Rodičovská Zrada

[Treti oko]

07. Povolenka

Během dní mojeho pobytu tady v tomhle svérázným kriminálu se ustálila jistá monotónní nuda: Ráno sprcha, pak do ústavu a zase nazpátek. V sobotu a v neděli zhruba dvě hodiny vycházka na zahradu. Bachařky nepolevily ani minimálně svoje bezpečnostní opatření, ale to mi už dávno přestalo vadit. Za zmínku stojí, že se mi podařilo opakovaně najít pár minut intimní zábavy s Kristýnou, ale ani jednomu z nás to nestačilo. A taky našel jsem na poslední vycházce pěknou trhlinu ve vnější zdi. Nemohl jsem se o to nepodělit, vysypal jsem to na ní hned další pondělí ráno.
"No a co, tak je ta zeď prasklá. Co s tim ?"
"No, kdyby do toho někdo zvenku strčil nějakou pěknou petardu, tak by to mohlo jit k zemi."
"A jak to chceš zvládnout ? - Kdo myslíš, že něco takovýho udělá ?"
"Nevim. Taky by se do toho dalo jebnout autem, ale to mi přijde větší risk."
"Ty máš plán ?"
"Spíš nápad. Poslat někoho na druhou stranu, ať to navrtá. V domluvenej den musí bejt ready a na můj povel to odstřelí. A potřebujem auto s řidičem. Střelmistr musí zmizet na svojí pěst, nesmí nás dostat pohromadě. Takže možná eště jedno auto ?"
"Je to sice neskutečně přitažený za vlasy, ale je to lepší, než zkoušet zdrhnout ze školy. Čím víc se nás dostane ven, tim menší je šance, že nás zase chytí. Ale pořád je tady otázka, jak dál. Se dostanem ven a co pak ?"
"Co tenhle podnik shodit ?"
"Jak to chceš provést ?"
"Jet na fízly. Není to daleko, do pěti minut se to dá zvládnout. Podat trestní oznámení na neznámýho pachatele. A pak... Toho výbuchu si musí někdo všimnout a ten někdo bude jistě telefonovat."
"Co tím sleduješ ?"
"Když podáme to trestní oznámení, tak fízle musí konat. Pak už to půjde samo: Zjistí, kdo za tim je. Určitě najdou různý papíry. Anebo ty, co nemohli zdrhnout. Taky by chtělo sem dostat někoho z televize, proto je potřeba ten výbuch."
"Odvážný plány, ale strategie to neni vůbec špatná. Ale stojí a padá to na spolupráci zvenčí. Jestli to chceš rozjet, tak se musíš dostat ven na povolenku."
"Mám si požádat ? Vážně chceš, abych to zkusil ?"
"Pokud znáš někoho, kdo to pro nás udělá... Jdu do toho s tebou."
Povolenku jsem dostal na další víkend. Bachařky mě dovezly až domů, doslova až ke dveřím. Aspoň mi dovolily schovat dudlík, to bych se asi raději vypařil. Dokonce mi sundaly náramky už v autě. To jsem ještě netušil, že máma dostala instrukce předem a že moje o pět let starší ségra dorazí na víkend.
Máma byla nadšená, podepsala papír a vzala mě dovnitř.
"Vypadáš dobře. Dokonce bych řekla, žes nabral pár kilo."
Sedli jsme si do obýváku.
"To se ti jen zdá. Ani nevíš, jakej je tam režim a co tam s náma dělaj. Je to k zblití."
"Tomu bych i věřila, nemůžeš courat nikde po nocích a nudíš se, co ?"
"To ani ne. Dokonce jsem si našel slečnu."
"To je dobře. Co škola ?"
"Nic. Už aby tomu byl konec. Ty maturity jsou fakt blázinec. Ale tam, kam teď chodim spát, tak tam snad přišli o rozum."
"Tak hrozný to tam je ?"
"Přál bych ti si to zkusit," usmál jsem se jedovatě.
"Tak moment, tohle mi musíš vysvětlit."
Namísto vysvětlování jsem se zvedl a povolil kalhoty: "Tohle tam musíme nosit a používat všichni. Od rána do rána. Dokonce nás krmí z flašky a nutí nás cumlat dudlíka. Disciplína je tam vážně krutá."
"No o tomhle samozřejmě vím od začátku. Ale můžem se na něčem domluvit," řekla mi máma bez sebemenšího náznaku překvapení. "Tady plínky nosit nemusíš, pokud se nepočuráš. Ani toho dudlíka ti nebudu nutit. Ale nevystrčíš nos ven."
"No fajn. Můžu jít do koupelny ?"
"To asi těžko. Je tam teď Petra."
"Cože ?!" moje zjištění, že ségra mohla něco slyšet mě nechalo beze slov.
"Neboj, neví nic."
Omyl, ale byla to moje blbost: Nenatáhl jsem si pořádně kalhoty. Přišla za pár minut za námi do obýváku: "Nazdar bratře, už jsem tě neviděla aspoň pár měsíců."
