Začátek potupy

[Euron]

Když mě drncák na svahu vystřelil na chodník, tak jsem z pár metrů dopadl na záda. Dost dlouho jsem se dusil vyraženým dechem. Pak jsem shledal, že se bolestí vůbec nemůžu pohnout. Až jsem začal umrzat, tak bylo načase začít přemýšlet, co dál. Nezbylo, než se postavit a jít domů. Nebo umrznout. Jeden krok 5 minut a bolest, že jsem na oči neviděl.
A tak jsem se ráno nechal ukecat, že pojedeme na rentgen. Ale co furt, bolí to jak kráva a ještě se mám kdesi trmácet, skrz blbosti.
Z rentgenu mě nenechali odejít po svých. 6 obratlů našrot prý není k chození. Nemyslím si to. Když jsem domů došel po svých, na druhý den do špitálu. A tam čekal hodiny a lítal po všech čertech. A najednou si pro mě přijelo hafo lidí s vozíkem a mě převrátili do leže a bylo dochozené. Sem tam ležel nahý na rovným a tvrdým, ani ten malé polštářek mě nedali pod hlavu.
Udělali odběry krve a za pár hodin došla sestra, kdy jsem naposledy pil. Včera ráno.
Tak mě donesli džbán čaje s hadičkou a vypít na ex - a v leže!!!!
Bažanta postavili na zem. A nikde nikdo. Pak jsem se dozvěděl, že jsem prase a dobytek. A kdo se má se mnou tahat.
A další čaj. S tím, že mi bažanta daly do ruky.
Při další kontrole zas převléct a málem mě zabily. Proč jsem nepoužil bažanta. Tak říkám, že ho mám nachystaný, až se mě bude chtít.
Tak tam soptily. Vždy jich muselo dojít 5, aby mě zvedly na rovno. A pátá převlékala postel.
Za hodinu došel otravný chlap mě mlátit do kolen, pat, škrabat po chodidlech a břiše. A zvedal mě nohy, že je mám držet.
Mě položil to studený chromový kladívko na pod-pupík.
Pak sestra vydechla jen, už zas to prase....teď jsme to převlékaly.
Mlátič ji důrazně vyzval, pojďte se mnou.
Pak došla zamlklá sestra s komandem převléct postel. Mlčky.
Poté nakráčela sestra s náručí čehosi. Za ní došla další s podnosem plných flaštiček, krabiček, kelímků.
Za nimi nakráčely dvě několikametrákové osoby, jejichž účel mi nebyl jasný.
Byl jsem obklíčen, klec odstraněna, osoby neznámého účelu mě zalehly a sestra mě začala balzamovat či co. Ty dvě baby mě držely jak v kleštích a na povel sestry mě otáčely jak sele na rožni.
Pak sestra velela nadzvednout, položit, držet nohy.
Pak cosi montovala, zavelela pochopům zalehnout. Pak podle toho, co dělala s rukama, tak to vypadalo, že dělá nějaký uzly. Něco jako kdyby přivazovala kotvící Titanik v přístavu.
Komando mě pustilo, hodily na mě deku, zaklecovaly a odešly. 
Až skončily, tak jsem začal zjišťovat hmatem, co se dělo. Na bocích uzly jak pěst a z toho trčely cípky jak z pionýrského šátku. No, chuj s tím. Na každý pád to bylo takové celé nějaké divné a tedy to tak i nějak nezvykle vadilo v oblasti zakončení páteře. Jsem nemohl ani zvednout hlavu a podívat se, co to je.
No nic...počkám, až dojde Jana, takto z vedlejší postele podezření na slepý střevo k pozorování.  Ledacos podala a pokecala.
„Jani, podívej se, co mi to tady dělali???“ Nadzvedla deku a zhroutila se smíchem.
Tak jí říkám, „krávo čemu se směješ???"
„Řekni mi, co to je. Podle hmatu to neurčím.“
„Plínky, vole! Jako jediný na oddělení. Kolik ti je? Dyť máš letos dostat občanku!“
Tak jí říkám „Jani, jde to zdělat?“ Tak se rozhlédla, zda není nepřítel na blízku a zkusila to rozuzlovat. Pak jemná dáma řekla: „au, kurva, sem si zlomila nehet. To je tak utažený, že to nepovolím.“ A hodila deku zpátky.
Suše konstatovala, že za nově vzniklé situace malér už žádný nebude, ani kdybych se posral.
