Anja na klinice 8
Napsal: ned 06. bře 2022 21:11:51
Když jsem se probudila a pomyslela si, že už by mohlo být brzy ráno, soustředila jsem se na to, abych se vykakala do pleny, což se mi po chvíli podařilo. Doufala jsem tedy, že se mi podaří přežít den bez pleny, zejména proto, že jsem dnes měla mít návštěvu a nechtěla jsem se ukázat s plnou plenou. Chtěla jsem svého miláčka ušetřit toho, aby viděl, jak musím celý den přežít s plnou plínou, protože i přes plenkové kalhoty to dost silně smrdělo, když byla plína plná sraček.
Naštěstí mě můj pocit neklamal, protože krátce nato mi sestra Nadja sundala masku na spaní a vytáhla mě z postele, aby mě v koupelně umyla a připravila na den. Poté, co jsem dostala nemocniční oblečení a plenu, jsem šla jako každé ráno na snídani. Dnes jsem si dala rohlíky s marmeládou a kávovou náhražku, po které následoval banán. Nemohla jsem se dočkat, až mě vyzvednou a odvedou do návštěvní místnosti, ale ještě předtím mě sestra Nadja vzala na terapii. Alespoň že dneska nebyly žádné hloupé rukavice, protože jsem měla za úkol dělat ruční práce. Měli jsme vyrobit ovečky z ovčí vlny, slámy a provázků, které pak měly sloužit jako dekorace na hostině. Zatímco jsme se věnovaly ručním pracím, přišla konečně sestra Caro, nasadila mi popruhy a odvedla mě do návštěvní místnosti, kde jsem musela sedět na dřevěné židli a nohy jsem měla k židli připevněné nastavitelnými popruhy, takže jsem nemohla ani vstát. Byla jsem smutná, že mě Michael musí vidět takhle. Asi po pěti minutách Michael konečně vešel do pokoje, objal mě a přitiskl k sobě, plakala jsem radostí. Zeptal se mě, jak se mi tu daří a jak se mám. Řekla jsem mu, že to zvládnu a že budu šťastná, až se vrátím domů, ale že to bude chvíli trvat. Michael říkal, že mluvil s vedoucím oddělení a že s mými výsledky nejsou příliš spokojeni. Chtěl vědět, proč teď musím přes den nosit plenu a že slyšel, že ani já nedodržuji vždy pravidla kliniky. Vysvětlila jsem Michaelovi, jak jsem se dostala do bodu, kdy jsem musela nosit pleny celý den, protože jsem asi tři týdny ani jednou nedodržela podmínky. Pak mi řekl, že je momentálně velmi zaneprázdněný v práci, ale že se mnou chce strávit hodně času, až se vrátím domů. Půlhodinová návštěva tedy utekla příliš rychle a my se museli rozloučit. Michael se za mě chtěl přimluvit u vrchní sestry a lékaře kvůli plenám během dne, pak byl pryč. Sestra Nadja mě odvázala ze židle a po odstranění poutacího pásu mě odvedla do jídelny na oběd.
Odpoledne za mnou přišla vrchní sestra a řekla mi, že jsem si manželovi stěžovala, že mám nepřetržitě pleny. Ale žádné výjimky nejsou povoleny, takže bych si neměla dělat naděje, protože pleny si určitě nechám.
Byla jsem trochu sklíčená, protože jsem si myslela, že Michael něčeho dosáhne, ale paní Bergerová mi řekla, že mu vysvětlila, že musím v každém případě dodržovat nemocniční pravidla. U mě by byl vhodnější opak, protože jsem vždycky příliš tvrdohlavá a svou vůli musím potlačovat ještě víc. Řekla, že manžel to pochopil a souhlasil s další léčbou. Po terapii a večeři jsem se znovu převlékla a připravila se do postele. Několik následujících týdnů probíhalo bez problémů. Čas od času jsem napsala Michaelovi dopis a dvakrát mi ho přečetla sestra Nadja, protože pošta nám nebyla doručena osobně. Přežila jsem i léčbu EKT, i když pro mě byla vždycky utrpením.
