dávají až po té, tak v 10:00.
Občas jsem zašel na ten záchod, jestli třeba nenastal čas na čárku v teplotce. Ale vždycky jsem tam narazil na jakousi starší sestru, co tam byla nová. A furt tam třídila prádlo do prádelny, myla mísy, bažanty a furt nebyla hotová.
Hned na mě vybafla, honem do postele, vizita bude později, tak ať mám kapačky napíchané.
Si říkám, že tu 1,5 hodiny dám, levou zadní.
Tak dolítla s kapačkou 1 litr!!!
„Tu flašu má soused vedle. Já mám jen čtvrtlitrovou!“
„Ty nedošly vůbec, ani půllitrové a jsou jenom litrovky.“
Co dělat?
Tak jsem si vsugeroval, že špenát se mi vrazil do svalů jak Pepkovi námořníkovi a proto nedorazil. Tak se nemusím zalamovat, co by kdyby.
Navíc všichni odešli na rehabilitace, tak bude klid a zastavím všechny tělesné funkce. A tím bude otázka špenátu s konečnou platností vyřešena.
A tak se i stalo.
Jsem zaslechl, že někdo vešel a sestra povídá, že došla zkontrolovat jak to kape.
„Máte to moc rychle, tak uberu.“
Jsem pootevřel jedno oko, kolik ubrala. No hodně a ještě škrtítko posunula nahoru, abych ani náhodou nedosáhl.
Neřeším. Za chvíli dojdou chlapi a přisunou mi to k ruce. Sestra vysublimovala ze scény a já zase podřimoval.
Za chvíli došla a začala manipulovat s dekou. Jsem si myslel, že ji jenom spravuje, neboť jako obvykle ji mám rozvrtanou jak od divočáků.
Jenže ji odhodila zcela. Asi ji chce natřepat a už dá pokoj. Skrz to nebudu otvírat oči.
„Nadzvedněte se!“
Ale jo furt, pořád! Ještě vypnout prostěradlo nebo co? Abych měl už pokoj, tak jsem se nadzvedl. Tam cosi kutila a rovnala, jako kdyby rovnala prostěradlo.
A pak??? Stáhla mi pyžamkové gatě!!!
Tak bleskem jsem se ještě neprobral jako tenkrát.
Bleskem jsem zrušil nadzvednutí.
Ale běda mi! Právě na toto lstivě čekala.
Okamžitě mě zapředla do čehosi neznámého.
Pak na mě hodila deku, pyžamkový gatě přehodila přes pelest v nohách, s tím až bude dokapané, si je mám obléci.
A odnesla bažanta. I přes mé vřískání, že ho ještě budu potřebovat.
„Jenom ho vyleju a hned se vrátím.“
Ještě, že tak.
Kurňa, kde je s tím bažantem tak dlouho? Na mě zapomněla nebo co?
Tak, že zazvoním. Ha! Odnesla i nepozorovaně zvonek.
Aspoň znovu usnu a přečkám krušné časy.
Noooo? A????
Oči magickou mocí přitahovala flaška, kde byla aspoň ještě půlka vody. A ty kapky, než narostly a spadly dolů, tak to byla celá věčnost. S takovou to vykape kdy? A chlapi jsou kde? No kde...po rehabilitaci šli společně s babama do kantýny a slyšel jsem je hulákat pod okny na zahrádce. Tak odtud pomoc také nepřijde.
Močák jsem měl až v krku.
Vylezu z postele, vyháknu košík s kapačkou co visí na šibenici. Pak ho pověsím na kohoutek a ruku budu držet dolů, aby to nevzalo zpátečku a nenatekla krev do flašky, což by byl důkaz, že jsem se zprotivil místnímu režimu.
A když mě sebrala pyžamkový gatě, tak mi nahrála k mému zločinu.
Proč se trmácet tak daleko, když je umyvadlo na pokoji? A nemusím jednou rukou ještě pyžamkový gatě stahovat.
