Re: Rodičovská Zrada
Napsal: pon 12. srp 2019 3:14:54
07. Povolenka
Během dní mojeho pobytu tady v tomhle svérázným kriminálu se ustálila jistá monotónní nuda: Ráno sprcha, pak do ústavu a zase nazpátek. V sobotu a v neděli zhruba dvě hodiny vycházka na zahradu. Bachařky nepolevily ani minimálně svoje bezpečnostní opatření, ale to mi už dávno přestalo vadit. Za zmínku stojí, že se mi podařilo opakovaně najít pár minut intimní zábavy s Kristýnou, ale ani jednomu z nás to nestačilo. A taky našel jsem na poslední vycházce pěknou trhlinu ve vnější zdi. Nemohl jsem se o to nepodělit, vysypal jsem to na ní hned další pondělí ráno.
"No a co, tak je ta zeď prasklá. Co s tim ?"
"No, kdyby do toho někdo zvenku strčil nějakou pěknou petardu, tak by to mohlo jit k zemi."
"A jak to chceš zvládnout ? - Kdo myslíš, že něco takovýho udělá ?"
"Nevim. Taky by se do toho dalo jebnout autem, ale to mi přijde větší risk."
"Ty máš plán ?"
"Spíš nápad. Poslat někoho na druhou stranu, ať to navrtá. V domluvenej den musí bejt ready a na můj povel to odstřelí. A potřebujem auto s řidičem. Střelmistr musí zmizet na svojí pěst, nesmí nás dostat pohromadě. Takže možná eště jedno auto ?"
"Je to sice neskutečně přitažený za vlasy, ale je to lepší, než zkoušet zdrhnout ze školy. Čím víc se nás dostane ven, tim menší je šance, že nás zase chytí. Ale pořád je tady otázka, jak dál. Se dostanem ven a co pak ?"
"Co tenhle podnik shodit ?"
"Jak to chceš provést ?"
"Jet na fízly. Není to daleko, do pěti minut se to dá zvládnout. Podat trestní oznámení na neznámýho pachatele. A pak... Toho výbuchu si musí někdo všimnout a ten někdo bude jistě telefonovat."
"Co tím sleduješ ?"
"Když podáme to trestní oznámení, tak fízle musí konat. Pak už to půjde samo: Zjistí, kdo za tim je. Určitě najdou různý papíry. Anebo ty, co nemohli zdrhnout. Taky by chtělo sem dostat někoho z televize, proto je potřeba ten výbuch."
"Odvážný plány, ale strategie to neni vůbec špatná. Ale stojí a padá to na spolupráci zvenčí. Jestli to chceš rozjet, tak se musíš dostat ven na povolenku."
"Mám si požádat ? Vážně chceš, abych to zkusil ?"
"Pokud znáš někoho, kdo to pro nás udělá... Jdu do toho s tebou."
Povolenku jsem dostal na další víkend. Bachařky mě dovezly až domů, doslova až ke dveřím. Aspoň mi dovolily schovat dudlík, to bych se asi raději vypařil. Dokonce mi sundaly náramky už v autě. To jsem ještě netušil, že máma dostala instrukce předem a že moje o pět let starší ségra dorazí na víkend.
Máma byla nadšená, podepsala papír a vzala mě dovnitř.
"Vypadáš dobře. Dokonce bych řekla, žes nabral pár kilo."
Sedli jsme si do obýváku.
"To se ti jen zdá. Ani nevíš, jakej je tam režim a co tam s náma dělaj. Je to k zblití."
"Tomu bych i věřila, nemůžeš courat nikde po nocích a nudíš se, co ?"
"To ani ne. Dokonce jsem si našel slečnu."
"To je dobře. Co škola ?"
"Nic. Už aby tomu byl konec. Ty maturity jsou fakt blázinec. Ale tam, kam teď chodim spát, tak tam snad přišli o rozum."
"Tak hrozný to tam je ?"
"Přál bych ti si to zkusit," usmál jsem se jedovatě.
"Tak moment, tohle mi musíš vysvětlit."
Namísto vysvětlování jsem se zvedl a povolil kalhoty: "Tohle tam musíme nosit a používat všichni. Od rána do rána. Dokonce nás krmí z flašky a nutí nás cumlat dudlíka. Disciplína je tam vážně krutá."
