Klečení v koutě jako malé děcko

[zdenecek]

Příběh je smyšlený, i když některé jeho rysy na sobě rád aplikuji...

Již od dětství jsem byl trestán za zlobení a další neplechu klečením do kouta. Máma mě chtěla vždycky co nejvíce zesměšnit, tak mi dávala starou flanelovou košili s retro nebo dětským vzorem, plínu a pak jsem se musel nasoukat do punčocháčů s pevně našitými kšandami. V zimě jsem musel mít kalhoty s laclem. Ale ty kšandy na punčocháčích nebo lacláčích byly vždycky dost utažené, aby mi v rozkroku pevně držela plínka. Postupem času se mnou začala cloumat puberta, neplechy bylo více, navíc máma pozorovala i moji zálibu v tzv. BDSM. Místo kalhotových plen jsem musel začít nosit skládací plínu na lepítka s obsahem který dokáže zadržet přes 3 litry, aby mi vydržela co nejdéle a co nejvíce se do ní vlezlo, jak čúrání, tak i kakání.

Před ani ne rokem mě bylo už osmnáct let, ale pořád musím snášet trest v podobě klečení do kouta. Navíc mamka přitvrdila v provedení trestu. Klečím v koutě v košili a plíně. Podle roční doby mám příslušné oblečení - v létě mám jen košili s plínou, na které jsou připnuté kšandy. V zimě mám kalhoty s laclem. A v ostatním období mám punčocháče s kšandami. Jsem hodně vzpurný a těkavý, tak mi máma dává pravidelně do pusy dudlík. A to není všechno. Na ruce - na zápěstí dostávám řemínky, které máma karabinkou přicvakne dozadu k zadní kšandě - buď ke klasické kšandě, nebo kšandě na punčocháčích anebo pokud mám lacláče, tak je tam našité poutko a karabinku zacvakne do poutka. Ruce mám tedy vzadu připevněné do řemínků a řemínky jsou přicvaknuty do kšandů, takže s nimi nemohu pohnout. V puse musím mít dudlík. A to není všechno. Flanelové košile mají nárameníky a náprsní kapsy s knoflíčky. Máma mi kšandy provleče do nárameníků. Na prsou mi máma kšandy zahákne jakoby pod knoflík u kapes a já se nesmím moc hýbat, protože kdybych se pohnul, tak se kšanda z knoflíčku vyvleče a máma to pozná, že jsem se hýbal nebo někam chodil a řádně neklečel. A pak následuje další trest a musím klečet o hodinu navíc. Knoflík u krku košile musím mít zapnutý a většinou mě to trochu škrtí.

Jednou, to jsem ještě neměl ruce pevně za zády, mě máma nachytala. Musel jsem mít v puse dudlík, ale dal jsem si k němu ještě cigaretu a žvýkal jsem tak dudlík i cigaretu. A to bylo poprvé co mi máma řekla, že půjdu na řemínky. Ruce mi zařemínkovala a přicvakla k zadní kšandě. Postupně jsem byl vzpurný víc a víc. Máma mi na punčocháčové kšandy našila bílé krajky ze záclony. Ale to nejhorší přišlo. Pravidelně musím chodit ven vysypat smetí do popelnice. A musím jít takto oblečený - v punčocháčích s pevně přišitýma kšandama, košilí a hlavně plínou. A to mě máma posílá, když už mám plnou plínu, takže na zadku mám velký raneček. A problém je v tom, že z paneláku chodím přes hřiště, kde jsou občas i moji kamarádi, a dívají se na mě jak vypadám. Jsem terčem pospěchu. Prý vypadám jako děcko. A bílé krajky na kšandách. No kdo z vás to nosí? A to už mi bylo 18 let.

Klečet musím pořád, i když je mi už skoro 19 let, ale chovám se prý pořád jako malé děcko. Máma mě na řemínky dává už preventivně. Musím mít nandanou plínku, pěkně nakšírované šle a kšandy řádně zapnuté. Hlavně si musím hlídat, aby obě přední kšandy byly za knoflíčky u košile zaháknuté a já v důsledku jejich pohybu a vyvlečení nemusel strádat klečením o hodinu navíc. Nic nesmí přečnívat. V puse musím dumlat dudlík. Někdy mě šimrá nos nebo kdekoliv jinde na těle a já se chci poškrábat, ale co mám dělat, když mám ruce za zády v řemíncích zacvaknuté ke hlavní punčocháčové kšandě.

Průměrně klečím třeba dvě hodiny, pak chodím po bytě nebo sedím u televize, ale pořád musím mít na sobě ten postroj s plínou, a pak ještě chvíli klečím. Plínu musím mít na sobě prakticky celý ten den a odpoledne je v ní už velký raneček. To mi pak máma kšandy ještě utáhne, aby plínka držela. Pak musím jít vynést smetí a strpět kamarády, kteří se na mě dívají a posmívají. Jednou jsem smetí odnesl do sklepa a předstíral, že je vynesené. A další den následovala rutina - trest. Plínu, košili a punčocháče si musím nandat sám. Máma pak jen přijde, nasadí mi řemínky a připne je dozadu ke kšandě a do pusy mi vrací dudlíček.

Jednou jsem už měl toho nehybného klečení v plíně, košili a kšandách plné zuby. Ruce jsem měl v řemíncích a snažil je vyvléknout ven. Zkoušel jsem otevřít karabinku u zadní punčocháčové kšandy, ale pořád mi to nějak nešlo. Nakonec jsem se tak vrtěl, že vepředu knoflíček u košile povolil a vypadnul ze kšandy, do které byl přichycen. Začal jsem se bát, že budu klečet o hodinu navíc, tak jsem se snažil dostat ze z řemínků. Nemohl jsem na ně vyzrát. Nezvyrál jsem ani na pevně přišité kšandy na punčocháčích, které nešly nikterak sundat. Nakonec přišla máma a viděla můj marný boj s řemínky a karabinkou. "Zdenečku, budeš poslušný. Ruce budou dále v řemínkách pevně přikurtované k zadní punčocháčové kšandě !" Navíc jsem se předtím pořádně do pleny vykakal. Šráky mi utáhla a musel jsem klečet o hodinu navíc. Dovedete si představit co se asi odehrávalo... začal jsem protestovat, ale nebylo mi to nic platné.

Váš zlobivý Zdeneček