Jednoho nedělního odpoledne jsem se poprvé po mnoha týdnech mohla znovu dívat na televizi. Odpoledne se promítal film a krátce před koncem filmu mě přišla vyzvednout sestra na večeři. Požádala jsem setru, aby počkala 5 minut do konce .Ale hned ošetřovatel stiskl pípák a okamžitě u něj byly sestry Franziska a Ulrike. Ti tři mě popadli a vytáhli z místnosti. Než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo, už mi nasadili svěrací kazajku a posadili mě na vozík. Tlačili mě chodbou do křídla, kde se prováděly speciální procedury. Tam mě zavřeli do místnosti, kterou jsem okamžitě poznala jako polstrovanou celu. Stěny byly silně polstrované a podlaha byla z měkké gumy. Uprostřed cely byl v podlaze odtok. Pod mřížkou na stropě bylo neonové osvětlení. Řekli mi, že tu nějakou dobu zůstanu, abych si mohla promyslet, co znamená nedodržovat pokyny personálu. V jednu chvíli mě sestra Franziska přišla nakrmit kaší a bylo mi dovoleno napít se čaje z hrnečku, pak jsem byla zase sama. Snažila jsem se rozptýlit tím, že jsem v malé cele procházela sem a tam. Moje plena už přetékala a já doufala, že mi plenu brzy vymění. Dveře se opět otevřely a tentokrát mi sestra Caro dala něco k pití a misku kaše. "Sestro Caro, mám už plnou plenu, potřebuji přebalit. Odpověděla mi, že budu muset počkat ještě den nebo dva. Byla jsem v šoku, tak dlouho jsem měla čekat v chcankách a sračkách. "Vy hajzlové, to nemůžete, já tu mám taky práva, budu si stěžovat. Sestra opustila celu a za chvíli se vrátila se sanitářem. Sanitář mě držel a otevřel mi ústa, sestra Caro mi do nich dala roubík a koženým řemínkem mi ho upevnila na krku.
"Abyste se konečně naučila, jak se tu chovat!!!" Krátce nato se dveře opět zavřely a já jsem mohla jen bezmocně kňučet.
Pokračování příště...
Naštěstí mě můj pocit neklamal, protože krátce nato mi sestra Nadja sundala masku na spaní a vytáhla mě z postele, aby mě v koupelně umyla a připravila na den. Poté, co jsem dostala nemocniční oblečení a plenu, jsem šla jako každé ráno na snídani. Dnes jsem si dala rohlíky s marmeládou a kávovou náhražku, po které následoval banán. Nemohla jsem se dočkat, až mě vyzvednou a odvedou do návštěvní místnosti, ale ještě předtím mě sestra Nadja vzala na terapii. Alespoň že dneska nebyly žádné hloupé rukavice, protože jsem měla za úkol dělat ruční práce. Měli jsme vyrobit ovečky z ovčí vlny, slámy a provázků, které pak měly sloužit jako dekorace na hostině. Zatímco jsme se věnovaly ručním pracím, přišla konečně sestra Caro, nasadila mi popruhy a odvedla mě do návštěvní místnosti, kde jsem musela sedět na dřevěné židli a nohy jsem měla k židli připevněné nastavitelnými popruhy, takže jsem nemohla ani vstát. Byla jsem smutná, že mě Michael musí vidět takhle. Asi po pěti minutách Michael konečně vešel do pokoje, objal mě a přitiskl k sobě, plakala jsem radostí. Zeptal se mě, jak se mi tu daří a jak se mám. Řekla jsem mu, že to zvládnu a že budu šťastná, až se vrátím domů, ale že to bude chvíli trvat. Michael říkal, že mluvil s vedoucím oddělení a že s mými výsledky nejsou příliš spokojeni. Chtěl vědět, proč teď musím přes den nosit plenu a že slyšel, že ani já nedodržuji vždy pravidla kliniky. Vysvětlila jsem Michaelovi, jak jsem se dostala do bodu, kdy jsem musela nosit pleny celý den, protože jsem asi tři týdny ani jednou nedodržela podmínky. Pak mi řekl, že je momentálně velmi zaneprázdněný v práci, ale že se mnou chce strávit hodně času, až se vrátím domů. Půlhodinová návštěva tedy utekla příliš rychle a my se museli rozloučit. Michael se za mě chtěl přimluvit u vrchní sestry a lékaře kvůli plenám během dne, pak byl pryč. Sestra Nadja mě odvázala ze židle a po odstranění poutacího pásu mě odvedla do jídelny na oběd.
