Učitelská zrada 1.část
Napsal: ned 10. dub 2022 1:05:22
Část první.
Honzík byl obyčejný kluk který vyrůstal v běžné rodině asi jako každý jiný jen s tím rozdílem že byl Honzík oproti ostatním vrstevníkům trochu pozadu.
Po narození se vyvíjel Honzík úplně normálně ale když ostatní vrstevníci už uměli mluvit tak Honzík teprve začínal.
Honzík také nerostl tak rychle jako ostatní a proto byl drobné postavy. Vypadl mnohem mladší než byl jeho pravý věk.
Jak postupem času rostl a dospíval pořád vypadal o pár let mladší. Díky tomu se Honzík dostával často do konfliktu. Honzík chtěl být s vrstevníky na stejné úrovni ale oni ho díky jeho mladičkému vzhledu ho zařadily o něco níže. Dokonce i dospělí se k němu chovaly jako byl mladší a nedovolovali mu dělat vše co už by dávno bylo pro jeho věk přijatelné.
Někteří dospělý které ho měli na starosti ho někdy až přehnaně hlídali. Místo trávení času s dětmi byl Honzík často pod dohledem dospělé osoby.
Honzíkovy se to moc nelíbilo. V přítomnosti dospělé osoby byl neklidný a nervózní. Nemohl se dočkat až si bude moci dělat zase co chce. Když byla příležitost a Honzík byl sám tak si to moc užíval. Dokonce se dá říci že se snažil dohnat i to co zmeškal.
Rozumově nakonec Honzík své vrstevníky dohonil a v některých případech byl i napřed.
Co se týče jeho fyzické výkonnosti tak byl hodně pozadu. Ve škole třeba v tělocviku ve svých dvanácti letech vůbec nezapadal. Třeba při vybíjené byl vyřazen jako první a míčem dostal takovou ránu že odletěl. Pak seděl zbytek hodiny na lavičce takže fyzicky nemohl být zdatný když neměl příležitost ani cvičit.
Ve třinácti letech už nezapadal do kolektivu dospívajících a tím pádem byl na očích jako někdo kdo vyčníval z kolektivu.
Honzík byl na očích celého učitelského sboru který byl nenechaví. Veškerá pozornost směřovala na něj. Jeho třídní učitelka byla velmi dobrá kamarádka s výchovnou poradkyní se kterou měli společný kabinet. O každé přestávce si holky udělali kafíčko a probírali všechno možné.
Samozřejmě že si holky také povídali o Honzíkovy. Co také z dlouhé chvíle.
Výchovná poradkyně byla asi padesátiléta osamělá ženská která neměla ani manžela. Byla doposud bezdětná i když si děti vždycky přála. Bohužel se jí to nepodařilo.
Její jediný zájem byla její práce ve které trávila svůj veškerý čas. Protože měla doma dlouhé chvíle ráda trávila v práci i přes čas. Práce byla její jediná radost.
Její práce s dětmi jí naplňovala protože si tím chtěla vynahradit to že sama neměla děti.
Problém byl v tom že jako výchovná poradkyně neměla moc práce a do kontaktu s dětmi přišla jen málo kdy. Proto se tak trochu nudila a chtěla se dostat blíže k dětem.
Jelikož měla společný kabinet s Honzíkovou třídní učitelkou tak se snažila využít právě jí.
Přes třídní učitelku se chtěla dostat blíže právě k Honzíkovy.
Honzíka si vybrala právě proto že vypadal tak dětinsky a byl rozkošný chlapeček.
Jiné děti které chodili s Honzíkem do sedmé třídy už byly mnohem více vyspělejší a někteří začaly vypadat už dospělé.
Honzík byl však jiný a ve svých třinácti letech vypadal tak na osm let. Zdání bylo takové že by měl chodit teprve do druhé třídy.
Pro paní výchovnou poradkyni to byla zvláštnost a také šance na pracovní příležitost.
Jen neměla pořádný důvod nějak zasáhnou protože se Honzík choval slušně.
