Delikvent

[Tyrion]

Všechny postavy v příběhu jsou důsledně plnoleté. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná.

Trigger warning: krajní meze českého zdravotnictví, drogy, psychiatrická pacifikace, je to spíš povídka než porno? Asi mi chybí doba kdy jsem psal slohovky, lol.



“Bude to luxusní rychta, prostě vál! V tomhle mrtvým městě prakticky událost roku!” stálo v SMS zprávě od Vítka, na kterou jsem zíral večer před začátkem zkouškového sedíc zavalen knihami a poznámkami z přednášek a cvičení. Zachtělo se mi upustit stres, občas to dělávám, abych při zkouškách vydržel fungovat. Pokusů je dost, řekl jsem si, zaklapnul jsem laptop, odpověděl na SMS zprávu, hodil přes sebe kabát a vyrazil z kolejí směrem do města v očekávání, co že je vlastně ona pověstná večerní sláva. Byl jsem v osm hodin večer před klubem Industra s nejlepším kamarádem Vítkem a našimi kamarádkami Markétou a Adélou, na rozehřátí jsme si hned dali na baru pivko a já vyzvídal. Výjimečnost dnešního večera spočívala v tom, že k nám na konec světa konečně dorazila pořádná trancová muzika a kamarádi mě pozvali na tzv. candy flip, abychom si party pořádně užili, naladili jsme se na unášející vlnu extáze a acidu a pařili v rytmu úderných tónu moderního elektrotranzu. Úplně jsem se do toho ponořil, chvílemi se mi dokonce zdálo, jako bych opouštěl svoje tělo a sledoval se, tvrdě trsajíc jako kdyby z pohledu třetí osoby, jednu chvíli jsme se proplétali s kamarády a splývali spolu v jednu bytost, byl to úžasný pocit, než mi došlo, že je děsné vedro, že přímo hořím a mám žízeň, že bych vypil řeku. Vrátil jsem se nohama na zem, rozhlédl se kolem sebe a kamarádi byli pryč. Zasáhla mě negativní myšlenka a pod vlivem psychadelických katalizátorů se mi trsající klub proměnil před očima v zombie apokalypsu. Čas se zpomalil, všude kolem se po sobě sápali zpocení zfetovaní lidé a křečovitě s sebou škubali, osvětlováni záblesky modrých stroboskopů z technokratické kazatelny, snad ve snaze vystihnout psychadelický rytmus tvrdé dunící muziky a ponořit se do přítomného okamžiku, duc, tuc, tuc, duc, tadada, bum... Někdo do mě vrazil až jsem upadl, ani jsem nezaznamenal kdo, ale došlo mi, že musím pryč. Pocítil jsem známý pocit, reflex, utéct nebo bojovat? Nelíbilo se mi tam. Můj zrak ulpěl na malém zeleném světle v temnotě. Nemotorně jsem se postavil na nohy a snažil se rozhlédnout, všechno bylo tekuté, lidé kolem se různě roztékali, bylo to spíš děsivé než krásné. Po chvíli rozhlížení, když jsem zatřásl hlavou, halucinace trochu ustoupily, odtušil jsem, že to bude východ a začal jsem se prodírat trancovou apokalypsou tím směrem.

