ABDL Komunita

Pustil jsem se do něčeho většího. Řekněme spíše románu, který bych tady chtěl zveřejňovat na pokračování. Podle ohlasu ovšem. Většina se asi po nějaký čas spokojí s jednostránkovou povídkou typu "počůral-přebalila", ale zákonitě začnou nudit. Mnoho lidí nečte vůbec nic (ani návody ), takže k těm moje otázka zákonitě nesměřuje. Vy ostatní tady máte ochutnávku a záleží na vás, zda vás bude zajímat, co má Pavel ukryto ve skříni "B". Přeji příjemné čtení.

DOPAMIN

Dopamin je jedním ze šesti hlavních neurotransmiterů, přenašečů nervových vzruchů obratlovců. Vytváří se přímo v mozku a je odpovědný za náš vnitřní systém odměňování. Bez něj bychom nikdy nezažili pocity štěstí, uspokojení nebo slasti. Někdy bývá nazýván hormonem neřesti, protože jeho motivační funkce na poli sexuality je dominující. Jeho produkci lze podpořit drogami z řady amfetaminů, ale za velmi vysokou cenu. Citlivost mozku k dopaminu během jejich užívání klesá a systém odměn se hroutí do trvalé deprese. Vhodnější je proto vyhledávat prožitky, které nás dopaminem odmění přirozenou cestou. Bez ohledu na většinovou společnost a její názor na přirozenost věcí. Lhát můžeme všem, kromě sebe. Dopamin se oklamat nedá.

Podstatný není výklad a porozumění fantaziím, nýbrž mnohem více jejich prožitek. (C.G.Jung)