Hledala proto nějakou skulinku aby mohla nějak do celé věci zasáhnou.
Má třídní učitelka trávila veškeré přestávky v kabinetu a po nějaké době začala chodit i do vyučovacích hodin pozdě. Někdy to dopadlo dokonce i tak že do hodiny nepřišla vůbec.
Jindy zase přišla, zadala nám úkoly a do konce hodiny zmizela zase v kabinetu.
Paní výchovná poradkyně s ní pěkně manipulovala a zjišťovala všechno co se dá.
Pořád neměla nic čeho by se mohla chytit.
Netrvalo to ale dlouho a za pár dní konečně dostala příležitost.
Honzík byl se spolužáky zase sám ve třídě a tak třídní kázeň trochu polevila. Spolužáci si z dlouhé chvíle házeli s houbou na tabuli.
Nějakého spolužáka však napadlo houbu namočit aby to bylo zajímavější.
Aniž by si to Honzík přál tak mu na lavici přilétla mokrá houba. Měl mokré sešity a to ho docela vytočilo. Honzík si zakládal na tom aby jeho sešity vypadaly dobře. Byl vzorný žák a skoro vždy seděl v první lavici a by byl pod dohledem paní učitelky. Možná proto byl i tak pozorný protože neměl příležitost nějak zlobit.
Mokrou houbu vzal a hodil na zpět. Situace se opakovala a několikrát se houba vrátila zpět.
Spolužáci začali bavit tím jak začíná být Honzík vytočený. Když už to Honzík začal brát sportovně a nějak ho to příliš nerozhazovalo tak se zezadu nečekaně připlížil spolužák.
Nenápadně se přiblížil k Honzíkovy který seděl na židličce a vyždímal mu právě namočenou houbu do klína. Houba byla úplně nacucaná takže měl Honzík úplně mokré kalhoty. A nejvíce ve svém rozkroku.
Než se Honzík vzpamatoval tak jeho spolužák všem řekl že se Honzík počůral.
Někteří si z toho dělali legraci a jiní ty méně pozorní tomu možná i začali věřit.
Honzík byl překvapen tím jak někdo může být tak drzí a tohle mu provést. Byl to pro něj vrchol drzosti.
Paní výchovná poradkyně by jistě mohla mít něco na práci kdyby se vše řádně vyšetřilo. Místo neposedného a velmi drzého žáka se ale zaměřila na Honzíka.
Neposedný žák nepřestával provokovat a na Honzíka naházel všechny úplně nové barevné křídy které měla paní učitelka ve svém stole. Křídy letěli z velké dálky a když dopadly na stůl všechny se polámaly. Honzík byl zase vytočený a křídy začal házet zpět.
Jenže v tu chvíli právě do třídy vcházela paní třídní učitelka a na potvoru zrovna i s paní výchovnou poradkyní.
Obě dvě viděli jak Honzík hází křídy. Paní učitelka byla rozčílená protože měla zničené úplně nové křídy které měla v plánu zrovna použít.
No Honzíku copak tohle má znamenat.
Honzík se snažil obhájit že to nebyl jeho nápad a že s tím nezačal ale marně. Jeho spolužáci všechnu vinu nechali na něm. Nikdo neřekl pravdu.
Paní učitelka si předvolala Honzíka před tabuli aby jí to nějak vysvětlil.
Honzík se postavil před tabuli a v tom si paní učitelka všimla že je úplně mokrý.
No Honzíku jak to vypadáš?
Než však Honzík stačil něco říct tak se zezadu třídy ozvala jeho spolužačka.
Prosím paní učitelko Honzík se počůral.
Jeho spolužáci se začali hlasitě smát a paní učitelka se je snažila zklidnit. Ale marně.
Ve třídě byl takový hluk že paní učitelka vyvedla Honzíka ze třídy.
Na chodbě stál Honzík před paní učitelkou a chystal se že se konečně bude moci obhájit.