"O nic jsi nepřišla."
"Ukaž se... Teeeda, to je gól!!! Tohle až budu někde vykládat, tak mi nikdo neuvěří. Můj bratříček nosí plínky !!!" smála se.
"Jak to víš ?"
"Ti to trčí z kalhot. A dudlíček bys nechtěl ?" pošklebovala se dál
Cítil jsem, jak rudnu: "A co je ti do toho ?!!! Si myslíš, že to dělám dobrovolně ?!!! To seš teda na kurevskym omylu !!!"
"Nech ho bejt !!!" zakročila máma.
Asi bych měl vysvětlit, že já a ségra si lezeme občas na nervy. Navíc je z podobnýho těsta - taky chlastá a hulí. Na rozdíl ode mě ale nevyrábí jeden průser za druhym. Asi má víc štěstí. Já jsem Hard and Heavy, ona zase žere Hip-Hop. Já tu její bezduchou a debilní muziku nemůžu ani cejtit a ona v momentě, kdy jen zaslechne třeba něco od Gamma Ray nebo Accept, tak leze po zdi.
"Náhodou ti to docela sekne," rejpla si ségra.
"Ale nemusíš to nikde vykládat," zašklebil jsem se.
"Tak jí to řekni. Nebo se stydíš ?"
"Poslouchala jsi v koupelně ?" zeptal jsem se. Skoro jsem si byl jistej, že určitě ano. Aspoň já jsem to dělal, hlavně když u nás byl eště fotr.
"Ne, proč ?"
"Řekněme, že jsem po operaci a tohle budu..."
"Prestaň si vymejšlet," napomenula mě máma.
"Tak jinak... Jsem v procesu sociální rekuperace a tohle mi prej má pomoct," zkusil jsem dát minimum. Nechtělo se mi zacházet do detailů. A taky jsem si namlouval, že ségra nic neslyšela.
"To jakože máš pasťák ?"
"Dá se to tak říct."
Máma to usekla: "Nech toho a běž si po svym. Nemáš dneska náhodou třídní sraz základky ?"
"No jooo..." utrousila ségra. "Půjdu se dooblíknout."
Sotva zmizela, nemohl jsem si neodpustit poznámku: "Zase přijde sťatá ve čtyři ráno. Nebo až zejtra odpoledne."
"Já tě slyším !!!" houkla z vedlejšího pokoje.
"No a co. Vydělává si na to sama a dost. To jenom tobě to moc nejde."
"A jak asi, v mym oboru ? Dokud neskončím prumku a nenajdu si práci v oboru, tak můžu nanejvejš příštipkařit načerno. A krom toho, že je takovejch kšeftů málo, tak z toho ani nekoukaji žádný pořádný prachy. Ve vlastní režii taky nemůžu nic rozjet, protože nemám dílnu a auto. Tak mi furt nekritizuj a dej mi pokoj !!!"
Odešel jsem do koupelny, nasranej, že zase musim poslouchat takový kecy. Dávat mi ségru za příklad hoden následování, to jsem slyšel snad neustále od svejch pěti nebo šesti let. Ale dodneška jsem to neudělal: a) ségra je ženská, b) ségra nemá stejný debilní spolužáky, c) nemám tolik kámošů, jako má ségra kámošek, d) nechodí na stejnej ústav a e) jsem na tyhle kecy o starších a chytřejších sourozencích alergickej.
Když jsem sundaval kalhoty, nahmatal jsem v kapse dudlík. Pustil jsem vodu. Poprvé jsem se viděl v zrcadle, měl jsem na sobě jen bílou plínku. Vzal jsem si dudlíka a zhodnotil jsem svůj obraz mimina ve věku 18 let: "Vypadáš jak magor," řekl jsem si potichu. "Malej chlapeček, co nosí plínky a cumlá dudlíček."
Shodil jsem plínku a vlezl do vany. Už bych si ani nedokázal vzpomenout, kdy jsem se mohl takhle rozvalovat v teplý vodě. Luxus. Dával jsem si na čas. Rochnil jsem se vaně jako prase v bahně a ani jsem nevěnoval pozornost zvonku. Stejně jsem neslyšel, že by někdo šel dovnitř. Z vody jsem vylezl ven, až když začínala být studená. Vysušil jsem se, schoval dudlíka do kapsy od kalhot a odešel k sobě do pokoje. Všechno zůstalo tak, jak jsem to viděl naposled, jen na stole před PC stála krabice, která tu dřív nebyla. Hodil jsem hadry na postel a začal se věnovat tomu balíku od DHL. Sundal jsem samolepky, odřízl lepící pásku a otevřel to: Myslel jsem, že mě asi trefí: Deset lahví mojí vězeňský stravy a plínky, taky asi deset, naštěstí to byly ty bílý, co jsem musel nosit do ústavu. K tomu jedna prázdná flaška - asi na vodu a ještě hnědá neprůhledná a uprostřed nafouknutá obálka. S tou vodou jsem se nespletl - rozpáral jsem tu hnědou obálku, vypadl z ní dudlík a kus papíru:

Vítej doma !!!

Asi tě překvapuje najít toto vybavení právě zde, ale jedná se o nutnou výbavu:
- aby nedošlo k nežádoucím metabolickým změnám, jsme nuceni trvat na stávající stravě,
- prázdná láhev je určena výhradně na vodu,
- plínku si dej aspoň na spaní, pokud si nevěříš, že máš všechno pod kontrolou,
- pokud se neumíš přebalit sám, požádej o pomoc rodiče,
- dudlík si nech někde po ruce. Je dost pravděpodobné, že ho budeš potřebovat - zejména po nějakých stresujících situacích. Často se též vyskytují problémy s nespavostí.

Strava je nutná třikrát denně k zajištění všech potřebných živin a energie. Metabolické změny způsobené náhlou a nekontrolovanou změnou stravy mohou mít za následky průjmy, zácpu, plynatost, bolesti v oblasti břišní a v neposlední řadě též disciplinární opatření.

V případě jakýchkoliv potíží zavolej na číslo 651654661, v kteroukoliv hodinu.

Užij si své volné dny ke své spokojenosti,

s pozdravem

Ústav problematické mládeže, a.s.

Nevycházel jsem z údivu: Upemas mi "doporučuje" spát v plínkách a víceméně mi zakazuje pořádný žrádlo. Asi jediná věc, o který jsem si dělal iluze, vzala za svý. Na chvíli jsem uvažoval, že se zkusím spojit s Kristýnou. Ale při pomyšlení, že řeší podobný problémy, jsem dal tenhle nápad k ledu. Navíc jsem už měl docela hlad, ale citil jsem zároveň silnou nechuť ke stravě, kterou jsem musel hltat už třetí tejden. Za celou tu dobu jsem nemusel ani jednou srát, takže ty výhrůžky na tom letáku mají nepochybně reálný základy: Za vším je to radioaktivní bahno. V ponorce jsem si myslel na Guláš se šesti nebo Vepřo-knedlo-zelo a nakonec nebude ani ta mizerná studená sekaná.
"Do prdele !!!" zavrčel jsem pro sebe.
Odsunul jsem krabici na bok. Zapnul jsem PC, pustil SOAD a jejich CD Toxicity. Nechal jsem to hrát a rozvalil se nahatej na postel. Jestli někdy bude příležitost, tak tyhle blázny musím vidět naživo, i kdyby lístky stály deset litrů. Zavřel jsem oči a užíval jsem si chvíle svojí relativní svobody. Jenže to nešlo tak, jak jsem si představoval, hlad o sobě nepřestával dávat vědět. Zprudka jsem si sedl na posteli a pozoroval krabici, jakoby se měla změnit na hospodský meníčko. Vedle krabice na stole se povaloval dudlík. Aspoň něco: Nebyl to ten stejnej model, co nám nutil Upemas a měl bílou barvu. Prostě obyčejnej dudlík, jakej cumlají malý děcka po tisících, jen větší.
Začínal jsem chytat nervy. Z hladu, ze zákazu ochutnat cokoliv jinýho kromě toho zelenýho ksindlu, z nemožnosti jít někam mezi lidi a v neposlední řadě z představy, že v neděli se nedobrovolně vrátím zpátky do lapáku. Viděl jsem před sebou Čarodějnici, jak vytahuje pouta a nařizuje to svoje "Předpažit !" Viděl jsem to prohnilý Iveco. Ale celu jsem svýmu mozku nedovolil zvizualizovat: "To snad NÉÉÉ !!!"
"Co řveš ?!" ozvala se máma z obýváku.
"Ále nic, jen taková hloupost."
To už ale byly slyšet její kroky a než jsem stačil cokoliv podniknout, tak stála ve dveřích: "Co se tady valíš nahej ? To se nezvládneš oblíknout ?"
"Tohle je poprvně za tři tejdny co se můžu takhle v klidu rozvalovat," zavrčel jsem a sedl si.
"Myslela jsem, že se ti nelíbí balíček."
"No to taky, ale ten dopis je eště horší. Přečti si to, je to hned vedle klávesnice."
Teprve teď mi došlo, že jsem tam nechal ten novej dudlík. Ale máma to naštěstí nijak nekomentovala. Vzala ten papír a rychle si to přečetla. Nezdálo se, že by jí to nějak překvapilo: "No co, jestli chceš mít tohle rychle za sebou, tak bude lepší, když nebudeš pořád v opozici. Když si nevíš rady, tak já ti pomůžu - lehni si."
Nemělo smysl protestovat. Stejně jsem ihned dostal dudlíka a do minuty jsem měl na sobě čistou a suchou plínku. Máma coby zdravotní sestra v tom má nemalou praxi. Tak rychle to nešlo ani v lapáku - taková to byla rychlost: "No a ani to nebolelo."
Vyplivnul jsem dudlíka: "Ale já to nechci."
"Dokud se budeš chovat, jako malej kluk, tak neexistuje žádný -Nechci !- a fertig. Tak se prestaň rozčilovat a dej si večeři."

[Mskvor]

Všichni jen čtou a nikdo nepochválí ani nepoděkuje
Chválím, děkuji a těším se na pokračování.
MS

[Treti oko]

8 je tak napůl a teď jsem docela i bez inspirace, takže další nástřel bude zase někdy časem.

[Treti oko]

Takže tady zase něco pro pobavení, Doufám, že se bude líbit

[Treti oko]

