Cribsurfing

[abdlexp]

Příjezd
Ticho pražského bytu utnulo nepříjemné zvonění, které bylo ve zlomku vteřiny zpacifikováno rychlým úderem do nočního stolku s budíkem. Další den, další výlet. Den i výlet může počkat, pomyslel si Aleš a převalil se z jednoho boku na druhý. O dobrou půlhodinu později se konečně vyhrabal zpod ztěžklé peřiny a po paměti zamířil směrem k balkónu. Rozhrnutím závěsů vpustil paprsky světla do svého obydlí. Pohlédl na nástěnné hodiny a pomalým krokem se vydal do kuchyně. Když míjel kávovar na lince, tak zcela podvědomě a automaticky stiskl spínač kávovaru, načež se rozzářila dioda indikující nahřívání. S elegancí právě probuzené zombie se natáhl pro pytlík kávových zrn na polici nad kávovarem a s pečlivostí nasypal několik zrn do ručního mlýnku kávy. Usmál se. „Kdo potřebuje ranní rozcvičku, když může místo toho namlet kávu?“ Pronesl si pro sebe polohlasem a pokračoval dál ve své ranní rutině.
Aleš byl ve svých 25 letech čerstvým absolventem vysoké školy. Během poslední dvou let pracoval jako programátor na téměř plný úvazek, což mu umožnilo nejen normálně žít, ale ušetřit i nějaké peníze na později. Když se po promoci rozhodoval, co dál dělat, dospěl k názoru, že v současnosti má dost možná poslední příležitost v životě nějak více cestovat tak říkajíc nalehko a bez závazků. Místo hledání práce na plný úvazek proto začal plánovat, kam by se mohl podívat. Měl za sebou již celou řadu zemí na všech kontinentech, vyjma Antarktidy. Aby mu úspory vydržely co nejdéle a mohl toho procestovat co nejvíce, snažil se šetřit, co to jen šlo. Obvykle nespal v hotelu ani si nepronajímal apartmán, místo toho využíval couchsurfingu, sociální sítě, kde mohou uživatelé nabídnout místo k přespání za drobnou úplatu nebo zcela zdarma. Zpravidla pak přespával na gaučích a provizorních postelích. Odměnou mu pak byly nemalé úspory za ubytování a spřátelení se s místním hostitelem. Při poslední cestě mu jeho hostitel vykládal o tom, jak si lidé neváží svého okolí a nedocení památky, zajímavosti a přírodu v místě, odkud pochází. Paradoxně pak procestují celý svět, aniž by znali svůj vlastní dvorek. Alešovi se myšlenka lepšího poznání své vlastní země zalíbila a rozhodl se proto začít vyrážet na vícedenní výlety po všech koutech české republiky.
Ozvalo se příjemné cinknutí, když Aleš odložil poslední čerstvě umytý talíř na odkapávač a dokončil tak úklid po své snídani. Už byl také nejvyšší čas, protože mu za nedlouho jel vlak. Tentokrát se rozhodl prozkoumat krásy moravského venkova. Přes couchsurfing našel hostitele, který má, dle profilu, domek kousek od Brna, žije sám a couchsurfing pro něj představuje příležitost poznat spoustu různých lidi. Aleš, s pocitem, že je připraven opustit svůj byt, popadl batoh připravený na cestu, a vyrazil rázným krokem ze dveří. Cesta utekla během mrknutí oka.
Zvonek se rozezněl se stiskem tlačítka vedle vstupních dveří a zanedlouho se ve dveřích objevil usměvavý obličej majitele. Muž středního věku, sympaťák na pohled, podal Alešovi ruku se slovy, „Ahoj, já jsem Petr. Pojď dál.“ Usadili se společně v kuchyni u jídelního stolu a dali se do řeči. Aleš pověděl Petrovi o svém životě, co dělá, proč cestuje a jaké má plány. Petr mu naopak pověděl o sobě a doporučil mu celou řadu míst v okolí, která by měl navštívit. Petr se ukázal být velmi pohostinný, nabídl Alešovi večeři a něco na zapití. Vypili společně nějaké to pivo a celkově strávili příjemný večer povídáním. Jak se pomalu blížila půlnoc, začal být Aleš velmi unavený, až skoro malátný. Petr reagoval, že je asi nejvyšší čas na to, aby mu ukázal, kde bude spát.