Dal jsem se do podvratné akce:
• nohama si shrnout deku a odkopnout ji do noh, abych se do ní nezamotal. Základ úspěchu. Akorát jsem zaslechl nějaké zašustění.
• tak se dívám co by to mohlo být??? Aha, už to vidím. Tohle šustí. A co to je??? To neznám!!! Na bílém podkladě nějaké záhadné modré nápisy, přerušované čáry. Hmmm XXL, to mají na stánkách s hadrama napsaný a souvislost je tu s čím?? Tady nejsme na tržnici.
• musím k tomu umyvadlu, než mě to vyvalí bok.
• dorazím k umyvadlu v hodině dvanácté, bleskem stahuju ty pruhované Adidasky nebo co to je. Kurňa, to vepředu nejde! A vzadu, ó hrůzo!!! to také šustí. Takže je to nějak „to“ dokola. A hlavně kde to má nějakou gumu nebo knoflíky!?!?!? Nebo jak to stáhnu????
Stádium smrtelného potu, protože mícha už má dost těch tanečků. No nic, přinejhorším řeknu, že teče umyvadlo.
A najednou řev chlapů a ženských navracejících se z rehabilitace.
Tak bleskem zalehnout, zavěsit kapačku a tvářit se mile, že je zase rád vidím. Naštěstí zpátky to šlo rychleji, včetně zakrytí jednou rukou.
Ještě šli do oběda na chodbu vykecávat s babama.
Ufff. Bude do oběda klid.
Mno jo, ale tím pohybem se mícha probrala k životu. A jak jsem sebou mrskal, tak i se nějak dolů setřepal špenát. A to už na ni bylo fakt moc.
Co teď???? Sestra mě zabije. Třeba ještě chlapi budou na chodbě a já nepozorovaně proklouznu vedle do koupelny. Bleskem se umyju, a postel zlikviduju už vím jak.
Prostěradlo vezmu, co je s ním zakrytá na chodbě kyslíková bomba, použité osprchuju a hodím do bedny s prádlem. A obleču si ty sdělané pyžamkové gatě. Zůstaly netknuté. Sama se tím dostala. Za chvílu dokapu, vytáhnu jehlu, tampon a náplast tu nechala a vlítnu na to.
Vchází sestra. Takže můj dokonalý plán je v troskách. Pokud něco nevymyslím a bleskem.
„Už bude dokapaný, tak tu už počkám.“
„Sestři, ani nemusíte.“
„To nevadí. Stejně se půjdete umývat před obědem.“
To je malér, to je malér. Co honem vymyslím? Kurňa a ještě je dokapané. Tak!
„Ááááá, máme dokapané. Tak ještě to hodím do odpadu a jdeme se umývat.“
A nastalo neodvratné. Věnujte mé světlé památce, tichou vzpomínku. Od teď budu chodit jen kanálama. A špenát už v životě nevezmu do huby.
„Tak jdeme, jdeme, za chvíli mám rozvážet obědy.“
„Tak běžte a já se teda půjdu umyt sám...“
Sestra odhazuje moji deku na vedlejší postel. Kdybych se aspoň mohl propadnout do západního Německa!
Bacha na to, tady něco nesedí.
NIC!!!! NIKDE NIC!!!
Tak teda odchod do koupelny. Asi mícha hlásila naprosto mylné informace.
Z koupelny jsem se snažil vystrnadit sestru.
„Máte ten oběd chystat, abyste se nemusela pak honit a se umyju sám, i když nevím proč.“
Tak ze mě shodila kabátek.
Řehot.
„Zepředu svítíte neonovou žlutou jako kancelářský zvýrazňovač! To budou ty hrsti Békomplexu.“
„Otočte se zadkem.“
Řehot.
„Ještě lepší. Svěží zelená jarní travičky. Kolikrát jste si toho špenátu přidal?“
A strčila mě do sprcháča. Se hrabu ven, že si ještě musím zdělat trencle Adidas. Oněměla úžasem, co že to? A pak propukla v další neutišitelný řehot.