Anciáša tvojho! Zas došel ten mlátič. A sápal se po dece. NEDÁM!!! Tak mi ji zvedl na straně noh. Na takovou zákeřnost jsem nepomyslel.
Významně zvedl obočí a řekl „Tak!“.
Mezitím dolítla další morová rána a to sestra. Hrom tu babu hoň po poli.  
Kurňa, se na mě zubila jak rez na železo. Pak cosi kdesi testovala prstem a řekla : „Můžeme pane doktore.“ Ten kývl a sestra začala rozvazovat uzly. Zdá se, že je test u konce.
Mlátič, cosi ohmatával pod pupíkem. A chodil mě mlátit ráno, před obědem, odpoledne a večer.
Zrada, černá zrada!!! Došlo těžkotonážní komando.
Balzamovací procedura, zalehnout ho, nějaké kutění a Titanicový uzly na závěr.
Pak měla Jana mravoučný kázání, že šla do sebe a udělá co mi na očích uvidí. Zmije jedovatá, podrazácká. Akorát vrazila ruku pod deku, kdesi šátrala prstem a odešla. Za chvíli dorazilo komando a... a ještě se pokaždé smála do deky. Had placaté.
No a za pár dní dorazily komanda dvě. To mělo celý oddělení oči navrch hlavy. Co mu je?
Zbavily mě plínek, to jo, ale pak mě vytáhly s postelí na chodbu. Z každé strany mě 4 podebraly rukama, nadzvedly, kdosi odsunul postel a přisunul umrlčí vozík a odtransportovali mě do nějakých podivných prostor. Něco mezi umývárnou hrnců v závodce a zázemím jatek.
Zas mě všecky zvedly, obrátily na břicho a pak svatá prostoto, nastalo peklo. Položili mě mezi dva stoly do vzduchu. Na jednom stole mě drželi katovi pacholci za paty, na druhém za ruce a chtěli mě roztrhnout vejpůl.
Pak přišel mistr popravčí v gumové zástěře, galoších a pak....slovem nevypovíš, písní nevyzpíváš.
Byl jsem poprášen práškem jak vzpěrač těžké váhy, pak mě katovi pacholci drželi mezi stoly a někdo mě pustil nohy. 
Jen za účelem, že na mě soukali nějakou punčochu, bez ohledu na můj životně důležitý orgán. Až jsem byl zasíťován, tak katovi pacholci mě opět uchopili a začali natahovat.
A nastala pekelná lázeň. Z jedné strany jsem hořel jak uhel vzňatý a z druhé mrzl v kámen ledovatý. Někdo něčím čvachtal ve dřezu a pak mi to ledovatý hodili na dolní konec páteře.
Tak mi cosi dělali věčnost. Pak zahromovalo božstvo, hotovo! A dem na kafe. A mě tam nechali se přetahovat s pacholkama.
Pak mi bylo poklepáno na záda. Ty záda tedy měly nějaký divný zvuk. Pak hromový povel, otočit.
A pak se začaly bortit nebesa. Sem se nemohl vůbec hýbat, ruky jsem měl rozpažený jak Kristus na kříži. Ke mě přistoupil primář, ozbrojený aztéckým rituálním nožem, aby obětoval božstvu mou krev.
Zkušeně poklepal na pancíř a řekl „tady má někde šulina“ a zarazil zahnutý rituální nůž do sádry. Pak pohyby, přesně jako při otvírání konzervy, se jal párat obal. Až byl skrz, tak jsem začal řvát, že mě párá. 
Tak mi kupodivu nebyl amputován. Pak páral kruh do břicha. Stejně brutálně.
Pak mi začal odřezávat ruce dokola. Až byl hotov, tak mi ruce neupadly dle mého předpokladu, ale jsem mohl připažit. Kupodivu.
Nařídil ovázat, tak mě omotali fáškama jak faraona. Přece jenom... Konec pekla.
Veleno přeložit na vozík. Hodili na mě deku, tak snad pojedeme, na co se čeká?
Nééé. Veplulo těžkotonážní komando hanby.
Pochopové mě převrátili na břicho a komando tam cosi kutilo.
Komando mě čemsi mazalo, ve vzduchu otočit na záda, namazat předek a držet ve vzduchu. Co zas toto je?
Pak tam dole cosi kutily, velely položit, a z obou stran cosi dělaly. 
Tušil jsem sem zradu, protože mi zas na dolním konci cosi začalo vadit, jako předtím.
A že jedem na rentgen. Tam mě přeložili tam a zpátky, čekali jsme venku. Hodili snímky, že dobrý a jeli jsme snad už konečně aspoň na oddělení.