V tom se do toho vetřela paní výchovná poradkyně.
Dala paní učitelce návrh že si Honzíka vezme k sobě do kabinetu. Ona že si zatím může vyřešit ten rozruch ve třídě.
No to budeš hodná povídá. Tady je to jak ve zvěřinci.
Honzík odešel do kabinetu a žádná obhajoba se už nekonala. Paní učitelka si to vyříkala o samotě se svou třídou. Honzík vůbec nic nevěděl.
Místo toho si vzala Honzíka do parády paní výchovná poradkyně.
V kabinetu si Honzíka posadila naproti sobě do křesla.
Honzíku poslouchej nemůžeš takhle zlobit. Jsi jistě moc šikovný chlapeček. Já jsem od tvé třídní paní učitelky slyšela jen samou chválu. Teď jsem ale překvapená že dokážeš i takhle zlobit. Házet po dětech křídy to se prostě nedělá.
Honzík říkal že s tím nezačal. Ale paní výchovná poradkyně tím opovrhovala.
Víš Honzíku jsou věci které se prostě nedělají.
Uděláme tedy dohodu Honzíku co ty na to?
Honzík souhlasil.
Když mi slíbíš že už to nikdy neuděláš a budeš hodný a vzorný žák tak ti dám možnost že za mnou můžeš jednou za čas přijít. Takhle si tady spolu sedneme a popovídáme si.
Já předpokládám že budeš ke mně upřímný a nebudeš mi lhát. Byla bych ráda aby jsi mi pověděl všechno co máš na srdci i když to bude něco co mi nechceš říct. Mě se nemusíš bát já ti hlavu neutrhnu. Spolu to pak probereme a najdeme společně nějaké rozumné řešení.
V opačném případě bych musela udělat něco co bych velmi nerada chtěla učinit. Pokud je nějaké dítě nenapravitelné tak mám povinnost vše řádně vyšetřit. Může to i skončit tím že dítě můžeme odebrat rodičům a poslat do výchovného ústavu kde si s ním určitě poradí.
To by jsi určitě nechtěl.
Já tedy doufám že ti je vše jasné a pokud nemáš další otázky tak bych byla ráda aby jsi mě teď tady vše slíbil a na stvrzení slibu mi podal ruku.
Honzíkovy z toho šla hlava kolem a už to chtěl mít za sebou takové řeči a poučovaní poslouchat nechtěl.
Honzík tedy na souhlas podal paní výchovné poradkyni ruku a potvrdil slib.
Tak to jsem ráda Honzíku že ti mohu takhle důvěřovat.
Výraz paní výchovné poradkyně se náhle změnil. Byla jako výměnná. Už nebyla tak přísná a začala být na Honzíka milá.
Víš co Honzíku ještě máme spoustu času. Já ti udělám čaj co ty na to. Honzík souhlasil.
Poslouchej Honzíku víš co mě na tobě ještě překvapilo.
Ne to tedy nevím.
Mě překvapilo jak je možné že se takový šikovný chlapeček jako jsi ty v tvém věku ještě počůrává.
Já se ale nepočůrávám. Ohradil se Honzík.
Honzíku no tak vždyť vidím že máš úplně mokré kalhoty.
To ale není tak jak si myslíte.
Jak prosím tě můžeš vědět co si já myslím.
Mě to můžeš říct já to určitě pochopím.
Já jsem se nepočůral.
Takže chceš říct že tvoji spolužáci lžou? Já jsem je sama slyšela na vlastní uši.
Podívej se na mě Honzíku víš co jsme si slíbili že si nebudeme lhát. Mě se opravdu můžeš svěřit i s takovým problémem jako je tento. Já dokáži vyřešit úplně všechno. Já ti chci jen pomoct. Tak už se nestyď.
Víš co ti můžu ještě slíbit že všechno co si řekneme bude jen mezi námi a nikdo jiný se nic nedozví.
Tak co Honzíku jak to je?
Jenže já jsem se doopravdy nepočůral.