Musíš vypadnout, musíš na vzduch, kde jsou kamarádi? Šli si zakouřit? Beze mě? Něco se stalo? Umrznu tam, kde mám kabát? Jsem moc sjetý na to abych jasně přemýšlel. Úzkost. Opřel jsem se o otevírací mechanismus dveří a propadl se jimi do tmy. Pocítil jsem chlad, konečně, dveře však vedly jen do chodby, kterou jsem se vydal jediným možným směrem ven. Kromě hudby se začaly ozývat i jiné divné hlasité zvuky a až venku mi došlo, že je to požární poplach. Další lidé vybíhající nouzovým východem mě opět srazili na zem, ale rychle jsem se zvedl a v nastávajícím chaosu jsem začal utíkat pryč, měl jsem hrozný strach, proběhl jsem kolem hlavního vchodu, ze kterého už také vybíhali zmatení lidé. Utíkal jsem vyděšeně dál. Po několika minutách zběsilého úprku o ulici vedle projela dvě hasičská auta a chvíli na to dvě sanitky. Hlavně pryč, noční chlad severovýchodní metropole mi udělal trochu lépe, ale přesto jsem se naprosto vyděšen potácel nočními ulicemi města. Všechno se vlnilo, stíny vypadaly jako přízraky, v keřích jsem viděl armády kostlivců. Vůbec jsem nevěděl kde jsem, snažil jsem se zorientovat, ale cokoliv jsem viděl vypadalo jako z jiného světa, natož z mého města. Výčitky, zmatení, bad trip jako prase. Bylo mi zle a bál jsem se že umřu. Navíc se na mě pověsili dva přízraky, nejdříve mě opatrně sledovali z povzdálí, pak se začaly přibližovat, zpanikařil jsem a začal prchat. Běžel jsem jako o život a chvílema nevnímal, kam přesně. Vběhl jsem do silnice a při pohledu do dvou jasně ostře rozzářených a zběsile žlutě blikajících reflektorů jsem myslel, že nastala moje poslední minuta. Rána. Otřel jsem se o kapotu a přepadl za auto na druhou stranu silnice. Děs. Adrenalin. Žiju. Bolest. Teplo v kalhotách, nechápu. Pokusil jsem se vstát a utéct, ale ucítil jsem jenom další bolest jako by na mě někdo skočil. Nesrozumitelný křik, hrozně jsem se bál a kladl jsem odpor jako o život, leč nebylo to nic platné, přízraky mě přemohly, byly opravdu namakané. Na zemi mě spoutali stahovacím páskem ruce a pak hodili do kufru auta, které mezitím přijelo, zdálo se mi, že slyším někoho sprostě nadávat. Nemohl jsem se bránit a byl jsem k smrti vyděšený. Nevěděl jsem kam a jak dlouho jedeme, přízraky mluvily a já jim nerozuměl, plakal jsem pomočený a zbitý v kufru neznámého kombíku.

Když jsme zastavili, nejprve se asi pět minut nic nedělo. Slyšel jsem, jak se vepředu v autě probralo rádio nebo vysílačka, pak se otevřel kufr, přízraky mě z něj silou vytáhly a mě došlo, že to bylo policejní auto a přízraky byli příslušníci. Naprosto jsem teď nechápal co po mě může policie chtít a cítil jsem se ohrožen, stál tam s nimi ještě záchranář a doktorka v bílém plášti, dívali se na mě. Vedli mě kousek přes cestu ke zvláštní budově, pokusil jsem se je praštit loktem, vysmeknout se zdrhat, ale dostal jsem jenom hroznou facku a ránu do břicha, to můj odpor dočasně zlomilo. Vedli mě dovnitř, nezmohl jsem se na slovo, jen jsem brečel. Za dveřmi byly bílé stěny se zelným pruhovým motivem. Ostrého denního bílého světla ze zářivek bylo najednou tolik, že mě začaly bolet a slzet oči, dost to potlačilo halucinace, které do té doby vylézaly ze tmy. Netušil jsem kolik je hodin, musela být hluboká noc.