Tak jsme dorazili před obědem. Na chodbě mě 6 lidí hodilo na postel a zaregálovali na pokoj.
Začal jsem zjišťovat, že se nemůžu už vůbec pohnout a to ani hlavou. Předtím do docela šlo a teď nic.
Dorazila Janička s čerstvým dívčím románkem na čtení a jéééé už seš tady? A puzena maniakálním chtíčem odhodila deku. Moji!
Žena Lotova byla proti ní hadí žena. Ztuhla, spadla jí brada, lapala po dechu a pak se začala řehtat, až se skácela a o postel si rozrazila bradu. Kdo se směje naposled, směje se nejlíp. Prakový obvaz brady jí slušel velice.
Teď už jsem se nepohnul vůbec.
„Jani, co zas je????“ A začala barvitě líčit, pokud nekecala.
Ale tohle mě fakt mohlo zabít. Ještě, že jsem to neviděl na vlastní oči, růžové gaťky na knoflíky. Se žlutými květy slunečnic. Rajcovně nařasené nohavičky gumou a tatáž aplikace v pase.
No a druhý den byla vizita. Velká. Primář chtěl vidět, jak jsem ztuhl a jestli jsem nepraskl.
Pak jsem nafasoval aspoň kabátek.
„A gatě jsou kde?“
„Na co?“
„Abych mohl vyrazit do terénu za holkama.“
„Ti vyrazím, ty teréne!“ A zaklecovaly mě.
Taktéž jsem nafasoval malý polštářek.
Aspoň něco. Jestli to předtím stálo za prd, tak teď ani to ne. Zabetonovaný od krku až kus pod nejdůležitější orgán, kterým my, chlapi myslíme. Jestli jsem tomu pohybu moc nedal, tak teď naprostá kláda.
Tak říkám Janě, co s tím, že to tak nemůžu nechat. Pokrok byl, že jsem se mohl aspoň už otočit na bok a nečučet jen do stropu.
Problém byl, jak kládu z leže dostat na stojato. Odpadla fáze sedu, takže z leže hned postavit. Nějak. Tak, že sežene kluky v co nejmíň dezolátním stavu a zkusí mě postavit. A že ty nepoškozený po úrazech, můžete zrovna na chirurgii přehazovat lopatou.

Smečka dorazila. Kupodivu přispěchali na pomoc ti největší posměváčci, protože Jana podrobně referovala celému oddělení na toto potupné téma. Až se dost nasmáli, tak mě zvedli a postavili/posadili na kraj postele a mám sedět. Po deseti minutách mě postavili a drželi. Hrozný se postavit po tolika dnech. Ty nohy nebyly vůbec moje!
Tak jestli, když mě budou držet, můžu udělat krok. Nooo.... Děs běs. Jak koza na ledě. Tak dva kroky a šlus.
Shledáno, že mi to jde.
Každou hodinu došli, pomohli mě se postavit, aby sestry neviděly.
Pak vynalezli, když si sedne na vozík, aby byl těžký a já se ho držím a on pomáhá nohama, tak začínám dávat i čím dál větší kusy chodby. Za mnou jel s vozíkem, kdybych potřeboval hned sednout.
Za tři dny jsem dal chodbu bez držení. Sice pro jistotu u zdi.
Akorát problém byl svolávat smečku na pomoc.
Pak jsem zas já vydumal, když Jana sedne na kraj postele, pololehne a opře se o lokty, natáhne nohy přes uličku. Tak se můžu přikulit úplně na kraj k jejím chodidlům. Pak se posune ještě kousek dopředu, aby mohla pokrčit nohy a opřít je o můj pancíř a držet mě na kraji. A pak se na boku podsouváním ruky pozvolna zvedám. Kdybych sjížděl předčasně z kraje na zem, tak našponuje nohy a kopne mě zpátky na postel. A dáme si to znovu.
Povolána smečka, nápad přednesen, upřesněny technické detaily, všichni mě jistili a druhý pokus se podařil. Tak se to dva dny trénovalo, když se sestry nedívaly.
Shledáno, že už to jde, tak se nemusí nápadné množství lidí přesouvat k nám na prosklený pokoj, pod záminkou návštěvy. A na chodbě, když mě vzali mezi sebe, tak už to nebylo nápadné.
Takže pak už stačilo prosebně zakňučet „Jani, čůrat.“
Blesková akce k postavení a odchod na záchod. Rozepnout, na prdeli přidržet plínky, zapnout na dva knoflíky, na pokoji to upravit jak to bylo, pozapínat a nazdar bazar. Hotovo 20.