Petr odvedl Aleše po schodech do pokoje v horním patře domu. „Tady budeš spát. Já vím, je to dětský pokoj a výzdoba je přinejmenším trochu kýčovitá. Zařizoval jsem ho pro svou holčičku a rozhodl se ho tak nechat. Jak je vidět, tak má trochu slabost pro růžovou.“ Uchechtl se Petr. Aleš se rozhlédl po pokoji, kde bylo vše zařízeno v růžové nebo bílé barvě. Růžový koberec, růžové závěsy, bílé skříně, prázdný bílý otevřený šatník, zrcadlo s bílým rámem, bílý toaletní stolek, bílé stěny částečně pomalované princeznami v objemných šatech a jednorožci, a všemu vévodila obrovská postel s nebesy. Postel měla bílý rám, ale jinak byla povlečena snad ve všech odstínech růžové. Polštáře i přikrývky byly zdobeny volánky. „To je tvá postel. Je to hodně růžové, ale zase je mnohem pohodlnější než pohovka v obývacím pokoji. Koupelnu najdeš hned vedle. Na věšáku u sprchy jsem ti nachystal ručník.“ Aleš vděčně přikývl a složil batoh na koberec, načež Petr vyrazil ke dveřím. Předtím, než vyšel ze dveří, popřál Alešovi dobrou noc.
Teplá sprcha Aleše ještě více unavila. Už se nemohl dočkat, až zalehne a konečně se trochu vyspí. Cestoval opravdu na lehko, takže s sebou neměl pyžamo, pouze na sebe natáhl čisté trenýrky a hladce vklouzl do postele. „Hmmmm, to saténové povlečení je příjemné na holou kůži“ pomyslel si. Aleš neměl rád ochlupení, takže jednou za čas vždy oholil celé své tělo do hladka. Shodou okolností to byl zrovna předcházející večer, kdy se holil, takže si pocit hladkého saténu opravdu užíval. Zaspal, než mu proběhla hlavou další myšlenka.

Probuzení
Ozvalo se mírné zamručení s tím, jak se Aleš pomalu probouzel. Jak byl předešlý večer unavený, tak naprosto zapomněl nastavit si na mobilu budík. Přitom spal až podezřele hluboce. „Je to jako být obklopený hebkostí. I přes všechnu tu růžovou má ta postel něco do sebe. Takhle jsem se už dlouho nevyspal“, pomyslel si Aleš.
Chtěl sklouznout z postele, když si uvědomil, že má trochu omezený pohyb. Nejdou mu dát nohy k sobě! Odkryl přikrývku, aby zjistil, že má mezi nohami něco jako obrovské růžové saténové kalhotky se světle růžovými kontrastními volánky. Kompletně zaražený vykřikl, „co to sakra je?!“. Začal za kalhotky zběsile tahat, až z nich vykoukl kousek bílého materiálu s igelitovým povrchem. V tom si všiml, proč nemůže se saténovými kalhotkami moc hnout. Uprostřed je zdobil zlatý zámeček, který spojoval důkladně utažený řetěz v paše. Aleš se znovu zmateně zaměřil na materiál vyčuhující přes okraj. „Ne, to nemůže být pravda!“ řekl si v duchu. „To jsou plínky s uzamykatelnými kalhotkami? Já jsem zamčený v Pamprskách?! To byl určitě Petr! Musím odtud vypadnout, než se ten šílenec vrátí.“