„To jsem ještě neslyšela, trencle Adidas!“
„Marš do prcháča. To zeslečeme tam!“
Pak „to cosi“ ze mě sundala a hodila do pytle.
„Otočit se zadkem, naštelovat si teplotu vody a podat sprchu.“
A začala mě rajbovat, jak kdybych spadl do asfaltu, či co.
Poté mě osušila, i přes mé protesty, že „já sám“.
Mezi sušením vedla monolog. Krátkými oznamovacími větami.
„Jsem tu chvíli, ale nemyslete si, že to vaše noční i denní courání na záchod nevidím.“
„Dnes jsem čistila, od rána, všechny ležáky od špenátu.“
„Od rána jste obcházel u záchodu jak hladový tygr. Bylo mi jasné, že furt nic a víte, jak to dopadne.“
„Teď vidím, že jsem se nespletla.“
„A jak jste došel na trencle Adidas?“
„Jsem zahlídl jen jakési proužky. Moc proužků. Ale nevím co to je.“
„Vy to neznáte??? To ani nepoznáte, co vám oblíkám?“
„Neznám a nepoznám. Hlavu na ležato nezvednu, tak nevidím.“
„Copak to ani necítíte?“
„Ne. Po těch vysypaných obratlech tam toho moc necítím.“
„Aha..., hotovo. Pojďte se mnou na sesternu.“
Tam mi ukázala, o co jde. Jsem leknutím padl na prdel.
„To jako...???“
„Jo, Adidas! Odedneška na kapačky a na noc, abyste furt necoural a ráno za tmy tam nestrašil s prvním pořadím.“
„A hned si lehněte a zaškolím vás v zacházení!“
„Sestři, tak to rozlepíme a půjdeme na ten oběd. A na všechno zapomeneme, jo?“
„Jo, na oběd běžte a rozlepovat se nebude nic!!!“
„Copak su malý děcko abych nedošel na záchod?“
„To úplně zrovna ne, ale mícha nikdy nespí. Kdyby si ještě vzpomněla po obědě. Ten špenát jsme měli včera také v závodce. Ráno manžel došel pozdě do práce, protože jsem tentokrát byla já první na řadě. Také jsem si přidala, máte pravdu, byl moc dobrý.“
Odpoledne se zjevila vrchní.
„Děje se něco o čem bych měl vědět?“
„Máte nějaké připomínky, náměty? Umýt pusu! Převléct pyžamo!!! Co jste s tou rajskou dělal? Když chcete přidat, řeknete sestře, aby vám ten talířek donesla na pokoj. Námitka, že jste to dobře zapral se zamítá. Zalehnout!“
Tak jsem si říkal, že dneska tu ostudu přežiju, večer bude sloužit Anděl smrti, tak ta si ani nevzpomene.
Se na to zapomene a bude mi navrácena čest a úcta, jaká mi náleží.
No a na večerku veplul Anděl smrti, usměvavý jako vždy a povídá:
„Broučku nezapomněl jsi něco? Pojď se mnou na sesternu.“
V sobotu večer to samý.
V neděli na kapačku a večer to samý.
V pondělí ráno mě volá vrchní na kobereček do sesterny a propiskou píchla do mého jména, co to znamená??