"No o tomhle samozřejmě vím od začátku. Ale můžem se na něčem domluvit," řekla mi máma bez sebemenšího náznaku překvapení. "Tady plínky nosit nemusíš, pokud se nepočuráš. Ani toho dudlíka ti nebudu nutit. Ale nevystrčíš nos ven."
"No fajn. Můžu jít do koupelny ?"
"To asi těžko. Je tam teď Petra."
"Cože ?!" moje zjištění, že ségra mohla něco slyšet mě nechalo beze slov.
"Neboj, neví nic."
Omyl, ale byla to moje blbost: Nenatáhl jsem si pořádně kalhoty. Přišla za pár minut za námi do obýváku: "Nazdar bratře, už jsem tě neviděla aspoň pár měsíců."
"O nic jsi nepřišla."
"Ukaž se... Teeeda, to je gól!!! Tohle až budu někde vykládat, tak mi nikdo neuvěří. Můj bratříček nosí plínky !!!" smála se.
"Jak to víš ?"
"Ti to trčí z kalhot. A dudlíček bys nechtěl ?" pošklebovala se dál
Cítil jsem, jak rudnu: "A co je ti do toho ?!!! Si myslíš, že to dělám dobrovolně ?!!! To seš teda na kurevskym omylu !!!"
"Nech ho bejt !!!" zakročila máma.
Asi bych měl vysvětlit, že já a ségra si lezeme občas na nervy. Navíc je z podobnýho těsta - taky chlastá a hulí. Na rozdíl ode mě ale nevyrábí jeden průser za druhym. Asi má víc štěstí. Já jsem Hard and Heavy, ona zase žere Hip-Hop. Já tu její bezduchou a debilní muziku nemůžu ani cejtit a ona v momentě, kdy jen zaslechne třeba něco od Gamma Ray nebo Accept, tak leze po zdi.
"Náhodou ti to docela sekne," rejpla si ségra.
"Ale nemusíš to nikde vykládat," zašklebil jsem se.
"Tak jí to řekni. Nebo se stydíš ?"
"Poslouchala jsi v koupelně ?" zeptal jsem se. Skoro jsem si byl jistej, že určitě ano. Aspoň já jsem to dělal, hlavně když u nás byl eště fotr.
"Ne, proč ?"
"Řekněme, že jsem po operaci a tohle budu..."
"Prestaň si vymejšlet," napomenula mě máma.
"Tak jinak... Jsem v procesu sociální rekuperace a tohle mi prej má pomoct," zkusil jsem dát minimum. Nechtělo se mi zacházet do detailů. A taky jsem si namlouval, že ségra nic neslyšela.
"To jakože máš pasťák ?"
"Dá se to tak říct."
Máma to usekla: "Nech toho a běž si po svym. Nemáš dneska náhodou třídní sraz základky ?"
"No jooo..." utrousila ségra. "Půjdu se dooblíknout."
Sotva zmizela, nemohl jsem si neodpustit poznámku: "Zase přijde sťatá ve čtyři ráno. Nebo až zejtra odpoledne."
"Já tě slyším !!!" houkla z vedlejšího pokoje.
"No a co. Vydělává si na to sama a dost. To jenom tobě to moc nejde."
"A jak asi, v mym oboru ? Dokud neskončím prumku a nenajdu si práci v oboru, tak můžu nanejvejš příštipkařit načerno. A krom toho, že je takovejch kšeftů málo, tak z toho ani nekoukaji žádný pořádný prachy. Ve vlastní režii taky nemůžu nic rozjet, protože nemám dílnu a auto. Tak mi furt nekritizuj a dej mi pokoj !!!"
Odešel jsem do koupelny, nasranej, že zase musim poslouchat takový kecy. Dávat mi ségru za příklad hoden následování, to jsem slyšel snad neustále od svejch pěti nebo šesti let. Ale dodneška jsem to neudělal: a) ségra je ženská, b) ségra nemá stejný debilní spolužáky, c) nemám tolik kámošů, jako má ségra kámošek, d) nechodí na stejnej ústav a e) jsem na tyhle kecy o starších a chytřejších sourozencích alergickej.