Prolog

To květnové páteční odpoledne bylo ukázkovým příslibem blížícího se léta. Pavel si to v tramvaji ovšem nijak neužíval, protože linka číslo dvě byla jako obvykle touto dobou přeplněná a směsice potu, kolínských a městského smogu tvořila uvnitř vagónu dusivou kombinaci. Při otřesu na výhybce mu sklouzl rukáv jarní bundy ze zápěstí a odhalil ciferník hodinek Huawei Watch 3 s růžovým motivem na displeji. Ukazovaly tři čtvrtě na pět. O minutu později tramvaj zabrzdila u ostrůvku, Pavel vyhověl prosbě neznámé novopečené maminky o pomoc s vyložením kočárku a už nenastoupil. Chvíli se za kočárkem ještě díval a pak vykročil k domovu.
Jeho dva plus jedna se nacházelo ve čtvrtém patře nově zrekonstruované bytovky ze šedesátých let. Při rekonstrukci nezbylo na výtah a Pavel si nestěžoval. Měl velmi osobní a důležitý důvod proč zhubnout. Do posilovny by nikdy nevkročil a tak vítal každou příležitost k fyzickému pohybu. "Je to naprostý nesmysl", říkal si. "Co svět světem stojí, lidé vydávali energii a dostávali za to v lepším případě zaplaceno. Alespoň od zrušení otroctví. A teď by měl za dřinu naopak platit? Holý nesmysl. Navíc se tam scházejí divní lidé." Pavel se při té myšlence lehce pousmál. "Divní lidé."
Byt měl ideální polohu. Pár minut od centra, ale s výhledem na stromy zarostlý areál zoologické zahrady, samostatný balkón krytý polyakrylátovými posuvnými okny a samotná poloha pod střechou poskytovaly dohromady velmi slušné soukromí. To bylo také hlavní kritérium, když Pavel opouštěl po rozvodu byt své ženy a brzy poté i byt tragicky a směšně zesnulých rodičů. Z rekonstrukce události vyplynulo, že otec zřejmě během dovolené na Krétě požil alkohol a proto přenechal řízení matce. Ta se ve vypůjčeném autě a plážových žabkách snažila zacouvat ke kraji silnice nad útesem, aby si pořídili společné foto. Otec přitom stál za vozidlem a ukazoval jí. V tragickém momentu matce sklouzla noha ze spojky, vrazila do otce, shodila ho z útesu a následně se i s autem zřítila za ním. Našli je za čtyři dny v nepěkném stupni rozkladu. Pavel přijal tu zprávu celkem klidně a nevzrušeně. Třiatřicet let mu rodiče neustále buď něco vyčítali nebo něco radili. Jejich vzájemné vztahy byly tak chladné, že když jejich těla skončila v lednici, nic se nezměnilo. Byt plný harampádí byl vyklizený hned druhý den po pohřbu a prodaný tři dny po převzetí závěti od notáře a provedení zápisu do registru nemovitostí. Pavel si neodnesl nic, vyjma fotografických alb (nad tím dlouho váhal) a kufru s věcmi z raného dětství. Ani nevěděl proč, ale pocítil jakýsi sentiment k té kojenecké výbavičce, kterou mu matka slibovala dát, až se jí narodí vnuk. To teď bylo zcela nepravděpodobné. Rozvod byl druhým milníkem v Pavlově životě. Tedy na časové ose spíše prvním. Udál se tři roky před smrtí rodičů a stejné tři roky po jejich svatbě se Sandrou.
Svatba byla uspořádána dílem na nátlak rodičů obou stran, kteří tvrdili, že je nejvyšší čas (a nabízeli financování) a dílem z krátkodobé zamilovanosti. Sandra však brzy po svatbě začala podléhat hnízdnímu pudu, objevila kouzlo televizních seriálů a ven chodila pouze na nákupy nebo s kamarádkami do vinárny. Jejich od začátku ne zcela uspokojivý sexuální život následoval vztahovou křivku a v posledním roce už se o něj ani nepokoušeli. Pavel ignoroval Sandřino vzdychání nad hrdiny romantických seriálů, Sandra ignorovala Pavlovo vzdychání při masturbaci. Naprosto jej ignorovala i v případech, kdy seděl na gauči vedle ní. Samotný rozvod proběhl dohodou, hladce a rychle. Zcela bez emocí. Cestou od soudu se stavili