„Co, co znamená?“
„Tady ta půltečka.“
„Netuším.“
„Já to tady přelepím tím korektorem překlepů a bude to v pořádku. Sestřičky mají moc práce.“
„Já vám přelepím! Klárko, co je to tady za tečky?“
„Paní vrchní, to si tam značíme pro rychlou orientaci, abychom to měly pořád na očích a nehledaly to v papírech.“
„Jedna černá tečka = nedojde na záchod. Dvě černé tečky = a ještě se nenají sám.“
„A tady ta půltečka???“
„Paní vrchní, to tam udělala Jana. Ale nevím proč. Dnes mi to říkala.“
„Paní vrchní, tak já jdu, abych nezdržoval provoz.“
„Nikam!“
„Klárko, zavolejte mi Janu.“
„Paní vrchní, já už také pujdu.“
„A vy se furt nikam neztrácejte.“
Jana, Klárkou informovaná, hned ve dveřích:
„Paní vrchní dohromady nic k řešení. Jen jsem tady holkám poznačila, že když je kapačka, tak nemusí být bažant dostatečné opatření.“
„Tak jsem tu víkendovým službám nechala v knize předání služby, kus papíru, že na kapačku a na noc, aby to furt necouralo na záchod. Pak je to celý nevyspaný.“
„Jani, v pátek nešlo jen o ten špenát, že?“
A v tom okamžiku vrchní nejspíš zešílela. Aniž jí v tom kdo stačil zabránit, popadla propisku a z půl tečky, bleskem udělala tečku černou!! A bác! ho. Vykroužila ještě jednu a měl jsem dvě černé tečky.
Tak jsem jí úslužně, podal korekční pásku na překlepy.
„Paní vrchní, já bych to tak nenafukoval. Tady to v tichosti přelepíme a zapomeneme. Ono, kdo ví jak to vůbec tenkrát bylo a dnes to hodnotíte zkresleně, vlivem odstupu doby.“
„Vy o tom něco víte? Vaše verze je jaká?“
„Nevím o tom nic, ani jsem nakonec u toho nebyl. To bude beztak nějaká mýlka nebo záměna osob, které ani neznám.“
„Joooo, to nejspíš...“
„Nehledě k tomu, že vůbec netřeba žádných přehnaných opatření. Z mě neznámého důvodu.“
„Formu ošetřovatelské péče si sestry určují samy!!! Tu druhou tečku máte za tu páteční rajskou na pyžamu.“
„ODCHOD!“

Tak si do snídaně válím šunky a hovím si. Najednou se rozlítnou dveře a v nich Klárka. Usměvavá jak měsíček na hnoji. A že jsem nějak velmi dobře naladěn.
A velmi líbezně zavolala, holky sem! Nééééééééééé.
Vhrnuly se na pokoj žákyňky. S vozíkem prádla. A snad pak už celý zbytek zdravky s vozíkem Adidasek.
„Holky, to jste si spletly. Tohle je 5 a ležáci jsou na 3! Já jsem zcela samostatná jednotka!!!“
Klárka – „To právě potřebujeme. Chci holkám ukázat spolupracujícího pacienta.“
„Když chcete holkám něco ukazovat, tak je vemte do ZOO.“
„Vrchní říkala, že jste tu jediný a mám je učit na vás.“
„To určitě. Ať mě to dojde říci sama, jestli nekecáte.“
Klárka vystřelila ven. Že by to byla pravda?
Obratem tam byla vrchní.
„Jste tu jediný spolupracující pacient, tak holky se naučí převlékání postele a úpravu pacienta, se spolupracujícím pacientem. Ležáků mají dost. Postup je jiný. Tak zalehnout a řídit se pokyny Klárky. Ať sem nemusím jít ještě jednou.“
„Zalehnout!“
„Holky, dát pacienta na rovno! Sebrat polštář! Donést zábrany! Namontovat!“
„Tak, do snídaně si odpočinete a pak budeme pokračovat ve výuce.“
Dorazily žákyňky se snídaní. A s nášupem Klárky a vrchní.
„Chcete to do postele, nebo se posadíte?“
„Si sednu ke stolu a najím se normálně. Přece.“
„Tak holky oddělat zábranu a pacient vstane a sám se nají.“
„Vstaňte a pojďte snídat.“
„Copak???? Nejde to, že???“
Tak žákyňky, už velmi zkušeným grifem, mě posadily. Akorát, že bych se postavil? To také ne. Tak zpět do postele, přistavit stolek jak nějakýmu lazarovi.
