Můj příběh 2

[Janička]

" jeeee ta třída vypadá výborně, já bych to tedy zkusila. Kdy mohu nastoupit?."
"Bože, holka ty jsi nějaka hrrrr. No, dnes je pondělí, než vyřídím papíry hmmmm, asi ve středu. Vyhovuje?"
Vůbec jsem nedávala pozor co říká, myslela jsem zrovna na něco uplně jiného. Co tomu asi řekne mamka? " eeehhh jistě, mockrát děkuji a ahoj ve středu." Dostala jsem zatím smlouvu a nějaké prospekty, společně s radou abych si o tom něco více zjistila. Pravdou je že jsem o tom moc nevěděla. Proboha, proč vůbec někdo nosí plínky. Snad hodinu jsem chodila po městě a netušila co budu dělat, domů se mi moc nechtělo.
Přišla jsem pozdě a maminka už spala, něco jsem snědla a šla do pokoje. Nemohla jsem spát a tak jsem si hledala nějaké ty informace. Podle internetu to nebyli zase tak špatní lidé, byli prostě jiní, ale svým ůžasným způsobem. Jejich experimenty a vynálezy na ostrově Crusoe byli velice promyšlené a potřebné. Nezdálo se mi že to bude tak zlá práce, mohlo by mě to začít možná i bavit. Pořád jsem ale nevěděla jak to říct mámě, asi si to zatím radši nechám pro sebe. " Musíš se přece dětem líbit" naléhala mamka a vnutila mi peníze abych si koupila nějaký pěkný topík do školky. Šla jsem tedy nakupovat a sehnala jsem si nové snéhově bílé jeany a nádhernou růžovou bluzku která se mi líbila asi tak rok. Dny míjely a přišlo úterý, mamce jsem o tom co je ta školka zač pořád nic neřekla. Bála jsem se a doufala že jí to nebude vadit, ale rozhodla jsem se si to nechat pro sebe.
"Terezo vstávej, je půl sedmé, přijdeš pozdě" vytrhnul mě ze spánku mámin hlas " Sakra, sakra, sakra, hned první den a pozdě. Jakto že ten blbej budík nezvonil" No, to jsem fakt ráda. Naštěstí je Linda vpohodě a doufám že mi odpustí. Rychle jsem se tedy oblékla a hnala se do školky. Přijela jsem do práce s 10 ti minutovým zpožděním. Vyběhla jsem schody a zaklepala na Lindinu kancelář, " Ano. Dále"
" Dobrý den, moc se omlouvám, jdu pozdě. Koukla se na mě nechápavým pohledem a já si uvědomila chybu. " ale prosimtě, nějaká ta minutka sem a tam. Jinak jsem ti řekla aby jsi mi tykala. Koukám ses na dnešek nějak vyfykla. Sluší ti to.
Uf, bylo to tak jak jsem si myslela. Vůbec žádný problém, Linda je fakt super šéfka. " Mockrát ti děkuju, za všechno. Já asi půjdu do třídy." Pomalu jsem odcházela a asi na mě poznala že mám strach. " Ničeho se neboj. Nejsi tam sama, jsou tam 3 hlavní a ty jim budeš spíš k ruce. " Opravdu jsem se trošku bála ale ne dětí a třídy, spíše jak to zvládnu. " Lindo, mám ráda děti, tohle nemůže být takový rozdíl." alespoň jsem v to doufala. Opravdový strach jsem měla jen z jedné věci , POKADĚNÉ PLÍNKY. Došla jsem pomalu ke třídě a už z dálky slyšela zvuky zpěvu. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla ten nejroztomilejší pohled, "děti" stály v kruhu a hrál zajíček v své jamce. Bylo to stejné jako v opravdové školce. Jen místo malých tam byli trošku větší. Očividně měla většina z nich plenky.
Všychni si hrály v kruhu, včetně učitelek, všychni kromě jedné jediné roztomilé holčičky. Vypadala tak na 19, byla chudáček celá ustrašená, daleko od ostatních, prostě jen tak seděla v klubíčku v rohu. Nechtěla jsem ostatní rušit tak jsem potichu zavřela a šla k té holčičce. "Ahoj, jakpak se jmenuješ maličká? Já jsem Terezka. Hmm tak co? " nedůvěřivě se na mě podívala " nemusíš se mě bát, jsem tady jako nová učitelka. Tak co? Jak se jmenuješ? " " Adélka" šeptla skoro nehlasně. Víc jsem z ní nedostala. Snažila jsem se ji trošku rozmluvit a písnička zatím skončila. Přidala jsem se k ostatním a s každým jsem se hned spřátelila. Hrály jsme nějaké hry aby jsme se seznámily, ale Adélka se stejně vůbec nezapojila. Dětí nakonec bylo jen 6 protože byli rozděleni do 2 tříd. Měla jsem se ovšem starat jen o tuhle, takže to nebude tak těžké. Všechny děti byli plnoleté, nejmladší byla Adélka, té bylo osmnáct let. Jména jsem si pamatovala, reálný věk taky ale měla jsem problém s jednou infomací. Všychni měli svou kartu a v ní svůj věk a dětský věk aby nevypadli z role, a to jsem si právě nemohla zapamatovat. Příkladem je třeba zrovna Adélka, měla osmnáct let a jako dítěti jí byli dva, takhle to měli všychni. Na 6 dětí jsem byli 3 a po mém zaučení 2 protože jedna odejde. Zůstat jsem tam potom měla já a paní Straková, velice příjemná starší paní. Naše skupina po rozdělení zůstala taková, 6 dětí z toho 3 kluci a 3 holčičky takže celkem vyrovnané.
Jak jsem se dozvěděla od Strakové tak Adélka tam byla nová a teprve 2 dny. Ráda si hrála na dítě ale prý se tu zatím ještě bála, dětí se stranila, nepapala, skoro nemluvila a byla vystrašená. Promluvila jsem si se Strakovou a rozhodli jsme se že ona sama zvládne 5 dětí s tím že jí občas pomůžu a jinak se pokusím rozveselit a rozmluvit Adélku. " Terez, pojď si tykat, ja jsem Olga." " aahhh děkuji, Tereza" konečně nějaká bezva spolupracovnice. " Doufám že s tou Adel něco zvládneš Terezko. Nevím si s ní už rady, jediné co ty 2 dny řekla
bylo že chce přebalit." Musím ji nějak rozveselit. Prostě musím.