08. Ségra v plínkách

Dostal jsem flašku radioaktivního bahna a zůstal jsem zase sám, máma dokonce za sebou zavřela dveře. Dneska poprvé mi to fakt nejelo a musel jsem se hodně přemlouvat, abych to do sebe vůbec dostal: Ocucával jsem to přes půl hodiny - i muzika mezi tím dohrála. Zvládnul jsem to, ale pocit spokojenosti se nedostavil, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se už z plínek nikdy nedostanu. Ani o dudlíka jsem teď nestál, zůstal ležet u mě na posteli. Flaška přistála hned vedle.
Myslel jsem na Kristýnu. Záviděl jsem jí její nadhled. Zdálo se mi, že jí plínky nevadí a cumlat dudlík jí snad i baví. Jenže kromě bachařek jí ho nikdo nenutil, zatímco mě ho dávala často i ona sama - asi věděla, proč to dělá.
Vyhořel mi plán konečně po sto letech dát si normální pořádný jídlo. Vyhořel mi plán zbavit se plínek na víkend. Vyhořel mi plán jít někam mezi lidi. Navíc tady prudí ségra a Kristýna je daleko. Slyšel jsem, jak se ségra baví s mámou v obýváku a odchází.
Pustil jsem si nějaký starší CD od Helloween a lehl jsem si zpátky na postel. Měl jsem pocit, že tyhle plínky jsou stejně tlustý, jako ty růžový v lapáku: Nemohl jsem pořádně dát nohy k sobě. No aspoň nejsou růžový. Kdybych si mohl vybrat, tak všema deseti černý. Ale nejlepší by stejně byly žádný. Ne tak dudlík - ten jsem si už zase vzal bez dalšího rozmejšlení a došlo mi to až po nějaký době: Vzpomněl jsem si, že možná mám ve skrýši nějakou zeleninu, papírky a cigára. Jenže je to risk - nikdy jsem nehulil zeleninu doma. Ušetřil jsem si díky tomu nemálo pojebů od mámy.
Bylo to tam. Dokonce jsem to i ubalil, ale už neměl jsem se k tomu, abych to zapálil. Chuť jsem měl velikou, ale zrovna tak jsem nepochyboval, že mě máma hlídá. A smrad ze zapálenýho brka je provar. Budu muset počkat na ségru, ta má doma od doby, co se nechala nalejt do armády, zelenou kartu skoro na cokoliv. Napadlo mě, že bych se mohl spojit s jedním spolužákem ze základky, šel studovat na SPŠ chemickou a už v sedmý třídě vyrobil střelnej prach. Úspěšně jsme to tenkrát vyzkoušeli na odpadkovým koši před školou - nezbylo z něj nic a binec zustal pět metrů okolo. Nedělal jsem si iluze, že se mi ozve, ale musel jsem to aspoň zkusit - ve zkratce jsem mu napsal, jestli by byl schopen vyrobit třeba TNT a dodal zhruba rozměry a materiál zdi.
Chvíli jsem projížděl internet: Napadlo mě, že Upemas bude jistě i na síti a nespletl jsem se. Nicméně ten jejich web mi nepomohl - jen jeden jedinej veřejně přístupnej script, z toho vypadlo jedno mobilní číslo a jinak nic. Uživatele se mi vyrobit nepovedlo, moc by mě zajímalo, k čemu bych se dostal. Někdy je lepší nevědět. Zkusil jsem vyhledat po síti ten mobil, ale dovedlo mě to akorát na nějaký fetišistický fórum. Tam jsem zjistil, že existujou lidi, co o takovym lapáku mají mokrý i splněný sny. Materiál k analýze na celou noc, takže jsem se do toho hned pustil. Zjistil jsem, že Upemas poskytuje to svoje degradující vězení jako placenou službu pro kohokoliv, kdo projeví zájem. Jeden den za 5000 CZK, to není málo. Seznam různých, více či méně krutých aktivit následoval... Nechápu, proč někdo nosí plínky, píše o tom na web, jaký je to se v tom rozvalovat a nejen to. Já si nedokážu představit horší situaci. Asi za hodinu jsem našel další nemálo podstatnou drobnost: email. Zkusil jsem ho vyhledat a dostal jsem se na cvokařský fórum. Velmi záhy jsem taky zjistil, kdo z Upemasu na to fórum chodí: Inkvizitorka, našel jsem jméno a příjmení. Napsal jsem to do googla i s tím mobilem a... a hele, její facebook, blog, redit... prostě všechno. Ale všechno na nic: Žádná adresa, jen Praha. Inkvizitorka je opatrná, asi počítala s tím, že někdo jí zkusí lokalizovat. A pak je tady eště Čarodějnice, bydlí jen o tři vchody vedle. Ale ta zase nevim, jak se jmenuje... Na tu asi taky časem dojde.
Když jsem se znova podíval na hodiny, tak jsem nemohl věřit tomu, že je už půl třetí ráno. Pouštěla se do mě únava, ale chtěl jsem pokračovat. Už to ale nešlo, začínal jsem vidět monitor dvojitě. Rozvalil jsem se na postel a zkoušel zabrat. Když už to bylo na dobrý cestě, tak mě vyrušily dveře. Ale nebyla to máma, byla to naše kočka Samantha. Zamňoukala, jakoby mi nadávala, že jsem takovou dobu nebyl doma a vlezla si za mnou do postele. Lehla si - jako vždycky - mezi raneno a předloktí a začala příst. Šáhnul jsem pro dudlíka a během chvilky jsem usnul.
Nespal jsem snad ani hodinu, když jsem slyšel, jak se vrací ségra. Nevěnoval jsem jí pozornost a dělal jsem, že spím. Nebyla sama, slyšel jsem eště jednu ženskou. Kočka se šla podívat, kdo to přišel. V tu chvíli mi došlo, že mám otevřený dveře, flašku vedle sebe a dudlíka v puse. Pozdě na jakoukoliv reakci.
Ségra si neodpustila se podívat: "No nemám roztomilýho bratříčka ?"
Nevěděl jsem, jestli to divadlo mám hrát dál aktivně nebo pasivně.
"O tomhle jsem zatím jen četla."
Vytáhl jsem dudlíka a posadil jsem se: "Tak teď už jste to i viděly !!! Už můžete táhnout do hajzlu a hlavně vo tom všude kecejte !!!"
Ségra měla tuhle kamošku, co si za celej život pamatuju. Jako Pat a Mat, jen v ženským provedení: Ségra je bloncka, štíhlá a vysoká a Veronika má zase tmavý vlasy, je mrňavá a její míry se pohybují v pásmu nižšího až středního nadprůměru.