Když jsem sundaval kalhoty, nahmatal jsem v kapse dudlík. Pustil jsem vodu. Poprvé jsem se viděl v zrcadle, měl jsem na sobě jen bílou plínku. Vzal jsem si dudlíka a zhodnotil jsem svůj obraz mimina ve věku 18 let: "Vypadáš jak magor," řekl jsem si potichu. "Malej chlapeček, co nosí plínky a cumlá dudlíček."
Shodil jsem plínku a vlezl do vany. Už bych si ani nedokázal vzpomenout, kdy jsem se mohl takhle rozvalovat v teplý vodě. Luxus. Dával jsem si na čas. Rochnil jsem se vaně jako prase v bahně a ani jsem nevěnoval pozornost zvonku. Stejně jsem neslyšel, že by někdo šel dovnitř. Z vody jsem vylezl ven, až když začínala být studená. Vysušil jsem se, schoval dudlíka do kapsy od kalhot a odešel k sobě do pokoje. Všechno zůstalo tak, jak jsem to viděl naposled, jen na stole před PC stála krabice, která tu dřív nebyla. Hodil jsem hadry na postel a začal se věnovat tomu balíku od DHL. Sundal jsem samolepky, odřízl lepící pásku a otevřel to: Myslel jsem, že mě asi trefí: Deset lahví mojí vězeňský stravy a plínky, taky asi deset, naštěstí to byly ty bílý, co jsem musel nosit do ústavu. K tomu jedna prázdná flaška - asi na vodu a ještě hnědá neprůhledná a uprostřed nafouknutá obálka. S tou vodou jsem se nespletl - rozpáral jsem tu hnědou obálku, vypadl z ní dudlík a kus papíru:
Vítej doma !!!
Asi tě překvapuje najít toto vybavení právě zde, ale jedná se o nutnou výbavu:
- aby nedošlo k nežádoucím metabolickým změnám, jsme nuceni trvat na stávající stravě,
- prázdná láhev je určena výhradně na vodu,
- plínku si dej aspoň na spaní, pokud si nevěříš, že máš všechno pod kontrolou,
- pokud se neumíš přebalit sám, požádej o pomoc rodiče,
- dudlík si nech někde po ruce. Je dost pravděpodobné, že ho budeš potřebovat - zejména po nějakých stresujících situacích. Často se též vyskytují problémy s nespavostí.
Strava je nutná třikrát denně k zajištění všech potřebných živin a energie. Metabolické změny způsobené náhlou a nekontrolovanou změnou stravy mohou mít za následky průjmy, zácpu, plynatost, bolesti v oblasti břišní a v neposlední řadě též disciplinární opatření.
V případě jakýchkoliv potíží zavolej na číslo 651654661, v kteroukoliv hodinu.
Užij si své volné dny ke své spokojenosti,
s pozdravem
Ústav problematické mládeže, a.s.
Nevycházel jsem z údivu: Upemas mi "doporučuje" spát v plínkách a víceméně mi zakazuje pořádný žrádlo. Asi jediná věc, o který jsem si dělal iluze, vzala za svý. Na chvíli jsem uvažoval, že se zkusím spojit s Kristýnou. Ale při pomyšlení, že řeší podobný problémy, jsem dal tenhle nápad k ledu. Navíc jsem už měl docela hlad, ale citil jsem zároveň silnou nechuť ke stravě, kterou jsem musel hltat už třetí tejden. Za celou tu dobu jsem nemusel ani jednou srát, takže ty výhrůžky na tom letáku mají nepochybně reálný základy: Za vším je to radioaktivní bahno. V ponorce jsem si myslel na Guláš se šesti nebo Vepřo-knedlo-zelo a nakonec nebude ani ta mizerná studená sekaná.
"Do prdele !!!" zavrčel jsem pro sebe.
Odsunul jsem krabici na bok. Zapnul jsem PC, pustil SOAD a jejich CD Toxicity. Nechal jsem to hrát a rozvalil se nahatej na postel. Jestli někdy bude příležitost, tak tyhle blázny musím vidět naživo, i kdyby lístky stály deset litrů. Zavřel jsem oči a užíval jsem si chvíle svojí relativní svobody. Jenže to nešlo tak, jak jsem si představoval, hlad o sobě nepřestával dávat vědět. Zprudka jsem si sedl na posteli a pozoroval krabici, jakoby se měla změnit na hospodský meníčko. Vedle krabice na stole se povaloval dudlík. Aspoň něco: Nebyl to ten stejnej model, co nám nutil Upemas a měl bílou barvu. Prostě obyčejnej dudlík, jakej cumlají malý děcka po tisících, jen větší.