S obtížemi vylezl z postele. Plína, kterou měl mezi nohami, byla dost velká na to, aby ho nutila mít částečně roztažené nohy. Aleš se kolébavou chůzí dotrmácel k zrcadlu, kde se mohl prohlédnout v celé své kráse. Plínka tvořila objemnou kouli kolem jeho pozadí, a byla překryta roztomilými růžovými kalhotkami, které měly volánky nejen na okrajích, ale i celý zadeček byl pokryt vodorovnými řadami volánků. V tom si všiml, že to není vše, co má na sobě. Na krku měl připnutý růžový obojek, který uprostřed vpředu zdobil velký zámek ve tvaru srdíčka. Aleš se rozhlédl po pokoji v naději, že uvidí svůj batoh. Vždy s sebou nosil malý švýcarský nožík. Doufal, že z jeho pomocí by se mohl vysvobodit a rychle zmizet z toho prokletého domu. Ke svému překvapení mu Petr batoh nesebral. Ležel vedle otevřeného šatníku, kde nyní visely načechrané růžové šatičky se spoustou volánků. Vedle šatiček bylo ramínko, na kterém viselo něco, co vypadalo jako bílé bavlněné nadkolenky nebo punčošky se srdíčky a dlouhé bílé saténové rukavice. Na šatní poličce určené k uložení bot byly vystaveny dívčí růžové střevíčky s páskem a nízkým podpatkem. Lépe pozorný člověk by si povšiml, že jsou střevíčky nezvykle velké pro běžnou dívku. Aleš tomu ale nevěnoval pozornost a místo toho zvedl svůj batoh ze země, aby si o chvíli později uvědomil, že je podezřele lehký. Hbitě jej otevřel a místo svého oblečení našel uvnitř jen tři kusy růžových plínek s motivem princezen a jednorožců. V kapse, kde obvykle nosil peněženku, mobil, klíče a nůž, našel na místo svých obvyklých věcí chrastítko, dudlík v růžové barvě a plastovou hračku představující růžový mobil. V kapse na láhev s vodou potom našel dětskou lahvičku. Pomalu začal propadat panice.
Situace se ještě zhoršila, když se mu začalo chtít na záchod. Byl zvyklý chodit čůrat vždy po probuzení. A nebyl to ten typ urgence, který by bylo možné odložit. Začal proto uvažovat, že by se mohl pokusit proplížit do koupelny, kde by se mu snad podařilo roztáhnout plínky s kalhotkami kolem stehna tak, aby se mohl vyčůrat. Napadlo ho, že by možná bylo lepší, kdyby se zkusil plazit, aby svými kroky nezpůsobil slyšitelný hluk. Nevěděl, co s ním Petr chystá a rozhodně to nehodlá zjišťovat. Zlehka proto otevřel dveře, zaklekl na všechny čtyři a pokusil se pomalu sunout k vedlejším dveřím. Jeho pohyb s obrovskou plínou mezi nohami připomínal spíše batolení než cokoliv jiného. Pomalu se dosunul až do koupelny, kde za sebou zavřel dveře. Chtěl je i uzamknout, ale nebylo čím. Nyní přišla na řadu ta náročnější část, pokusit se roztáhnout nohavičky kalhotek a plínek tak, aby se mohl vyčůrat. Když začal zkoumat obvod kolem stehen, nalezl další malý zámeček na každém stehnu. Nejen pas. Nohavičky byly také uzamčeny! „Ne, ne, ne! Já se nemůžu počůrat!“ Pomyslel si. Tak blízko mísy, a přesto tak daleko, nedobrovolně uvězněn v plenkách, s nevyhnutelným ponížením před sebou. Na Aleše z celé té situace začaly padat mdloby. Nevěděl, co dělat a situace byla čím dál tím urgentnější. Bylo to přímo bolestivé dále zadržovat. Nešťastně se usadil na zavřenou záchodovou mísu a začal proklínat sám sebe, že toho předešlý večer tolik vypil. V tom přišla náhlá úleva následovaná příjemně hřejivým pocitem, který se rozléval kolem jeho intimních partií. „A je to! Gratuluji, ty přerostlé mimino. Teď už si jen do těch plínek nakakat a máš to komplet.“ Poznamenal si v duchu cynicky.