"MŇAAAAAUUUU !!!" vynutila si kočka cestu a vylezla do za mnou zpátky do postele. Podívala se na mě svýma oranžovýma očima a dlouze mrkla, jakoby mi chtěla říct, jaká je ta moje Ségra dylyna a ta její pošahaná kamoška taky.
"Jéé, plyšák !!!" tlemila se Veronika.
"Škoda, že to neni tygr. Aspoň bych měl od vás klid ! Vypadněte !!!"
Ženský ale vyrazily opačným směrem.
"Nemáš nějakej papírek ?" zeptala se Veronika.
"Je to pod klávesnicí. A můžeš to rovnou zapálit."
Kočka seskočila z postele, postavila se jí do cesty a zaujala bojovou polohu, zježená od hlavy až po ocas. Veronika jí zkusila obejít, ale kočka po ní skočila. Pověsila se na její stehno za přední a zadníma jí uštědřila tři nebo čtyři pořádný škrábance: Neserte mojí kočku.
"Auuuu !!! Ty malá svině !!!"
Kočka se ale nenechala chytit, pustila se dřív, než jí ségra stihla nakopnout a zdrhla - kopanec dostala Veronika. Asi bych měl říct, že kočka z pro mě z naprosto neznámých a nepochopitelných důvodů neměla moc v oblibě ženy. Máma ani ségra na ní skoro nemohly sáhnout, to jen já jsem si mohl dělat s kočkou cokoliv - pokud o to zrovna stála. Spát chodila zásadně do mojí postele, pokud jsem byl doma. Jinak spala buď na televizi, nebo nahoře na skříni v předsíni.
"Tohle není plyšák, je to jasný ?" usmíval jsem se.
"No, to jsem ti měla říct, jaká je naše kočka mrcha. Ale jenom na ženský. Hodná je na mě, jen když má hlad," vysvětlovala ségra. Ale pozdě.
"Zapal to brko, co je na stole."
Veronika zvedla klavesnici a zapálila moje brko. Sedla si ke mě na postel. Poslala mi to skoro hned. Zatahal jsem jen párkrát a už mi to šlo do hlavy.
Ségra si sedla ke stolu.
Potahal jsem eště několikrát a poslal jsem to ségře: "Tři tejdny nedobrovolně abstinuju. Už to nechci."
"A co tohle ?" ukázala na dudlík.
"No hádejte !" usmála se Veronika a šoupla mi dudlíka. "Když nemůžeš hulit jako dospělej chlap, tak dostaneš dudlíček, jako ten můj malej zloprcek. Anebo... Můžeš pro mě něco udělat ?"
"Hmo fo ?!"
Namísto odpovědi si mě položila hlavou na předloktí a rozepla si košili.
"Potřebuju to aspoň trochu vyprázdnit."
Teď už to nešlo odmítnout, protože dole to zase začalo tvrdnout. Dudlík šel okamžitě ven a nahradilo ho její prso. Chvíli mi to nešlo, ale za zhruba půl minuty jsem na to přišel a pak už jsem nasával, jak malý nemluvňe. Veronika mě začala dráždit volnou rukou, nevím proč, ale úplně stejně, jako mi to dělala Kristýna.
"Já to chci taky ochutnat," navrhla ségra.
"Vydrž, mám dost pro oba."
Sání mě už unavovalo, ale mateřský mlíko mi těžce zachutnalo. Musel jsem se vzdát ve chvíli, kdy jsem semenil plínku. Veronika to poznala, stejně to nešlo zamaskovat. Musel jsem si asi hodně nahlas odfouknout. A samozřejmě jsem okamžitě zase dostal dudlíka. Veronika si vzala od ségry brko: "Tak co, chutnalo ?"
Namísto odpovědi jsem jen zvedl palec, ještě pořád jsem se nezrekuperoval.
"Já to chci taky zkusit," žádala ségra už podruhý.
"A co chceš zkusit ?"
"No to stejný..."
Energie se mi pomalu začínala vracet. Vyndal jsem dudlíka, vzal si brko a zašklebil jsem se na ségru: "Tak jo, ale všechno - dostaneš taky plínku, aby sis to mohla užít stejně jako já."
"Nemáš eště jeden dudlík ?" zeptala se Veronika.
"Náhodou mám," usmál jsem se škodolibě,
zvedl jsem se a hodil vajgl do popelníku.
"Ale já nechci dudlík," protestovala ségra. "Já nejsem malý mimino."
"No tak nic nedostaneš," vyřešila to Veronika.
Nečekaně jsem získal spojence - Veronika zjevně chtěla infantilizovat i mojí ségru. Já jsem zatím vytáhl z kapsy kalhot růžovej dudlík z lapáku. Začalo to být docala sranda.
"Tohle ti určitě bude slušet," usmála se Veronika, zmocnila se jedný plínky z krabice a sebrala mi z ruky růžovej dudlík.
"Si lehni, ne ?"
"Tak, a teď budeš hodná holčička."
Ségra poslechla a do minuty z ní bylo přerostlý mimino, jako jsem já už skoro měsíc. Nemůžu říct, že ponížení mojí ségry byla nuda. Škoda jen, že z toho bude ráno zase venku, zatímco já budu "malej chlapeček, co nosí plínky a cumlá dudlíček" eště hodně dlouho. Ale jen ať si to ségra vyžere, je pěkně sťatá, takže ráno se bude strašně divit. Veronika nás akorát využívá, protože ma mlíko nejen pro svoje mimino, ale zjevně i pro čtyři nebo pět dalších a leze jí to na nervy. Ale z mojí strany mi to bylo úplně jedno, královsky jsem se bavil.
Ségra se nechala nakrmit podobně jako já, ale neměl jsem pocit, že jí to vzrušuje. Ale jistě jí to taky zachutnalo. Pohled na ten akt lásky - pokud se to tak nechá nazvat - začal pro změnu vzrušovat mě. Jenže jsem si to nechtěl udělat sám, přišlo mi to trapný. Tak jsem se raději svalil zpátky do postele a zavřel jsem oči. Zbytečně - ten pohled mi nešel z hlavy a tlak dole nepolevoval, spíš naopak. Otočil jsem se na břicho v domnění, že mě to přejde dřív, než si toho někdo všimne. Ale ono to nepřešlo, naopak to začínalo být čím dál silnější.
"Co je ?" ozvala se Veronika. "Snad nechceš druhý kolo ? - Moje prameny vyschly. Jste mi ty moje kozy úplně vyprázdnili."
Ségra ležela vedle ní s nepřítomným výrazem ve tváři. Veronika jí dala dudlíka, naprosto bez protestů. Nechápal jsem to. Ale čas nad tím přemejšlet jsem taky neměl - dostal jsem taky dudlíka a stejně jako minule Veronika zlikvidovala moje vzrušení během chvilky ručně. Pak už jsem konečně usnul.