Policajti mě dotáhli až do vykachlíkovaného prep roomu vybaveného různým sociálním zařízením, kde si mě přebrali dva sanitáři, snad ještě namakanější, než policajti. Aspoň nebyli temní a nevypadali už úplně jako přízraky. Jeden byl menší a plešatý, druhý vysoký s plnovousem. Držíc mě v pevném sevření mě vyzvali, abych se svléknul a osprchoval, že mi jinak pomůžou. Navzdory pomočeným kalhotám jsem to úplně nepochopil a po chvíli zmateně oponoval, že naprosto nehrozí abych se před nimi svlékal, neklidně jsem se vrtěl ve snaze se uvolnit z jejich sevření, ale nadarmo. Byl jsem stále zfetovaný a sevřený strachy a úzkostí a s jejich šikovnýma namakanýma rukama jsem se pokoušel zápasit marně, na přemýšlení o sofistikovaném odporu jsem prostě neměl mentální integritu. Menší plešatý mě pevně chytil za ruce, druhý vysoký přecvaknul kleštěma stahovací pásek na rukou, pak mi ruce zvedli, sundali mi tričko i mikinu a přikurtovali mi ruce širokými náramky z měkkého plastu ke zdi nad hlavou. Vysoký sanitář poodešel a plešoun mi postupně sundával pomočené boty, ponožky, kalhoty, slipy, až jsem tam u zdi připoutaný s rukama nad hlavou, vyděšený a docela nahý. Krve by se ve mě v ten moment nedořezal, zoufale jsem zhodnotil svoji situaci a očekával studenou sprchu. Když jsem nad sebou uslyšel začínající proud vody, strachy jsem ztratil sílu v kolenou a zůstal tam viset na rukou, bolelo to, ale bylo mi to najednou tak nějak rezignovaně jedno…

Sprcha byla překvapivě teplá, skoro horká. Jak jsem poslouchal proud sprchy dopadající nejdřív na mé tělo a pak na kachličky koupelny, pocítil jsem potřebu močit. Nešlo to, asi dílem kvůli mému tripu a možná i studu, protože plešatý cápek stál opřený o protější stěnu a pohrdavě mě pozoroval. Do místnosti vešel zpátky vysoký vousáč a s ním hnědovlasá doktorka v bílém plášti. Po chvíli proud vody ustal a plešoun mi s úšklebkem pomohl se postavit na nohy. “Dobré ráno, já jsem doktorka Dita Dmitrijevičová a vy jste na protialkoholním a detoxikačním oddělení psychiatrické kliniky místní fakultní nemocnice” řekla bruneta napůl unaveným, napůl naučeným tónem. Působila ale klidně a vypadalo to, že má nadhled, což mne aspoň trochu uklidnilo. “Jste opilý? Pil jste alkohol?” ptala se na začátku. Začínalo mi trochu docházet kam až situace došla a Přiznal jsem všechno, zmínil jsem se i o tom nešťastném candy flipu s kamarády. To ji zjevně šokovalo a probudilo, velmi zvážněla. “Podívejte se pane Lannistere tohle není dobré, takový delikventní bad trip” reagovala po chvíli, to už jsem zvážněl taky, protože mě šokovalo, že ví jak se jmenuju, načež mi došlo, že jsem měl kalhoty a doklady a teď už je nemám. Raději jsem ale dál poslouchal co říká. “Já vám teď samozřejmě mohu dojít pro chlorpromazin a podat vám ho, to vás uklidní, ale ta psychotika se mohou bít a může to být nepříjemné až traumatizující, abyste nám nevyskočil z okna nebo nedostal schizofrenii, ubytujeme vás, já to dojdu vyzvednout z ledničky a za dvacet minut uvidíme podle toho jak budete vypadat” s těmi slovy odešla… Sanitářské gorily, i když plešoun z nich připomínal spíš paviána mi oblékly a zavázaly nemocniční hábit, sundaly mi ruce ze zdi aniž by mi uvolnili náramky, sevřely mě mezi sebe a odvedly chodbou na jejímž konci bylo 9 očíslovaných cel s těžkýma zajížděcíma ocelovýma dveřma na kolejnici a malýma okýnkama, jako v moderní americké base. Byl jsem vtažen do cely číslo devět která nám byla nejblíže, uprostřed místnosti byla postel uzpůsobená pro pasivní humánní bezpečnost s několika masivními štěrbinami na spodní straně rámu a připravenými kurty. Všechno včetně stěn, postele, deky i polštáře mělo snadno omyvatelnou úpravu, snad jen kurty na posteli nevypadaly úplně plastově. Sanitáři mě položili na postel, ten plešatý se mi opřel o ruce a jeho gorilí kolega s plnovousem mi začal objímat levou ruku kurtovacím náramkem, vzepjal jsem se nohama a vší silou kopl plešouna do zad. Vůbec to s ním nehlo, prostě mě jenom zakleknul víc, tak jsem zanechal odporu, abych ho nevyprovokoval a nedostal nakonec ještě přes hubu. Pak mi stejným způsobem přikurtovali i nohy a ačkoliv jsem měl určitou volnost na ploše postele, třeba se otočit nebo si sednout, šance osvobodit se nebyla, silné pevné kurty s magnetickými zámky na všech končetinách a půl tunová postel přišroubovaná k podlaze. Sanitářům se pohled na mou zoufalou bezmoc zjevně velmi líbil, vyloženě si oddechli, chvíli počkali než opadne můj zkoumavý odpor ke kurtům a omyvatelné posteli. Za chvíli se odněkud vynořil vysoký vousáč s obřím balíkem plen. Bezproblémově si mě otočil na jeden bok, dal pode mě pleny, pak směrem k sobě, roztáhl mi nohy a balík několika vložných plen s tlustou jednorázovkou na vrchu zajistil lepítky. Oba sanitáři pak bez dalšího komentáře odešli z místnosti. Za půl minuty zhaslo světlo, ale dveře zůstaly otevřené.