v restauraci na společný oběd. Poprvé po dvou letech. Pak už se nikdy neviděli.
Během manželské epizody Pavel přibral šestnáct kilo, protože, to se jí musí přiznat, vařila a vařit uměla. Další kila pak přišla s nepravidelným stravováním po restauracích a fastfoodech, protože návrhy matky, aby obědval u ní, kategoricky odmítal. Teď přišel čas s tím něco dělat.
Pavel odemkl domovní dveře a zkontroloval poštovní schránku. Jako obvykle nic. Což byla dobrá zpráva, protože ve všech obálkách nacházel jen vyúčtování za elektřinu, složenky na vodné a stočné a podobné neradostné a nezajímavé zprávy. Letáky už mu brigádníci do schránky nedávali od té doby, co si na jednoho počkal, chytil jej pod krkem a nutil jej hláskovat červenou nálepku pod štěrbinou: NEVHAZUJTE REKLAMU! Pokračoval tedy nahoru po osmi ramenech schodiště do svého bytu. Ve druhém patře se mu trochu sevřel hladem žaludek, když ucítil skrz dveře se linoucí vůni pečeného masa, ve třetím okřikl ňafajícího pudla a byl doma. Konečně.
Pavlův byt vypadal na první pohled jako všechny ostatní staromládenecké byty. Alespoň co se předsíně a s kuchyní spojeného obývacího pokoje týkalo. Oku bdělého pozorovatele by ovšem neušly drobné nesrovnalosti. Za prvé v bytě vládl neobvyklý pořádek. Osamělí muži obvykle úklidu příliš neholdují, ale Pavlův byt jevil dojem péče neviditelné, avšak pracovité ženušky. Až na trochu papírového nepořádku kolem počítače mělo vše své místo a nikde nebylo zrnko prachu, neumytá sklenička nebo kroužek od kávy. Druhou zvláštní věcí bylo barevné ladění a dekorace. Růžové a bledě modré doplňky, kuchyňské přístroje ve stejných barvách, magnetky s dětskými motivy na ledničce a obrázky na zdech, to vše dělalo dojem přítomnosti dítěte. Ale Pavel žádné dítě neměl. Rozhodně ne v podobě jeho fyzické existence. Krátce po svatbě po něm zatoužil, ale když se Sandře osm měsíců nepodařilo otěhotnět, zanechali dalších pokusů. Nikdy se nebavili o tom, že by měli podstoupit nějaké vyšetření, mezery mezi sexem se
prodlužovaly, až se zájem zcela nenápadně vytratil. Nikdy se nezastavili u výlohy hračkářství nebo oblečením pro miminka, nikdy nezvali kamarádky s dětmi na návštěvy. To téma se stalo zcela přirozeným tabu s mlčenlivým souhlasem obou.
Pavel odložil tašku s laptopem, zapnul počítač a napustil vodu do rychlovarné konvice. Svlékl se do trenýrek a džíny, košili i bundu uložil do šatníku. Do šatníku "A", jak ho nazýval. Šatník "B" byl v ložnici a jakékoliv běžné konfekční oblečení byste v něm hledali marně. Šatník "B" byl speciální. Stejně jako vše, co se nacházelo v ložnici. Kdyby z Pavlova okna vedla skluzavka rovnou do přilehlé ZOO a on po ní sjel, šlo by o menší změnu prostředí, než když prošel dveřmi do své ložnice. Ty dveře ale byly zatím zavřené. Spínač konvice cvakl, Pavel si zalil kávu a sedl si k počítači. Ozval se slabý šum a okenní žaluzie se sklopily. Bylo šest hodin a automatizovaný systém řízení domácnosti vykonal jeden z mnoha úkolů. Pavel byl programátor a byl na svou chytrou domácnost hrdý. A v jeho samotě i omezená komunikace s umělou inteligencí pomáhala. V jeho zvláštní samotě dvojnásob.