Pak tam došla nějaká cizí osoba, shodila deku a začala mi zvedat nohy, kroutit. Tak třikrát a odešla. Prý rehabilitace u ležáků. To mi nikdo neřekl, že jsem ležák. Stejně bych nevěděl, co to je a co mám dělat. A druhý den zas. Se s tím párala a už odcházela. Jenže zůstala čumět ve dveřích, ale to jsem neviděl.
„Tak Janííí“….blesková akce speciální jednotky k postavení a šli jsme. Ona celá tumpachová čučela jak jsme smykem zmizeli na záchodě.
Pak ji chytl rapl a začala nepříčetně vřískat „sestróóó“. Na takový poplach vylítly ze svých zašíváren a co se stalo. Tak je rehabilitační směrovala na záchod. Vtrhly tam v plné sestavě.
Nooo….zrovna jsme s dámou byli v hodně choulostivé situaci. Ona klečela, aby viděla na knoflíky. A zrovna už je měla rozeplé a rukou zpod sádry vytahovala plínky.
A začaly vřískat všechny na nás, co to děláme. A že toho máme okamžitě nechat, že jsme na to ještě moc mladí.
„Na co?“
Tak jsem jim řekl, že se skrz ně nepochčím. Jana mě strčila na záchod, rukou na prdeli přidržovala gaťky a plínky, aby to nemusela dělat komplet celý znova.
Mezi tím nějaký dobrák přivolal primáře, který nás spatřil v této póze. Tak jsem byl hotov, vycouval jsem, Jana založila plínky, klekla a zapnula dva knoflíky jako obyčejně, s tím že to na pokoji spravíme. Během toho na nás sestry furt řvaly, ať toho necháme. „To víte, že jo, když jsme v nejlepším“, jim říkám. Sestry byly už poněkud šokované.
Pane primáři, Sodoma a Gomora, viděl jste to co dělali?!?!?!?!. Viděl, dala ho vychcat. A proč jste mě volaly? A bylo vymalovaný.
Pak velel, všichni na pokoj a měli jsme ukázat, jak zalehnu a hlavně jak vstávám. A primář se začal lochčit, když to viděl.
No a pak, začal vyšetřovat, jak to, že jako ležák dojdu na záchod. A jak jsem se naučil sám chodit. Tak jsem vyrazil na chodbu, shánět vozík, aby to tedy viděl. Než se nadáli, už jsem mizel v hrozné dáli. Vozík tam byl, ale lehký jsem ho nedal. Tak jsem volal ať mi pošlou zátěž, nějakého kluka. Tak poslali prvního, co šel okolo. Zasedl, nohama pomáhal, abych nic netlačil a už jsme frčeli. Sestry na infarkt, primář opět smích.
Primář pokyvoval hlavou a pak pronesl: „myslel jsem si, že jsem primář chirurgie. Teď vidím, že šéfuji organizovanému zločinu.“
Tak se ptal, co ještě umím, tak jsem řekl, že až se sestry nebudou dívat, že bych chtěl se smečkou zkusit schody.
To už byl veškerý akademický majestát starého pána v loji. Se smál jak praštěný a řekl, tak pojď se mnou. Odemkl, vyšli jsme na schody, s celou podřízenou suitou ve stavu oběhového selhání.
Navrch to nějak šlo, ale dolů jen do půlky a už jsem nemohl. Tak mě popadl těma jeho chirurgickými lopatami a snesl dolů.
Pak sestře velel marš pro vozík, a jeli jsme spolu někam. A kdo tam nebyl? Doktor mlátič. Ten chlap v tom špitále snad bydlel.
Že jestli se na to může podívat. Tak mě zas dělal zle, na všechny způsoby. Pak se spolu bavili a jeli jsme nazpět.
A že jak bych chtěl chodit. Tak jsem říkal, že tak někde okolo 10:00 a později odpoledne víc chodit. Třeba schody. S tím, že ráno je mytí, snídaně, čištění zubů, tak mi to stačí. Pak něco přes oběd a večeři taky nachodím. A ty záchody.
Povolil, akorát nesmím být na nohách déle jak 15 minut a pak povinně dvě hodiny ležet.
A šel jsem.
Sám na pokoji. Dopoledne všichni byli v jídelně a cosi se tam dělalo a já u toho nebyl. Naprosto nepřijatelné.