Pociťoval jsem strašlivý stud, ponížení a bezmoc, rozplakal jsem se a netušil jsem, co bude dál, hlavou se mi honily všechny hrozné věci z předchozích hodin. Naštěstí se však brzy vrátila doktorka Dmitrijevičová a nabídla mi injekci chlorpromazinu, kterou jsem po jejím vysvětlení a ujištění že za pár hodin můj šílený stav přejde, přijal. Píchla mi to do ruky a řekla ať se vyspím, že kdyby něco ať volám, že mě personál sleduje na kameře. To mi na náladě nepřidalo, tekly mi slzy studem a hanbou. Pak bez dalšího odešla, ozvalo se pípnutí a těžké dveře zajely a s cvaknutím uzavřely jediný východ. Cela se ponořila do tmy a já se cítil nejhůř se svém životě, postupně jsem začal cítit jak můj bad trip začíná zpomalovat a myšlenky se přestávají točit jako na kolotoči. Otočil jsem se na bok jak mi to jen kurty dovolily a vyčerpaný jsem usnul.

Uplynulo neurčitý množství času, možná šest, možná deset hodin. Probudila mě ukrutná potřeba močit. V cele už nebyla černočerná tma ale jen přítmí. Všiml jsem kamery umístěné v rohu na stropě, měla kolem sebe infračervené LEDky, které zlověstně rudě zářily přímo na mě. Pokoušel jsem se gestikulovat a volat v naději, že to bude mít nějaký, jakýkoliv efekt, ale nedělo se nic. Byl jsem zoufalý z potřeby čůrat a nevěděl jsem co mám dělat, zařval jsem: “A co mám jako teď dělat?!”. Jediné co se stalo bylo to, že jsem se chvíli na to rezignovaně pochcal a bylo mi do breku. Hanba mne polila od hlavy po celém těle. Ležel jsem tam pomočený, přikurtovaný a bezmocný. Bylo mi teplo, tak jsem ze sebe odkopal tu divnou přikrývku. Cítil jsem se naprosto apaticky a rezignovaně, už jsem jen ležel, zíral do stropu a na nic nemyslel. Vypadalo to, že asi za chvíli zase usnu. Jenže se ukázalo, že mokrá plena v rozkroku je vjemově dost zajímavá záležitost a dostal jsem nebetyčnou erekci. Chvíli jsem tak přemýšlel o svých možnostech jak si zpestřit svoje nový nejhorší ráno v životě a anžto mi bylo všechno jedno, tak jsem se chvíli zkoušel z toho ranního řeziva jakoby vyšukat, ale nikdy mi to nešlo a dnešek nebyl výjimkou. Pak mě napadlo, že možná, když svoje tělo posunu na jednu stranu postele, mohl bych mít třeba víc svobody s opačnou rukou a fakt jo! Sice se mi dařilo se pohnout vlastně jenom málo, ale stačilo to, abych se s fakt nataženým kurtem levé ruky dostal do plné mokré pleny a vysvobodil svůj úd a nechal jej dýchat. Pak jsem začal masturbovat a přišlo mi to strašně vtipný, měl jsem sice i hlad a žízeň, ale jako jestli ani teď nikdo nedojde, konečně jsem si našel nějakou zábavu a vesele jsem si poháněl. Pak jsem si ale všiml, že stoupá intenzita světla a protože jsem byl nadržený, rychle a mocně jsem si postříkal břicho, v podstatě souběžně se s pípnutím odsunuly dveře a vešla zdravotní sestra, naprosto překvapená a šokovaná tím, co vidí… Mohlo to zprvu vypadat i velmi agresivně. Nicméně… Post coitum omne animal triste est. Zavalila mě vlna studu, ale zároveň jsem vnímal svou bezmoc, byla to silná morální kocovina, ale nebylo mi úplně fyzicky blbě, strašně jsem po orgasmu funěl, sténal a oddechoval. Cítil jsem se psychicky trochu zmuchlaný a nezmohl jsem se na slovo, připadal jsem si jako bych viděl lidskou tvář poprvé v životě. Měl jsem slzy na krajíčku.