___KONEC PROLOGU___

Po dlhej dobe konečne niečo čitateľné, a nemyslím tým iba absenciu gramatických chýb
Výborne napísané, veľmi rád si prečítam pokračovanie.
Vďaka!

Ahoj,

Shoduji se s Fusakem, že po dlouhé době se tu objevilo něco “jiného”. Určitě si rád přečtu další díly, zvlášť když udržíš úroveň toho prvního, pokud jde nejen o obsah, ale i o stylistiku, pravopis a gramatiku (osobně bych diskutoval o pár chybějících čárkách, ale hlavu bych na všechny nevsadil .)
Díky a doufám v pokračování.

MS

Prosím pokračuj. Dobré je to.

Zajímací intro.

KAPITOLA I.

Pokud jste svobodní, je pátek večer a ještě jste nezačali uvažovat o penzijním připojištění, pravděpodobně se potloukáte někde v centru s přáteli nebo obcházíte bary a snažíte se zachránit situaci. To nebyl Pavlův případ. Všichni bývalí Pavlovi přátelé měli ten věk, kdy se muži snaží o nemožné. Tedy zkombinovat kariéru a rodinný život tak, aby byl spokojený šéf i manželka a v neděli se ještě stihlo jít s dětmi do ZOO. Výsledek byl většinou takový, že šéf i manželka byli naštvaní a děti byly o víkendu u babiček a dědečků. Čas nejprve odvál bujaré večírky, pak střídmá posezení u piva a nakonec nezbylo ani to. Pavlovi to zase tak moc nevadilo. Nechyběly mu diskuze o fotbalu, politice ani ženských zadcích. Navíc míval po alkoholu příšerné kocoviny a tak byl vlastně rád. Měl pro sebe všechen čas světa. Jako programátor mohl pracovat z domu nebo odkudkoliv a pravidelné meetingy jednou za pár týdnů mu zase tolik nevadily. Sice si vždy vyslechl spoustu narážek na svůj osamělý život, ale ty odrážel poukazováním na svou práci, kterou měl vždy hotovu včas a bez chyb. A protože jeho rady byly ceněné, nikdo z kolegů si to s ním nechtěl příliš rozházet.
Pavel trávil večery doma bez ohledu na aktuální den v týdnu. Ten dnešní se nelišil od předešlých, a co bylo podle názorů některých horší, ani od všech budoucích. Vstal od stolu, a zatímco Windows předváděly svou ukončovací obrazovku, protáhl se. Počítač se vypnul a šum ventilátoru ustal. Najednou bylo až nepříjemné ticho.
"Hey, Siri, play Glen Miller", řekl Pavel do toho ticha. Ve vteřině neviditelná asistentka zopakovala jeho příkaz a ticho bylo vytěsněno první skladbou z alba Best of - In the mood. "Tak je to lepší", zabručel Pavel. Kromě digitální asistentky si nedostatek komunikace kompenzoval střídavě hudbou, audioknihami a samomluvou. To začalo asi měsíc poté, co začal bydlet sám. Nejdříve si jen občas nahlas zanadával, pak začal nahlas přemýšlet a teď už se sebou vedl dialogy. Nejdřív si připadal hloupě, ale pak si uvědomil, že se to dokonale hodí k jeho osobnosti a životu vůbec. Je blázen. No a co. Nikomu neubližuje, neohrožuje veřejné mravy ani pořádek, platí daně, takže mu mohou být všichni ukradení. Teď si pobrukoval s Glenem Millerem a vydal se do kuchyně k lednici. Její obsah zrcadlil jeho byt. Žádná plíseň a prošlé sýry, žádné lahvové pivo. Jen pečlivě srovnané uzeniny, zelenina, mléčné výrobky a další věci do polic podle požadované teploty skladování. Chvíli do lednice jen tak zíral a pak vytáhl krabici s džusem a zbytek čokoládového dortu. Dnes se mu nechtělo vařit ani si připravovat pochoutky studené kuchyně. Vlastně se mu nechtělo nic. Odnesl dort a džus na stůl, z kuchyňské linky vzal čistou sklenici a ze zásuvky lžičku. Sedl si ke stolu a ukrojil špičku z dortového řezu. Chvíli zápasil s myšlenkou, že si jej rozpatlá po těle, ale pak jej snědl. Jíst rukama a patlat po sobě jídlo ho naučila lektorka z kurzu terapie vnitřního dítěte. Vyznávala New age, měla spoustu zábavných a neotřelých nápadů a pomohla před časem Pavlovi z depresí. Ten kurz stál osm tisíc korun, ale Pavel nelitovat. Prvně se ujistil, že mezi normálními a nenormálními lidmi není zase tak velký rozdíl a pak našel alespoň některé důvody svého nepovedeného života. Každopádně po deseti lekcích a závěrečném víkendovém soustředění byly deprese pryč. Snad navždy, jak doufal. Každopádně netradiční způsoby konzumace jídla si ponechal a provozoval i nadále nejméně jednou měsíčně, ovšem téměř vždy ve vaně. Nebavilo ho pak uklízet lepkavé a mastné zbytky jídla z nábytku a z podlahy.