„Obsloužíte se sám?“
„Jistě!“
„Holky mám vám taky namazat a dát kousnout?“
Ani chleba nenamažu. A ještě mi spadl do postele i s máslem.
Mezitím, mi žákyňka podala nalitý čaj. Jak jsem ho vzal do ruky, tak se rozhoupala hladina a jsem se polil.
No a pokračovali jsme ve snídani. Mezitím u žákyněk propukly pečující instinkty. V tomhle věku? Kde se to bere?
Mazaly, krájely, do pusy strkaly, do čajíčka donesly hadičku. Pak donesly lavorek na umytí ruk, zuby vyčistit. Hrůza. Co je za divné postupy? Jsem samostatná jednotka a nikoho nepotřebuji.
Po snídani se dohrnuly s vozíkem prádla, čistým pyžamkem. Veselé, hovorné a kde je ta ranní nesmělost? Aha, není tu Klárka.
A že teda se zkusíme postavit. Už to šlo, ale vyplou míchu, ani já nenastartuji zas tak rychle. Dokud jsem se držel postele šlo to, ale furt nebyl dostatečný balanc. Tak mě šuply zpět a že za chvíli zas to dojdou zkusit.
Jo, došly. Ale se s vrchní. A znovu povely.
„Položit na rovno.“
Mezitím nějaká žákyňka dotlačila Adidas vozík.
„Došla jsem s nimi, kdybyste snad holky přesvědčoval, že se spletly a je to ta postel vedle!“
„Není to postel vedle. Je to ten pokoj na druhém konci chodby. A já odcházím do kantýny na svých denních 20 piv. Ustupte.“
Žákyňky hrůzu v očích.
Vrchní ledově řekla, „tak prosím, jděte.“
„Tak ho posaďte a můžete jít.“
„Jsem si to rozmyslel. Pravý gentleman nepije whisky před pátou hodinou odpolední.“
„Tak to zkrátíme, ano?“
„Ano, já se na chvíli natáhnu, než vyrazím do terénu. A vy odejděte v míru a pokoji.“
„Vy čtyři pojďte se mnou dále a vy dvě to dodělejte.“
Žákyňky nešťastné jak šafářův dvoreček, co teď.
„Prosím, my to musíme udělat, jinak budeme mít špatné hodnocení z praxe.“
„Já se stydím, před ženskými.“
„Tak my zavřeme oči.“
„Tak zavřít oči a nešvindlovat. Budu to sledovat!“
Žaby jakýsik. Stály naproti sobě, mazaly obě naráz, flašu s pudrem si přehazovaly přeze mě, na druhý bok, na záda, zalepit. Nadzvednout, podložku. Se dostaly snad pod minutu. Akorát švindlovaly a dívaly se. To neplatí.
Obratem dorazila vrchní s Janou a Klárkou.
„To není možný, paní vrchní. Jak to dokázaly?“
Jana – „Chlapi jsou od přírody prima materiál. A jako o všechno, se musí o ně pečovat. Zvlášť nenápadně, o tyto samostatný jednotky.“
To jsou teda lesní moudra.
„Pošlu žákyňky, a budou chodit. Do oběda bude zase ve formě.“
Nooo, se na mě sesypaly všechny. Kdoví, co jim ty dvě navykládaly.
Ráno jsem zaspal, protože jsem byl z těch žákyněk nějaký utahaný. S vítězným řevem mě ráno tahaly z postele a když zjistily, že jsem tentokrát polevil v bdělosti a ostražitosti, mě táhly do koupelny. Že chcou mít jedničku z praxe o spolupracující pacienty.
Veškerý myslitelný odpor je zcela marný.
Když sestřičky dojdou s Adidaskama, tak nediskutovat, zavřít oči, zatnout zuby a ...nadzvednout.

[Lexter30]

Už jsem se dlouho takhle dobře nezasmál.
Perfektní🫡