__________________________________

09. Ségra, vypočítavá mrcha

Měl jsem divoký sny. Moc si toho nepamatuju, ale vybavuju si, že Veronika se dala k bachařkám z Upemasu a ségra skončila zinfantilizovaná stejně jako já. V tom snu se poprala s Kristýnou a vzájemně si roztrhaly plínky na několik kusů, než je bachařky od sebe odtrhly a nasadily pouta.
Ráno jsem se vzbudil první. Veronika ležela vedle mě a spala. Chtěl jsem si od ní zase trochu hltnout, ale bál jsem se, že to neprojde. Na opačný straně postele spala moje ségra. Oba jsme neztratili svoje dudlíky během spánku. Chtělo se mi chcát. Chvíli jsem zvažoval, jestli mám jít na záchod, ale nechtělo se mi nikoho budit - až moc hezký sobotní ráno na to, abych si ho kazil, takže jsem - víceméně už ze zvyku - zechcal plínku.
Veroniky prso bylo jen pár desítek centimetrů daleko. A měl jsem na to fakt velkou chuť. Pořád jsem nemohl rozhodnout: Když to udělám, tak můžu dostat pojeb nebo i pár facek. No a pokud to nezkusim, tak jsem prosral příležitost zopakovat si něco, k čemu už jen tak přístup mít nebudu. Stojí to za to ? - Stálo - a to doslova: Zase ten tlak dole... Přestal jsem se trápit rozhodováním a přešel do akce: Obejmul jsem jí pravou rukou přes bok, levou jsem si přidržel prso a začal jsem nasávat. Tolik mi to chutnalo a tak mě to vzrušovalo, že jsem si ani nevšim, že Veronika se probudila. Zjevně jí to ale nevadilo, protože mě začala zase dráždit a samozřejmě jsem do půl minuty zasemenil. Veronika mi dala znova dudlíka: "Pššš, nevzbuď jí..."
Stejně jsem se eště pořád nevzpamatoval z poslední střelby, takže jsem ani neprotestoval a zůstal jsem ve stejný pozici.
"Chceš eště ?" zeptala se asi za minutu.
Veronika ani nečekala na odpověď, vyndala mě dudlík a nabídla druhý prso. Po asi minutě jsem ucítil jakousi slabost, ale nebylo to nepříjemný. Taková podivná únava, nechtělo se mi nic dělat, na nic myslet. Dokonce ani dole se nedělo nic. Už to nešlo a prso jsem musel nedobrovolně pustit. Ani nevím, jak jsem dostal zpátky svůj dudlík.
Nemám ponětí, za jak dlouho jsem zase přišel k sobě, ale Veronika už byla oblečená a hrabala se v internetu. Chtěl jsem eště jednou, ale raději jsem nad tím přestal uvažovat, protože moje střeva se daly do pohybu. A neobešlo se to bez rámusu. To by samo o sobě tolik nevadilo, ale když to přišlo potřetí, tak už to nebyl jen rámus, ale navíc k tomu eště tekutej bonus.
"No hezký," okomentovala to Veronika. "Chlapeček se posral... Tak ho přebalíme."
"Já fa tpo nemůšu."
"To určitě... Tak ukaž, zlikvidujem ten biologickej odpad," smála se.
Vyndal jsem si dudlíka: "Hele, já se půjdu ospršit a zlikviduju to sám."
"Nene, malý děcka musí někdo přebalit a očistit," kázala Veronika a dala mi zase dudlíka. "Tak šup šup, lehni si."
Sotva mi Veronika sundala plínku, vzbudila se moje ségra a vyndala si dudlíka: "Teda, to je smrad... Bratře, ty ses posral !!!"
"Já fa tpo nemůšu," zopakoval jsem otráveně.
Veronika mi zatím čistila kaďák.
"Jsem netušila, že ty plínky nosit musíš doopravdy. To zas bude den..." brblala ségra.
"Jen klid," přibrzdila jí Veronika. Už to skoro bude. Podej čistou plínku."
"Se mi chce chcát," oznámila otráveně.
"Cheche, na co máš plínku ?" pošklebovala se Veronika a dala jí zase dudlíka. "Jen to pěkně pusť, pak si dáme kafe. A ty zvedni prdel."
Ségra se asi moc nebavila, ale o to víc jsem se bavil já. Veronika mi nasadila a zalepila čistou plínku a odešla vyhodit tu použitou. Sedl jsem si na posteli a díval se, jak ségra močí do plínky. Pořád měla dudlíka a kromě plínky měla na sobě jen podprdu. Kdyby to nebyla moje ségra, tak bych asi neváhal pustit se do nějaký akce, ale moje vnitřní zábrany mě nepustily dál. Veronika se dlouho nevracela, ale z kuchyně bylo cejtit kafe. Měl jsem chuť na pořádnou snídani, cokoliv: Štrůdl. Nebo chleba se salámem. Nebo rohlíky a taveňák. Chtěl jsem to risknout, ale vzpomněl jsem si na ten protivnej dopis a jaký kvalitní projímadlo je ta rajská mana od Veroniky. A jestli jsem něco fakt nechtěl, tak se znova posrat. Zrovna tak jsem ale neměl nijak moc velkou chuť na vězeňskou stravu. To jsem eště netušil, co se na mě chystá.