“Dobré odpoledne pane Lannistere, no co to má znamenat? Tohle je tady tedy asi dost nezvyklé... ale budiž.” Přišla ke mě blíž a prohlížela si mě, pak pokračovala: “Alkohol už máte dávno negativní a v moči jste měl jen MDMA a kvůli tomu lysergidu vám teď odeberu krev, někdo na to bude muset mrknout v laborce, je to docela nestandardní test.”
Nebyl jsem si přesně jistý o čem mluví, ale nechal jsem si odebrat krev v naději, že přestanu nadále znevažovat svoji vlastní důstojnost a žádný vzdor nedával smysl, pamatoval jsem si celou noc, ale bylo to jako v mlze, v rauši… Zalepila mi vpich, shovívavě se na mě podívala a řekla: “Já vás teď odpoutám, vy se teď osprchujete a počkáte než vám donesu oblečení a pak můžete jít.” Pomalu jsem pokýval hlavou a oddechnul jsem si. Ani nevím jak, málem jsem se zase rozbrečel, naštěstí jen skoro. A zdravotní sestra se mě při odemykání magnetických zámků letmo dotkla a pohladila mě po rameni, bylo to od ní moc hezké, něžné a lidské.

S nově znovunabytou svobodou jsem šel ostudnou uličkou do sprchy, abych se pak vrátil do cely číslo devět kde na mě čekaly moje věci, k mému velkému údivu byly vyprané a suché. Oblékl jsem se, abych poté šel absolvovat nudný a nutný propouštěcí pohovor, vyfasoval jsem účet na devět a půl tisíce a konečně jsem se v pozdním odpoledni chtěl z toho prokletého místa vytratit. V krátké době za sebou se pak staly dvě věci, než jsem vyšel ze dveří detoxu v podstatě do mě vrazila sestra z rána a strčila mi do ruky černý plastový obal, neohlížel jsem se, vyšel jsem ven ze dveří, otevřel jej a vidím optický disk DVD a papírek, na kterém čtu: “hezká show, jestli chceš, zavolej" a telefonní čislo. No a těsně na to se přede mnou, zase aniž bych si všiml jak, objevili dva policejní přízraky, legitimovali mě, oznámili mi podezření ze spáchání trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti a už jsem se zase vezl v policejní oktávce, tentokrát aspoň střízlivý a jakž takž důstoně sedíc na zadním sedadle. Myslel jsem na Oldřicha Frolíka a na to, kde jsem sakra nechal svůj kabát, byla mi trochu zima, byl večer a jarní zkouškový začalo asi tak včera, ach jo.