Když dojedl, uklidil nádobí do myčky, nařídil Siri zvýšit teplotu na 24° a setřásl ze sebe poslední kus oblečení. Chvíli se nahý prohlížel v zrcadle, urovnal si pohlaví a odešel do koupelny. Koupelna byla jedním z důvodů, proč si Pavel nezval návštěvy. Občas se sice vyskytly výjimky, ale ty byly předem varovány. Místnost byla na běžné koupelny v bytových domech nezvykle velká. Dominovala jí dlouhá vana z lesklého akrylu, delší stěna byla obložena bílým koupelnovým nábytkem s umývadlem a zrcadlem uprostřed a toaleta byla decentně oddělena nízkou polopříčkou. To vše osvětlovalo několik plošných i bodových svítidel včetně ukrytých LED pásků s nastavitelným jasem a barvou. Vše pochopitelně řízeno digitální asistentkou Siri. Ale na tom všem ještě nic zvláštního nebylo. Běžná, lehce nadstandardní koupelna, řekli byste si. Ale nic by nebylo dále od pravdy. Volné zdi byly pokryty růžovými a bílými obkládačkami, přerušenými pestrou bordurou s motivy z disneyovských pohádek. V poličkách vedle deodorantu Old Spice a soupravy na holení trůnily všemožné dětské šampóny, barevné pěny do koupele, několik krabic dětského gelu s třpytkami do vany a celá galerie princeznovských voňavek bez alkoholu. Mezi to dokonale zapadaly i ručníky a vyšívané osušky s kapucemi, jaké běžně koupíte pouze v prodejnách s potřebami pro kojence a na lemu vany stálo několik hraček do vody. Našli byste tu i dětský olejíček, dva dětské pudry, kelímek s mastičkou na opruzeniny značky známé z televizních reklam a v rohu koš na použité pleny. Každé dítě, zejména holčičky by z takové koupelny byly jistě nadšené. Jenže do téhle žádné pravdové dítě nikdy nevstoupilo. To byla Pavlova koupelna a on ji miloval. Pravidelně si napouštěl plnou vanu s bohatým kopcem pěny, cákal kolem sebe, kreslil po obkládačkách omyvatelnými pastelkami a snažil se zapomenou na práci i celý okolní svět. Zase mu byly tři a máma mu mydlila hlavu březovým šampónem ze zelené tuby a on si protíral oči, protože ten šampón hrozně štípal. Pak jej posadila na pračku drhla tvrdým a trochu zašlým froté ručníkem a navlékala jej do pyžama. Tak to bylo řadu let, pátek co pátek. Až jednou si máma nedala pozor, opláchla mu záda příliš horkou vodou z lázeňského kotle a chlapce opařila. Na zádech se mu udělaly velké ploché a podlité puchýře a ona se mu je snažila chladit a mazat a vůbec to nepomáhalo. Probrečel tehdy skoro celou noc. Od té doby už se koupal sám. Máma mu jen napustila vodu a odešla. A už nikdy se nevrátila, aby jej utřela nebo mu pomohla do pyžama. Pavel byl už dost velký, aby to zvládl sám. Rychle si na to zvykl začal chápat koupelnu v době koupání jako svůj soukromý prostor. Věděl, že si tam může dělat co chce. Když mu bylo asi deset, propadl během jednoho koupání panice. Chtěl si do vody pustit pár bublinek, trochu zatlačil a místo bublinek z něj vyklouzla hnědá šiška. Malý Pavel zrudl studem, popadl ji (naštěstí byla dost tuhé konzistence) a nervózně pátral očima po koupelně, jak se jí zbavit. Nakonec se mu ji podařilo prolisovat sifonem do odpadu ve vaně a voda při vypouštění udělala zbytek. To si oddechl, protože rodiče neměli pochopení pro nehody žádného druhu. Většina Pavlových selhání byla odměňována posměšky nebo tresty. To podle závažnosti. O další čtyři roky později získalo páteční koupání zcela nový rozměr. Pavel při něm objevil první erekci, naučil se ji přivolat a zanedlouho jej překvapila i první ejakulace. To byly časy, kdy Pavel litoval, že pátek není každý den. Jinde než v koupelně jejich malého bytu soukromí neměl a voda se ohřívala v lázeňském kotli na uhlí. Teď měl luxusní koupelnu a nemasturboval v ní. Jen tak ležel a relaxoval. Pak vypustil vodu, utřel se do ručníku Hello Kitty, vyčistil si zuby elektrickým kartáčkem Philips Sonicare for kids a opustil koupelnu. Siri za ním tiše zhasla světla.