Začínal jsem chytat nervy. Z hladu, ze zákazu ochutnat cokoliv jinýho kromě toho zelenýho ksindlu, z nemožnosti jít někam mezi lidi a v neposlední řadě z představy, že v neděli se nedobrovolně vrátím zpátky do lapáku. Viděl jsem před sebou Čarodějnici, jak vytahuje pouta a nařizuje to svoje "Předpažit !" Viděl jsem to prohnilý Iveco. Ale celu jsem svýmu mozku nedovolil zvizualizovat: "To snad NÉÉÉ !!!"
"Co řveš ?!" ozvala se máma z obýváku.
"Ále nic, jen taková hloupost."
To už ale byly slyšet její kroky a než jsem stačil cokoliv podniknout, tak stála ve dveřích: "Co se tady valíš nahej ? To se nezvládneš oblíknout ?"
"Tohle je poprvně za tři tejdny co se můžu takhle v klidu rozvalovat," zavrčel jsem a sedl si.
"Myslela jsem, že se ti nelíbí balíček."
"No to taky, ale ten dopis je eště horší. Přečti si to, je to hned vedle klávesnice."
Teprve teď mi došlo, že jsem tam nechal ten novej dudlík. Ale máma to naštěstí nijak nekomentovala. Vzala ten papír a rychle si to přečetla. Nezdálo se, že by jí to nějak překvapilo: "No co, jestli chceš mít tohle rychle za sebou, tak bude lepší, když nebudeš pořád v opozici. Když si nevíš rady, tak já ti pomůžu - lehni si."
Nemělo smysl protestovat. Stejně jsem ihned dostal dudlíka a do minuty jsem měl na sobě čistou a suchou plínku. Máma coby zdravotní sestra v tom má nemalou praxi. Tak rychle to nešlo ani v lapáku - taková to byla rychlost: "No a ani to nebolelo."
Vyplivnul jsem dudlíka: "Ale já to nechci."
"Dokud se budeš chovat, jako malej kluk, tak neexistuje žádný -Nechci !- a fertig. Tak se prestaň rozčilovat a dej si večeři."
Během dní mojeho pobytu tady v tomhle svérázným kriminálu se ustálila jistá monotónní nuda: Ráno sprcha, pak do ústavu a zase nazpátek. V sobotu a v neděli zhruba dvě hodiny vycházka na zahradu. Bachařky nepolevily ani minimálně svoje bezpečnostní opatření, ale to mi už dávno přestalo vadit. Za zmínku stojí, že se mi podařilo opakovaně najít pár minut intimní zábavy s Kristýnou, ale ani jednomu z nás to nestačilo. A taky našel jsem na poslední vycházce pěknou trhlinu ve vnější zdi. Nemohl jsem se o to nepodělit, vysypal jsem to na ní hned další pondělí ráno.
"No a co, tak je ta zeď prasklá. Co s tim ?"
"No, kdyby do toho někdo zvenku strčil nějakou pěknou petardu, tak by to mohlo jit k zemi."
"A jak to chceš zvládnout ? - Kdo myslíš, že něco takovýho udělá ?"
"Nevim. Taky by se do toho dalo jebnout autem, ale to mi přijde větší risk."
"Ty máš plán ?"
"Spíš nápad. Poslat někoho na druhou stranu, ať to navrtá. V domluvenej den musí bejt ready a na můj povel to odstřelí. A potřebujem auto s řidičem. Střelmistr musí zmizet na svojí pěst, nesmí nás dostat pohromadě. Takže možná eště jedno auto ?"
"Je to sice neskutečně přitažený za vlasy, ale je to lepší, než zkoušet zdrhnout ze školy. Čím víc se nás dostane ven, tim menší je šance, že nás zase chytí. Ale pořád je tady otázka, jak dál. Se dostanem ven a co pak ?"
"Co tenhle podnik shodit ?"
"Jak to chceš provést ?"
"Jet na fízly. Není to daleko, do pěti minut se to dá zvládnout. Podat trestní oznámení na neznámýho pachatele. A pak... Toho výbuchu si musí někdo všimnout a ten někdo bude jistě telefonovat."
"Co tím sleduješ ?"