Alešův plán na zachování důstojnosti možná nevyšel, ale pořád musel vymyslet, jak uprchnout. Byl v patře a okno koupelny bylo příliš malé na to, aby se ním pokusil utéct. Rozhodl se proto vrátit do vedlejšího pokoje. Opět zaklekl na všechny čtyři a začal se batolit zpět. Když prolezl dveřmi zpátky do pokoje, ozvalo „kampak se batolíš?“
Na růžové posteli seděl Petr s úsměvem na tváři. Aleš se prvně zalekl, ale v záplavě adrenalinu vyskočil na nohy tak rychle, jak mu to jen velká plína mezi nohama dovolila. „Ty!“ Řekl Aleš. „Co to tady na mě zkoušíš za zvrácenosti?! Proč jsem se probudil zamčený v plínkách?“ Petr se ještě více usmál a promluvil. „To je tak roztomilé, když se mé miminko zlobí.“ Aleš zrudnul zlostí a vykřikl „Jaké tvé miminko? Co to povídáš?! Já s tebou žádné tvé zvrácené hry hrát nehodlám. Beru si svůj batoh a mizím odsud!“ Petr se na něj podíval se zlomyslným výrazem ve tváří. „Myslím, že nechápeš celou tuto situaci.“ Petr demonstrativně pozvedl něco, co vypadalo jako dálkové ovládání od auta. Se stiskem velkého tlačítka dodal, „pro tebe to není otázkou volby.“ V okamžiku stisku projel celý tělem Aleše tak silný šok, až zavrávoral a spadl na všechny čtyři. V tom okamžiku mu došlo, k čemu je onen růžový obojek se srdíčkem, který má krku. Aleš se znovu podíval na Petra a vykřikl „Jestli si myslíš…“ následovaném dlouhým bzzzzzz. Bolest byla nezvladatelná. Petr se samolibě usmál a dodal „Takhle miminka přeci nemluví.“ Alešovi došlo, že tudy cesta nevede a bude lepší, když se prozatím podvolí a pokusí se utéct, jakmile se naskytne příležitost. „Ptám se tě tedy, budeš poslušné miminko? Nebo si to chceš zopakovat?“ Aleš zamračeně přikývl.
„Stoupni si“, pobídl Petr Aleše. Když se opět zvedl na nohy, přistoupil k němu Petr, částečně jej objal a začal mu přejíždět rukou po saténových kalhotkách s plínkami. Následně mu je prohmatal a plácnul jej přes zadek. „Ty jsi rychlejší, než jsem čekal!“ „Jedno bychom si ale měli ujasnit,“ pokračoval Petr. „Nemám rád neposlušná miminka, takže za to, co jsi tu předvedl, tě čeká trest. Chvíli si v těch použitých plínkách pobudeš“. Nakonec uchopil Alešovu ruku, strčil mu ji do svých kalhot a přejel s ní po svém rozkroku. K Alešově údivu byl Petrův rozkrok hladký a naducaný. Petr na sobě měl plínku místo spodního prádla. „S tím, co je uvnitř, se budeš mít možnost důvěrněji seznámit později“ dodal zlověstně. „Čeká nás spousta společné zábavy. Mám rád pohodlí plín, ale pořád jsem dospělák, takže je nepoužívám.“ „To ale není a nebude tvůj případ,“ dodal pobaveně. „Mimochodem, je tu ještě jedna věc“ řekl Petr a otočil Aleše směrem k otevřenému šatníku s růžovými šatičkami, bílými punčoškami se srdíčky, rukavičkami a střevíčky. „Vždycky jsem chtěl mít holčičku,“ pošeptal Alešovi do ucha.

[abdlexp]

Příprava
Aleš strnule stál a zíral na přichystané oblečení a dívčí botičky. Petr jej chvíli pozoroval a pak povzbudivým hlasem řekl, „je načase tě obléknout, než mi nachladneš.“ Z ramínka sundal růžové šatičky, rozepnul je na zádech, natočil je k Alešovi a dodal „šup, šup, zvedni ruce!“ Aleš s nesouhlasným výrazem v obličeji pozvedl ruce a Petr mu šatičky přetáhl přes hlavu. Šatičky byly bohatě zdobené volánky, ale překvapivě nebylo jejich součástí žádná nadýchaná spodnička, která by dodávala objem. Po chvíli Aleš pochopil proč. Šaty dosedly tak, že plínky s růžovými saténovými kalhotkami prakticky fungovaly jako spodnička, protože sukýnka tvořící spodní část šatiček rozhodně nevysela dolů. Spíše naopak, ležela rozprostřená téměř vodorovně na plínkách a růžové kalhotky se tak staly součástí šatiček. „Něco kratšího by tam nebylo?“ Postěžoval si Aleš. „Nestěžuj si, nebo ti ty šatičky vyměním za znehybňující body.“ Aleš neměl tušení, co tím myslí, ale neměl v plánu to zjistit, a tak raději dále nic nenamítal. Petr pečlivě zapnul zip šatiček, načež se ozvalo kovové cvaknutí. Aleš vytušil, že má na za krkem pravděpodobně další zámeček. V tento okamžik mu to už bylo jedno. Být zamčený plínkách nebo v plínkách a růžových šatičkách vyjde prašť jako uhoď.