Odpoledne za mnou přišla vrchní sestra a řekla mi, že jsem si manželovi stěžovala, že mám nepřetržitě pleny. Ale žádné výjimky nejsou povoleny, takže bych si neměla dělat naděje, protože pleny si určitě nechám.
Byla jsem trochu sklíčená, protože jsem si myslela, že Michael něčeho dosáhne, ale paní Bergerová mi řekla, že mu vysvětlila, že musím v každém případě dodržovat nemocniční pravidla. U mě by byl vhodnější opak, protože jsem vždycky příliš tvrdohlavá a svou vůli musím potlačovat ještě víc. Řekla, že manžel to pochopil a souhlasil s další léčbou. Po terapii a večeři jsem se znovu převlékla a připravila se do postele. Několik následujících týdnů probíhalo bez problémů. Čas od času jsem napsala Michaelovi dopis a dvakrát mi ho přečetla sestra Nadja, protože pošta nám nebyla doručena osobně. Přežila jsem i léčbu EKT, i když pro mě byla vždycky utrpením.
Jednoho nedělního odpoledne jsem se poprvé po mnoha týdnech mohla znovu dívat na televizi. Odpoledne se promítal film a krátce před koncem filmu mě přišla vyzvednout sestra na večeři. Požádala jsem setru, aby počkala 5 minut do konce .Ale hned ošetřovatel stiskl pípák a okamžitě u něj byly sestry Franziska a Ulrike. Ti tři mě popadli a vytáhli z místnosti. Než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo, už mi nasadili svěrací kazajku a posadili mě na vozík. Tlačili mě chodbou do křídla, kde se prováděly speciální procedury. Tam mě zavřeli do místnosti, kterou jsem okamžitě poznala jako polstrovanou celu. Stěny byly silně polstrované a podlaha byla z měkké gumy. Uprostřed cely byl v podlaze odtok. Pod mřížkou na stropě bylo neonové osvětlení. Řekli mi, že tu nějakou dobu zůstanu, abych si mohla promyslet, co znamená nedodržovat pokyny personálu. V jednu chvíli mě sestra Franziska přišla nakrmit kaší a bylo mi dovoleno napít se čaje z hrnečku, pak jsem byla zase sama. Snažila jsem se rozptýlit tím, že jsem v malé cele procházela sem a tam. Moje plena už přetékala a já doufala, že mi plenu brzy vymění. Dveře se opět otevřely a tentokrát mi sestra Caro dala něco k pití a misku kaše. "Sestro Caro, mám už plnou plenu, potřebuji přebalit. Odpověděla mi, že budu muset počkat ještě den nebo dva. Byla jsem v šoku, tak dlouho jsem měla čekat v chcankách a sračkách. "Vy hajzlové, to nemůžete, já tu mám taky práva, budu si stěžovat. Sestra opustila celu a za chvíli se vrátila se sanitářem. Sanitář mě držel a otevřel mi ústa, sestra Caro mi do nich dala roubík a koženým řemínkem mi ho upevnila na krku.
"Abyste se konečně naučila, jak se tu chovat!!!" Krátce nato se dveře opět zavřely a já jsem mohla jen bezmocně kňučet.
Pokračování příště...