"Když podáme to trestní oznámení, tak fízle musí konat. Pak už to půjde samo: Zjistí, kdo za tim je. Určitě najdou různý papíry. Anebo ty, co nemohli zdrhnout. Taky by chtělo sem dostat někoho z televize, proto je potřeba ten výbuch."
"Odvážný plány, ale strategie to neni vůbec špatná. Ale stojí a padá to na spolupráci zvenčí. Jestli to chceš rozjet, tak se musíš dostat ven na povolenku."
"Mám si požádat ? Vážně chceš, abych to zkusil ?"
"Pokud znáš někoho, kdo to pro nás udělá... Jdu do toho s tebou."
Povolenku jsem dostal na další víkend. Bachařky mě dovezly až domů, doslova až ke dveřím. Aspoň mi dovolily schovat dudlík, to bych se asi raději vypařil. Dokonce mi sundaly náramky už v autě. To jsem ještě netušil, že máma dostala instrukce předem a že moje o pět let starší ségra dorazí na víkend.
Máma byla nadšená, podepsala papír a vzala mě dovnitř.
"Vypadáš dobře. Dokonce bych řekla, žes nabral pár kilo."
Sedli jsme si do obýváku.
"To se ti jen zdá. Ani nevíš, jakej je tam režim a co tam s náma dělaj. Je to k zblití."
"Tomu bych i věřila, nemůžeš courat nikde po nocích a nudíš se, co ?"
"To ani ne. Dokonce jsem si našel slečnu."
"To je dobře. Co škola ?"
"Nic. Už aby tomu byl konec. Ty maturity jsou fakt blázinec. Ale tam, kam teď chodim spát, tak tam snad přišli o rozum."
"Tak hrozný to tam je ?"
"Přál bych ti si to zkusit," usmál jsem se jedovatě.
"Tak moment, tohle mi musíš vysvětlit."
Namísto vysvětlování jsem se zvedl a povolil kalhoty: "Tohle tam musíme nosit a používat všichni. Od rána do rána. Dokonce nás krmí z flašky a nutí nás cumlat dudlíka. Disciplína je tam vážně krutá."
"No o tomhle samozřejmě vím od začátku. Ale můžem se na něčem domluvit," řekla mi máma bez sebemenšího náznaku překvapení. "Tady plínky nosit nemusíš, pokud se nepočuráš. Ani toho dudlíka ti nebudu nutit. Ale nevystrčíš nos ven."
"No fajn. Můžu jít do koupelny ?"
"To asi těžko. Je tam teď Petra."
"Cože ?!" moje zjištění, že ségra mohla něco slyšet mě nechalo beze slov.
"Neboj, neví nic."
Omyl, ale byla to moje blbost: Nenatáhl jsem si pořádně kalhoty. Přišla za pár minut za námi do obýváku: "Nazdar bratře, už jsem tě neviděla aspoň pár měsíců."
"O nic jsi nepřišla."
"Ukaž se... Teeeda, to je gól!!! Tohle až budu někde vykládat, tak mi nikdo neuvěří. Můj bratříček nosí plínky !!!" smála se.
"Jak to víš ?"
"Ti to trčí z kalhot. A dudlíček bys nechtěl ?" pošklebovala se dál
Cítil jsem, jak rudnu: "A co je ti do toho ?!!! Si myslíš, že to dělám dobrovolně ?!!! To seš teda na kurevskym omylu !!!"
"Nech ho bejt !!!" zakročila máma.
Asi bych měl vysvětlit, že já a ségra si lezeme občas na nervy. Navíc je z podobnýho těsta - taky chlastá a hulí. Na rozdíl ode mě ale nevyrábí jeden průser za druhym. Asi má víc štěstí. Já jsem Hard and Heavy, ona zase žere Hip-Hop. Já tu její bezduchou a debilní muziku nemůžu ani cejtit a ona v momentě, kdy jen zaslechne třeba něco od Gamma Ray nebo Accept, tak leze po zdi.
"Náhodou ti to docela sekne," rejpla si ségra.
"Ale nemusíš to nikde vykládat," zašklebil jsem se.
"Tak jí to řekni. Nebo se stydíš ?"
"Poslouchala jsi v koupelně ?" zeptal jsem se. Skoro jsem si byl jistej, že určitě ano. Aspoň já jsem to dělal, hlavně když u nás byl eště fotr.