„A teď šup, vyskoč na postel, ať ti můžu natáhnout punčošky.“ Petr vzal z věšáku pár punčoch a začal je Petrovi opatrně navlékat na jeho hladce oholené nohy. „Normálně bych ti obléknul bavlněné punčocháče, jen jsem to tentokrát asi trochu přehnal s plínkami a byl bych nerad, kdyby se ti punčocháče vytahaly kolem zadečku.“ „Na druhou stranu mají punčošky zase hezkou růžovou krajku, která ti bude ladit ke kalhotkám,“ konstatoval dále Petr. Následně mu nasadil i růžové botičky. Zapnul je páskem přes nárt, načež se ozvalo povědomé cvaknutí. U pásků obou botiček Alešovi visely dva malé zámečky v růžovo-zlaté barvě. Nakonec mu Petr uvázal dvě růžové stužky, které byly součástí botiček, kolem kotníků.
„Táaaak, už jen rukavičky a jsme připraveni jít na snídani.“ Přetáhl Alešovi přes ruce bílé saténové rukavičky, které byly, stejně jako punčošky, zakončeny růžovým páskem. „No, aspoň že ty rukavice nejsou uzamykatelné, když už nic jiného,“ poznamenal provokativně Aleš. Petr se na něj zamračeně podíval a vyrazil k jedné z několika šatních skříní. Jednu z nich otevřel tak, že Aleš neměl možnost nahlédnout dovnitř, a vytáhl z nich velké růžové palčáky s motivem princezen a gumovým povrchem. Tedy alespoň jako palčáky vypadaly, jen s tím rozdílem, že neměly pohyblivý ani ten palec. „Počkej! Prosím! To byl jen takový žert, budu hrozně rád, když si budu moci nechat saténové rukavičky. Ladí mi k šatičkám a punčoškám, jsou hrozně příjemné a tak.“ Aleš se pokoušel žadonit, co to jen šlo. Svou poznámkou se totiž dost možná připravil o možnost pozdějšího útěku. Petr jen zakroutil hlavou, položil palčáky vedle Aleše na postel a začal mu stahovat saténové rukavičky. Poté mu natáhl palčáky a zajistil je uzamykatelným řemenem po obvodu ruky. Jen další cvaknutí zámečků pečetících Alešův osud. Palčáky byly uvnitř příjemně vystlány, ale znemožňovaly prakticky jakékoliv použitím prstů.
Petr poté ustoupil dva kroky od postele a začal si výsledek prohlížet spokojeným pohledem. „Ještě to chce poladit vlasy, ale jinak z mé strany spokojenost.“ Vytáhl Aleše za ruku z postele a nasměřoval jej k zrcadlu. Aleš se na Petra nahněvaně podíval a procedil mezi zuby reakci. „Úžasné. Vždycky jsem chtěl být nejrůžovější princezna v zemi.“ Petr pozvedl jedno obočí a chvíli si Aleše zamyšleně prohlížel. „Aha! Už vím, co tomu chybí. Když si nechtěl rukavičky, dostal jsi miminkovské palčáky. Ty palčáky jsou ale součástí setu. Vydrž.“ Petr opět zamířil ke skříni, odkud vytáhl něco, co vypadalo jako růžový kožený popruh s kouskem něčeho plastového. Chvíli Alešovi trvalo, než mu došlo, že se jedná o popruh s dudlíkem. „Ne, prosím, ne, slibuji, že už budu mlčet, jen prosím nechci dudlík. Cokoliv, jen ne dudlii - mmnmnmmn“. Petr vrazil dudla Alešovi do úst v polovině věty, přetáhl mu popruh přes hlavu a dalším cvaknutím zámečku zabezpečil vše na svém místě. „Tak to bychom měli. Myslím, že jsme připraveni vyrazit na snídani,“ pronesl spokojeně Petr.

[Honzik]

Super pribeh.uz aby bylo pokracovani...