Smečka se usnesla, že když chodím, tak bych tam měl být s nimi. Akorát problém s tím ležením. Po chvíli dumání vyřešeno. Před oddělením je velký vozík, vyhákneme západku zámku dveří na oddělení a vtáhneme ho na oddělení, pak si na něho vlezu, Jana tam hodí polštářek a deku a smečka mě hodí do jídelny.
Mno a co čert nechtěl. Teda proč primáře donesl čert do jídelny. Že se jde podívat, proč tam tak řveme. Prý já nejvíc. „Neřvu, organizuji a řídím. Kdo na berlích dojde nejdále, aniž by se nohama dotkl země.“
Když na to popatřil, tak zaslzel a ptal se, co tam dělám já. Tak říkám, „že mám zrovna ty povinné dvě hodiny ležení. Tak ležím, dle příkazu.“
„Nebyl ten vozík před oddělením????“ Jednohlasně potvrzeno, že byl na oddělení a vůbec nevíme, kde se tam vzal.
Tak říkal, proč jsem zaparkovaný u skříně a z druhé strany obložený stoly. Okamžitě smečka podala vysvětlení, že abych nespadl dolů a nerozbil si sádru.
Pak se zamyslel a ptal se, kdo mě hodí na záchod, když je na druhém konci oddělení. Na to smečka odpověděla, „nikdo...na to teď není čas.“
Jana utnula debatu tím, že když to nevydržím, tak mám plínky. Sedím u něho, hlídám to, ruku strčím pod deku. Ukázala. A druhou mávla směrem k primáři, že za ním má nachystané plínky na výměnu. Se otočil a bylo to tak.
A my pokračovali ve řvaní. Teda chci říci, v nějaké blíže neurčené pracovní terapii.
Prorocky vztáhl pravici a pak rezignovaně mávl a odešel. Se slovy, „to je smečka! Co se tu musí dít, když tu nejsem?“
Netušil, že jsem smečku zaškolil v boji s mokrým ručníkem, a v příští ručníkové bitvě jsme v odvetě vymlátili celé protější oddělení.
Po vzoru mého brnění, si smečka pořídila brnění z táců v jídelně. Dopředu, dozadu tác a po obvodě na tělo přilepili ukradenou náplastí.
Budoucí dárkyně života pudově tušily, že pokud by jim nepřítel vymlátil dárce genetického materiálu jako minule do posledního, tak se tentokrát zapojily do zbrojení. Ačkoliv jsme byli za „blbečky, co se pořád perou,“ a bylo námi pohrdáno, s jako nižším živočišným druhem.
Pilně oblepovaly budoucí dárce, a v druhém sledu za postupující jednotkou nesly konve na čaj, plné vody a pilně namáčely konce ručníků do vody, aby ručník po pár ranách neztratil smrtící sílu.
Nepřátelské mokré uzly na ručnících neškodně bubnovaly na brnění, aniž by nám vyrazily dech. Kdežto naše ručníky, použité technikou bičů honáků dobytka ze Santa Fé, nepříteli každým prásknutím z kabátků dělaly slušivá bolerka, z gatí ozdobné střapce, z břicha rvaly vnitřnosti a kůži devastovaly krvavými jelity.
Samozřejmě, jako vůdce trestné výpravy jsem nařídil, že „zajatci se neberou“, stejně jako u nás při průběžných bojích s nepřítelem. Takže jsme vítězně postupovali do nitra nepřátelského oddělení, řezali i ty v postelích, neboť nebyl čas rozlišovat, zda je to ukrytý nepřátelský voják nebo nevinný civilista.
A tím jsme navždy potřeli nepřítele. A už si na nás nikdy netroufli.
Akorát se z našeho oddělení, pozdě do noci ozýval nářek nikoliv raněných, ale hrdinných reků při odlepování náplasti z těla. Byť se holky snažily s jemností sobě vlastní. Protože by se blbě spalo, oblepený jídelními tácy a ráno jsme se s nimi museli vykázat v jídelně.
Pak bylo velké vyšetřování na vypleněném oddělení. Vypovídáno námi, že my to nebyli, a demonstrativně vyhrnovali kabátky, k prohlídce našich nádob hříchu, že jsme nepoškozeni. I já jsem vyhrnul, protože jsem zapomněl, že mám přece tu sádru.
Primář si povzdechl a vyšetřování skončeno, zapomeňte.
A že dobré časy netrvají dlouho, tak jednoho dne jsem šel na rentgen, a za pár hodin dojela sestra s vozíkem a jdeme.