"Ne, proč ?"
"Řekněme, že jsem po operaci a tohle budu..."
"Prestaň si vymejšlet," napomenula mě máma.
"Tak jinak... Jsem v procesu sociální rekuperace a tohle mi prej má pomoct," zkusil jsem dát minimum. Nechtělo se mi zacházet do detailů. A taky jsem si namlouval, že ségra nic neslyšela.
"To jakože máš pasťák ?"
"Dá se to tak říct."
Máma to usekla: "Nech toho a běž si po svym. Nemáš dneska náhodou třídní sraz základky ?"
"No jooo..." utrousila ségra. "Půjdu se dooblíknout."
Sotva zmizela, nemohl jsem si neodpustit poznámku: "Zase přijde sťatá ve čtyři ráno. Nebo až zejtra odpoledne."
"Já tě slyším !!!" houkla z vedlejšího pokoje.
"No a co. Vydělává si na to sama a dost. To jenom tobě to moc nejde."
"A jak asi, v mym oboru ? Dokud neskončím prumku a nenajdu si práci v oboru, tak můžu nanejvejš příštipkařit načerno. A krom toho, že je takovejch kšeftů málo, tak z toho ani nekoukaji žádný pořádný prachy. Ve vlastní režii taky nemůžu nic rozjet, protože nemám dílnu a auto. Tak mi furt nekritizuj a dej mi pokoj !!!"
Odešel jsem do koupelny, nasranej, že zase musim poslouchat takový kecy. Dávat mi ségru za příklad hoden následování, to jsem slyšel snad neustále od svejch pěti nebo šesti let. Ale dodneška jsem to neudělal: a) ségra je ženská, b) ségra nemá stejný debilní spolužáky, c) nemám tolik kámošů, jako má ségra kámošek, d) nechodí na stejnej ústav a e) jsem na tyhle kecy o starších a chytřejších sourozencích alergickej.
Když jsem sundaval kalhoty, nahmatal jsem v kapse dudlík. Pustil jsem vodu. Poprvé jsem se viděl v zrcadle, měl jsem na sobě jen bílou plínku. Vzal jsem si dudlíka a zhodnotil jsem svůj obraz mimina ve věku 18 let: "Vypadáš jak magor," řekl jsem si potichu. "Malej chlapeček, co nosí plínky a cumlá dudlíček."
Shodil jsem plínku a vlezl do vany. Už bych si ani nedokázal vzpomenout, kdy jsem se mohl takhle rozvalovat v teplý vodě. Luxus. Dával jsem si na čas. Rochnil jsem se vaně jako prase v bahně a ani jsem nevěnoval pozornost zvonku. Stejně jsem neslyšel, že by někdo šel dovnitř. Z vody jsem vylezl ven, až když začínala být studená. Vysušil jsem se, schoval dudlíka do kapsy od kalhot a odešel k sobě do pokoje. Všechno zůstalo tak, jak jsem to viděl naposled, jen na stole před PC stála krabice, která tu dřív nebyla. Hodil jsem hadry na postel a začal se věnovat tomu balíku od DHL. Sundal jsem samolepky, odřízl lepící pásku a otevřel to: Myslel jsem, že mě asi trefí: Deset lahví mojí vězeňský stravy a plínky, taky asi deset, naštěstí to byly ty bílý, co jsem musel nosit do ústavu. K tomu jedna prázdná flaška - asi na vodu a ještě hnědá neprůhledná a uprostřed nafouknutá obálka. S tou vodou jsem se nespletl - rozpáral jsem tu hnědou obálku, vypadl z ní dudlík a kus papíru:
Vítej doma !!!
Asi tě překvapuje najít toto vybavení právě zde, ale jedná se o nutnou výbavu:
- aby nedošlo k nežádoucím metabolickým změnám, jsme nuceni trvat na stávající stravě,
- prázdná láhev je určena výhradně na vodu,
- plínku si dej aspoň na spaní, pokud si nevěříš, že máš všechno pod kontrolou,
- pokud se neumíš přebalit sám, požádej o pomoc rodiče,
- dudlík si nech někde po ruce. Je dost pravděpodobné, že ho budeš potřebovat - zejména po nějakých stresujících situacích. Často se též vyskytují problémy s nespavostí.