Veronika donesla kafe, ale jen pro dva. Zjevně se se mnou nepočítalo, takže jsem ani nezkoušel bránit svoje zájmy ohledně snídaně a dál jsem si prohlížel ségry zechcanou plínku. Měl jsem sto chutí jí přebalit, ale určitě by se ode mě nenechala. Ani Veronika se k tomu neměla. Nakonec, tyhle plínky z Upemasu mají vysokou kapacitu, můžu se pochcat klidně třikrát (a vydatně) a stejně to nevyteče. Tak jsem jen čekal, co bude a cumlal dudlíka, stejně jako moje ségra.
"Sedněte si na moment k sobě," nařídila Veronika.
Já jsem se nepohnul, ale ségra poslechla a Veronika si nás bleskově vyfotila.
Vyplivnul jsem dudlíka: "Si děláš prdel ??!!!"
"Neboj, pošlu vám to a nikam na siť to dávat nebudu," klidnila mě a dala mi dudlíka. "Schovej si to na památku."
Ségra na to neřekla nic, vyndala si dudlíka a zmocnila se kafe. Veronika ubalila brko a zapálila ho.
Já jsem tajey odložil svůj dudlík: "Je tu vůbec máma ?"
"Má denní a já tě budu hlídat," vysvětlila mi ségra situaci. "Nemám na to vůbec chuť, tak mi nedělej problémy."
"Podej sem to brko, prosimtě..."
Veronika mi to poslala: "Já budu muset jít, famílie volá. Ráda bych tu s váma zůstala, bo jste celkem hodný miminka oba dva, ale já mám jedno svý a musim ho už konečně naučit na nočník."
"Ale neeeee..." odfrknul jsem si otráveně a pořádně si potáhnul z brka. Naštěstí toho mám na hulení eště dost, tak to snad půjde vydržet. Potáhnul jsem si eště dvakrát a poslal jsem brko ségře: "Nebudeš mě šikanovat, že ne ?"
"Přijde na to, co považuješ za šikanu."
"Nehádejte se," napomenula nás Veronika. "Petra jistě dostala od mámy instrukce co a jak. Nebo se pletu ?"
"Kdepak, večer mi to všechno řekla," vysvětlila ségra a dorazila kafe. Poslala brko Veronice a odešla do koupelny.
"Moc jí neprovokuj," radila Veronika. "Kvůli tobě zazdila rande."
"Skvělý... Já bych taky šel mnohem radši za svojí ženskou namísto toho, abych seděl tady doma na prdeli. Takže jsme na tom oba stejně," stěžoval jsem si nahlas.
Veronika mi poslala zbytek brka: "Jste oba ze stejnýho těsta, vim to od doby, co ti byly tři roky. Tak se zkuste nějak domluvit a do večera to nějak vydržet."
"Máš recht, neni to na furt. Naštěstí."
"Proč vlastně musíš nosit plínky a dudlík ? Pro zábavu ?"
"Ale hovno. Jsem dostal pasťák a všichni tam nosí plínky a dudlíka. Od rána do rána. Vozí nás do ústavu ve vězeňským autě a čekají na nás po škole. Dobrovolně bych to asi nedělal."
"Ale dudlíka cumlat ti zjevně nevadí, cumláš to úplně stejně, jako ten můj zloprcek. Pokud zrovna neřve nebo nejí, tak dudlíka nedá z huby. A ty seš skoro to samý v bledě modrým. Nebo se pletu ?"
"Jak se to vezme: Mě se líbí dudlat, ale na druhou stranu mi to pořád přijde strašně ujetý."
"Lidi dělají i víc ujetý věci. Tak to zkus brát tak, to menší zlo."
"Když jste dorazily spolu nad ránem, tak jste mě pěkně nasraly. Ale teď ti musim říct jednu věc: Dík za všechno. Fakt moc."
"To ráda slyším."
"Co že to ráda slyšíš ?" ozvala se ségra mezi dveřma. "Určitě mě tady drbete..."
"Ale prd," odpověděla jí Veronika. "Jen tak tady kecáme."
"Jdu se oblíknout," odsekla ségra a odešla k sobě do pokoje. Vrátila se oblečená nečekaně rychle.
"Hele, já už fakt musim jít," tlačila Veronika.
"Potřebuju eště jednu drbnost od tebe," oznámila ségra suše. "Nechci se s bratrem rvát, určitě se pokusí zdrhnout."
A do prdele, pomyslel jsem si. Veronika to pochopila hned a popadla mě za levý předloktí ve stejný chvíli, kdy mě ségra vzala za to druhý. Ani jsem se nebránil přesile, a rychle jsem vytušil, co bude. A taky bylo: Ségra vytáhla policajtský pouta - ani doma se jich nešlo zbavit.