Známá umývárna hrnců v závodce na jatkách. Tam už zas čekali katovi pacholci. Hodili mě na stůl, zbavili plínek – konečně.
A jali se mě porcovat pákovými nůžkami a to nestačilo, tak mě řezali malou elektrickou pilou. A furt se o mě rvali jak vzteklí psi.
Až rozervali sádrový pancíř a vyloupli mě z něho, tak jsem se chystal seskočit křepce ze stolu. Byl jsem smýknut zpět na stůl. Nééé. Plínky vráceny, i přes mé zuřivé protesty a fyzický odpor, že se říkalo jen do sádry.
Tak mě postavili na zem a mám jít. Hrozný, já se vznášel jak po lysohlávkách. Jak jsem se naráz zbavil takových 8 kilo sádry.
No krok jsem neudělal, proto ten vozík.
Na oddělení uvržen zpět na lože, zaklecován proti dezerci a dochozené. Šlus. Že jsou ochablé svaly okolo páteře a mohla by se sesypat.
Druhý den odvezen na jiné oddělení, že rehabilitační. To je zas co? Tam mě sestra předala proti podpisu, sestra mě akorát zbavila pyžamka, a plínek, protože inventář. Akorát tam sestře nechala ty apartní gaťky, že ty jsou koupený od nich.
Nová sestra, že ještě dojde jejich paní doktorka. Hned se vrátím.
„Nééé.“
„Co nééé!!!“, řekla sestra.
„Říkalo se do sádry.“
„Říkalo, ale tady jsi na jiném oddělení a tady už tento slib neplatí.“
„Nééé, to není fér!!!!“
„Tak šup, lehnout a dál to znáš.“
Tak jsem akorát řekl, že „to není fér, že mi všichni říkají, že plínky jenom do zdělání sádry.“
Druhý den dopoledne na vizitě, jsem přednesl stížnost na nedodržování slibů, že potupné opatření jen do sundání sádry.
Někde vzadu se polohlasem ozvalo, „on mu to ještě nikdo neřekl, že je to na furt?“
„Aha…a proč jste mi to neřekli a lžete mi, tolik měsíců?“
To ticho se dalo krájet. Nikdo nechtěl promluvit jako první. A odpovědět mi. Co taky měli říct?
A začal jsem se hrabat z postele, že se mi chce čůrat.
„Půjde mě někdo postavit a rozepnout knoflíky?“
Pak se nesměle ozvalo „tyhle gaťky nemají knoflíky, jenom gumu a můžeš se chodit vyčůrat sám, bez pomoci…“
Mě postavili a už sem valil.
A že by paní primářka se mnou chtěla mluvit.
Tak mě tam zavedly a kdo tam ještě neseděl? Doktor mlátič. Ten chlap je i tady?
Se mě ptala, jestli jsem si všiml, že na pokoji máme plínky všichni. A akorát mám já gaťky a jediný chodím na záchod. Říkám, „že jo“.
A jestli vím, proč tomu tak je.
„Nevím.“
„Máte všichni nějak poškozenou míchu po úraze.“
„A to je co?“
Pan doktor ti to ukáže. Ukázal na obrázku. Že při poškození tohoto, musíme nosit plínky na furt. Tady nepomůže, že páteř srostla.
Akorát při poškození míchy se musí mokré plínky vyměnit hned a mám na to dbát přes den.
V noci si to hlídají sestřičky, proto jsme ten pokoj s výhledem ze sesterny, abychom byli po ruce.
„A ty extra s těmi tvými nápady po úraze!“
„A běda ti, jestli na zahradě polezeš na stromy jako minule, budeš z protějšího pavilonu brát kočárek malým dětem a vozit se na něm z kopce po silnici, při hraní kuliček nebudeš navádět k hraní gajblu, hrát čáru s desetníkama, roztahovanou s příborovým nožem, lézt do výkopu a pokusit prokopat do Austrálie a startovat kompresor bez klíčků od zapalování, chytat vosy do ruky, na oddělení závodit s vozíky, prát se na umyvárně, posměváčkům dávat led na pupík když spí, v tělocvičně se houpat na kruzích nebo v nich viset hlavou dolů, ve vyučování učebnice používat k hraní ping pongu, ručník používat jen na utírání a na nic jiného, a všechno ostatní, co se snad ani nedá vymyslet. Už ti zase otrnulo!“
Po pár měsících ve špitálu, samozřejmě za řádného dodržování léčebného režimu (v mém provedení), už jsem byl ve stavu k propuštění ohledně míchy. A makat na ní doma, abych aspoň nějak chodil.