Strava je nutná třikrát denně k zajištění všech potřebných živin a energie. Metabolické změny způsobené náhlou a nekontrolovanou změnou stravy mohou mít za následky průjmy, zácpu, plynatost, bolesti v oblasti břišní a v neposlední řadě též disciplinární opatření.
V případě jakýchkoliv potíží zavolej na číslo 651654661, v kteroukoliv hodinu.
Užij si své volné dny ke své spokojenosti,
s pozdravem
Ústav problematické mládeže, a.s.
Nevycházel jsem z údivu: Upemas mi "doporučuje" spát v plínkách a víceméně mi zakazuje pořádný žrádlo. Asi jediná věc, o který jsem si dělal iluze, vzala za svý. Na chvíli jsem uvažoval, že se zkusím spojit s Kristýnou. Ale při pomyšlení, že řeší podobný problémy, jsem dal tenhle nápad k ledu. Navíc jsem už měl docela hlad, ale citil jsem zároveň silnou nechuť ke stravě, kterou jsem musel hltat už třetí tejden. Za celou tu dobu jsem nemusel ani jednou srát, takže ty výhrůžky na tom letáku mají nepochybně reálný základy: Za vším je to radioaktivní bahno. V ponorce jsem si myslel na Guláš se šesti nebo Vepřo-knedlo-zelo a nakonec nebude ani ta mizerná studená sekaná.
"Do prdele !!!" zavrčel jsem pro sebe.
Odsunul jsem krabici na bok. Zapnul jsem PC, pustil SOAD a jejich CD Toxicity. Nechal jsem to hrát a rozvalil se nahatej na postel. Jestli někdy bude příležitost, tak tyhle blázny musím vidět naživo, i kdyby lístky stály deset litrů. Zavřel jsem oči a užíval jsem si chvíle svojí relativní svobody. Jenže to nešlo tak, jak jsem si představoval, hlad o sobě nepřestával dávat vědět. Zprudka jsem si sedl na posteli a pozoroval krabici, jakoby se měla změnit na hospodský meníčko. Vedle krabice na stole se povaloval dudlík. Aspoň něco: Nebyl to ten stejnej model, co nám nutil Upemas a měl bílou barvu. Prostě obyčejnej dudlík, jakej cumlají malý děcka po tisících, jen větší.
Začínal jsem chytat nervy. Z hladu, ze zákazu ochutnat cokoliv jinýho kromě toho zelenýho ksindlu, z nemožnosti jít někam mezi lidi a v neposlední řadě z představy, že v neděli se nedobrovolně vrátím zpátky do lapáku. Viděl jsem před sebou Čarodějnici, jak vytahuje pouta a nařizuje to svoje "Předpažit !" Viděl jsem to prohnilý Iveco. Ale celu jsem svýmu mozku nedovolil zvizualizovat: "To snad NÉÉÉ !!!"
"Co řveš ?!" ozvala se máma z obýváku.
"Ále nic, jen taková hloupost."
To už ale byly slyšet její kroky a než jsem stačil cokoliv podniknout, tak stála ve dveřích: "Co se tady valíš nahej ? To se nezvládneš oblíknout ?"
"Tohle je poprvně za tři tejdny co se můžu takhle v klidu rozvalovat," zavrčel jsem a sedl si.
"Myslela jsem, že se ti nelíbí balíček."
"No to taky, ale ten dopis je eště horší. Přečti si to, je to hned vedle klávesnice."
Teprve teď mi došlo, že jsem tam nechal ten novej dudlík. Ale máma to naštěstí nijak nekomentovala. Vzala ten papír a rychle si to přečetla. Nezdálo se, že by jí to nějak překvapilo: "No co, jestli chceš mít tohle rychle za sebou, tak bude lepší, když nebudeš pořád v opozici. Když si nevíš rady, tak já ti pomůžu - lehni si."
Nemělo smysl protestovat. Stejně jsem ihned dostal dudlíka a do minuty jsem měl na sobě čistou a suchou plínku. Máma coby zdravotní sestra v tom má nemalou praxi. Tak rychle to nešlo ani v lapáku - taková to byla rychlost: "No a ani to nebolelo."
Vyplivnul jsem dudlíka: "Ale já to nechci."
"Dokud se budeš chovat, jako malej kluk, tak neexistuje žádný -Nechci !- a fertig. Tak se prestaň rozčilovat a dej si večeři."