"Hele, tohle vážně neni nutný !!!" protestoval jsem zbytečně - pouta už se zacvakly na obě moje zápěstí a Veronika mi zasedla mi hrudník.
"Klíííd," přikázala ségra. "Eště nohy."
Nebojoval jsem a nechal jsem si nasadit pouta i
na kotníky: Regulérní domácí kriminál. Radost jsem z toho neměl žádnou, ale už se s tím nedalo nic dělat. Máma se nevrátí minimálně do devíti večer, takže mě čeká nejmíň deset hodin v řetězech. Tohle byla ta příslovečná poslední kapka: Rozhodl jsem se zničit Upemas. Za jakoukoliv cenu, už toho pochcáváni, omezování, ponižování a poutání bylo vážně dost.
"Tak ti dík," zasmála se moje ségra a dala mi dudlíka. Ale ne ten novej bílej s napisem NUK (R), asi věděla, že ten růžovej se mi líbí o dost míň. Hard and Heavy národ považuje růžovou barvu za buzerantskou barvu Emo. To ségra ví moc dobře a začínalo to smrdět dalším sourozenecko - urban tribu soubojem. I když jsem to eště netušil, čekala mě hodně velká zábava.
"Tak se tady měj hezky, mimčo moje. Ty pouta to kazí, ale já to tady nemám na povel," rozloučila se Veronika a dala mi pusu na tvář. Styděl jsem se, až jsem zrudnul jak kečup.
"Nehneš se z postele, jasný ?!!" poručila mi ségra a obě mě nechaly o samotě.
Nasranej jsem byl nemálo a začal jsem uvažovat o další akci, protože sedět a čekat, až mi ségra milostivě dá volnost pohybu, nezapadá do dalších plánů. Musí od toho mít klíče. Má je u sebe ? Nebo je má někde "schovaný po ruce ?" Určitě nebudou u mě v pokoji. Vysoce pravděpodobně je má někde ve svojí cimře. A tam něco hledej... V tom jsme se ségrou taky stejný - oba docela dost velký bordeláři. Podle sebe vím, že na ten její binec se musí jít logicky, mise "Klíč Svobody" nesmí trvat dýl, než mě ségra stihne vyhmátnout. Klíč Svobody... hmmm, se mi to líbí.
Mentálně jsem si zkusil vybavit stav cimry mojí ségry. Nevím, jak dlouho tady už je, protože poslední dva roky jezdí do Prahy víceméně ze služebních důvodů. Takže šuplíky nebo postel. Co třeba pod polštářem ? Znělo to slibně, ta postel možná víc. Úkol první: Dostat se k ségře do cimry. Tohle jsem stačil vymyslet během asi dvou minut, co si ty dvě povídaly v kuchyni. Pak bouchly dveře a Veronika odešla. Ségra dorazila skoro okamžitě a bez nějakýho dalšího vysvětlování vytáhla z krabice mojí snídani: Radioaktivní bahno. Zasedla si vedle mě na postel a položila si mojí hlavu na předloktí, skoro stejně, jako včera Veronika. Jen prso se nekonalo, i když bylo od mojeho pravýho oka jen několik centimetrů. Od ségry bych si stejně ani nenechal dát, to jí radši hryznu. Neprotestoval jsem a s velkou nechutí jsem to do sebe dostal celkem rychle. Ségra mě odstrčila zase zpátky na postel: "Nehneš se zbytečně z pokoje, jasný ?"
Nechal jsem jí zdánlivě vyhrát první kolo, když mi šoupla dudlíka nazpátek. Hlasitě jsem říhnul a vykouzlil jsem slabší úsměv.
"Fajn. Příležitostně si tě zkontroluju, ale nechci o tobě vědět, jasný ??!!!"
Přikyvnul jsem a ségra odešla. Asi za pět minut přišla za mnou do postele kočka, stejně jako večer si lehla vedle mě. Samantha je mrcha kočka. Moje ségra taky, zákeřně vypočítavá mrcha a taky je to docela kočka, to je bez debat.

[TBoy]

Fakt dobrý príbeh dúfam že bude pokračovať

[BrumlaUwU]

Tak tohle je mega a doufám v pokračování četl jsem to okolo 3h ráno a takhle jsem se ještě nepobavil a zároveň částečně závidím

[Midwaysvk]

Woow moc pekne, dufam že bude pokračovanie

[ptav]

Super, těším se na pokračování

[Treti oko]

Tak tohle je mega a doufám v pokračování četl jsem to okolo 3h ráno a takhle jsem se ještě nepobavil a zároveň částečně závidím

Co zavidis? - Nejak nechapu. Ale tesi me, ze vas to moje psani bavi.

Ohledne dalsiho nastrelu - neco mam v hlave, ale mam ted spoustu prace a nasel jsem si babu, takze na psani ted nemam cas. Ale jak to jen pujde, tak zase neco dodam.