KAPITOLA II.

Služební cesta do Pardubic přišla jako neplánované zpestření stereotypního pracovního týdne. Pavel nerad opouštěl své doupě, ale na druhou stranu rád cestoval a byl ochoten přiznat sám sobě, že není dobré se stále zavírat doma. A tohle byl jen jeden z mnoha rozporů v jeho hlavě. Možná ten nejmenší. Služební cesty byly stereotypní, jen cílové destinace se měnily. Firma mu ponechávala naprostou volnost při výběru ubytování a volbě dopravy a Pavel toho nezneužíval. I tentokrát si zarezervoval pokoj v penziónu se snídaní přes webový portál a zároveň zakoupil zpáteční jízdenku do cílového města. Během okamžiku mu pípl mobil a za pár sekund znovu. To přišla potvrzení o provedených transakcích. Na řadě bylo balení kufru. Pár běžných svršků, žádný formální oblek nebyl potřeba. Pavel se ještě vrátil do ložnice a zalovil v přihrádkách své speciální skříně. Z igelitového balíku vytáhl cosi modrého a šustivého a pečlivě to uložil na dno kufru. Byla to inkontinenční podložka 90x180 centimetrů. Pavel ji vozil vždy, pokud musel přespat v hotelu nebo penziónu. Před několika lety se mu stala nehoda a umínil si, že už další trapas nedopustí. Vypil tehdy s kolegy pár sklenic vína a v noci se mu zdál velmi živý sen. V tom snu byl zpět na základní škole a potřeboval močit. O přestávce odešel na záchod, rozepnul si poklopec a začal močit do nízko připevněného pisoáru. Probudilo jej rozlévající se teplo mezi nohama a pod zadkem a zjistil, že močí doopravdy. V polospánku chvíli trvalo, než se mu to povedlo zastavit. Odhodil deku na zem a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Na prostěradle se skvěla veliká, lehce nažloutlá skvrna. Pavel propadl panice. Strhl prostěradlo a vhodil jej do sprchového kouta. Pod ním byl chránič matrace, taktéž mokrý, ale matrace byla naštěstí zachráněna. Pavel vešel do sprchy, vypral v ruce prostěradlo i pyžamo a obojí zavěsil na garnýž nad radiátor. Věděl, že prostěradlo do rána neuschne, zbývaly sotva tři hodiny. Ulehl nazpět na okraj postele, aby se vyhnul mokré skvrně, ale usnout už nedokázal. Ráno sám se sebou chvíli bojoval, ale nakonec se na recepci přiznal. Recepční toho rána byla starší paní, která celou věc vzala s ledovým klidem a nevymáhala ani žádný příplatek. Přesto se staly dvě věci. Pavel s sebou začal vozit podložku a koupil si domů chránič matrace. Od té doby se mu ovšem mimo domov už žádná neplánovaná nehoda nestala. Jako poslední přibyla do kufru taštička s hygienickými potřebami a víko kufru se zaklaplo. Pavel se učesal před velkým zrcadlem v předsíni, obul si sportovní boty, nacvičeným pohmatem zkontroloval mobil a peněženku a vyšel z bytu. Zamkl za sebou a za pár minut už nastupoval do tramvaje směr hlavní nádraží.
Květnové večery nebývají ještě příliš teplé, ale v kupé bylo příjemně a hlavně prázdno. Lidé dnes v paranoidních obavách o svou bezpečnost raději cestují v otevřených vagónech a České dráhy zařazují kupé jen výjimečně. Buď pro matky s dětmi, nebo když jim chybí vagón do soupravy. Toto byl druhý případ. Na vagónu ani na dvířkách kupé samolepka s kočárkem nebyla. Pavel to kvitoval s potěšením. Měl rád soukromí i pohodlí tohoto přežitku. Dříve, než uložil kufr do zavazadlového prostoru nad hlavou, vyňal z něj knihu a zatáhl záclonky. Chvíli si bude číst, pak usne a v Pardubicích jej vzbudí nastavený alarm v mobilu. Takový byl plán, ale něco v něm selhalo.