Honzíku tak mám teď rovnou zavolat ať si tě odvezou do výchovného ústavu nebo jak to vidíš ty.
To ne.
Takže se tě ptám naposledy. Počůral jsi se?
Honzík byl pod velkým nátlakem a nevěděl co má říci. Nechtěl lhát protože to slíbil a zároveň měl strach že si ho odvezou do výchovného ústavu.
Honzíku odpověz mi prosím. Počůral jsi se?
Ano počůral jsem se.
No vidíš ani to nebolelo. Já jsem si to myslela.
Honzíku jsem na tebe pyšná že jsi se dokázal přiznat. To nedokáže každý a o to víc si tě teď vážím. Myslím že si budeme rozumět a že spolu překonáme všechny překážky.
Honzíku poslouchej
Na tom není opravdu nic špatného. To se prostě stává i v lepších rodinách. Takových dětí které se počůrávají je spousta. Já si rozhodně nemyslím že by to byla nějaká slabost nebo dokonce něco za co by jsi se měl stydět. Pro mě úžasný a bezchybný chlapeček a nic se na tom nezmění.
Všechno má své řešení.
Pro dnešek už toho necháme.
Můžeš za mnou přijít zítra a ještě něco probereme.
Tak jsem ráda že jsem tě poznala o trochu lépe a budu se těšit na zítřek.
Pokračování příště…
Honzík byl obyčejný kluk který vyrůstal v běžné rodině asi jako každý jiný jen s tím rozdílem že byl Honzík oproti ostatním vrstevníkům trochu pozadu.
Po narození se vyvíjel Honzík úplně normálně ale když ostatní vrstevníci už uměli mluvit tak Honzík teprve začínal.
Honzík také nerostl tak rychle jako ostatní a proto byl drobné postavy. Vypadl mnohem mladší než byl jeho pravý věk.
Jak postupem času rostl a dospíval pořád vypadal o pár let mladší. Díky tomu se Honzík dostával často do konfliktu. Honzík chtěl být s vrstevníky na stejné úrovni ale oni ho díky jeho mladičkému vzhledu ho zařadily o něco níže. Dokonce i dospělí se k němu chovaly jako byl mladší a nedovolovali mu dělat vše co už by dávno bylo pro jeho věk přijatelné.
Někteří dospělý které ho měli na starosti ho někdy až přehnaně hlídali. Místo trávení času s dětmi byl Honzík často pod dohledem dospělé osoby.
Honzíkovy se to moc nelíbilo. V přítomnosti dospělé osoby byl neklidný a nervózní. Nemohl se dočkat až si bude moci dělat zase co chce. Když byla příležitost a Honzík byl sám tak si to moc užíval. Dokonce se dá říci že se snažil dohnat i to co zmeškal.
Rozumově nakonec Honzík své vrstevníky dohonil a v některých případech byl i napřed.
Co se týče jeho fyzické výkonnosti tak byl hodně pozadu. Ve škole třeba v tělocviku ve svých dvanácti letech vůbec nezapadal. Třeba při vybíjené byl vyřazen jako první a míčem dostal takovou ránu že odletěl. Pak seděl zbytek hodiny na lavičce takže fyzicky nemohl být zdatný když neměl příležitost ani cvičit.
Ve třinácti letech už nezapadal do kolektivu dospívajících a tím pádem byl na očích jako někdo kdo vyčníval z kolektivu.
Honzík byl na očích celého učitelského sboru který byl nenechaví. Veškerá pozornost směřovala na něj. Jeho třídní učitelka byla velmi dobrá kamarádka s výchovnou poradkyní se kterou měli společný kabinet. O každé přestávce si holky udělali kafíčko a probírali všechno možné.
Samozřejmě že si holky také povídali o Honzíkovy. Co také z dlouhé chvíle.
Výchovná poradkyně byla asi padesátiléta osamělá ženská která neměla ani manžela. Byla doposud bezdětná i když si děti vždycky přála. Bohužel se jí to nepodařilo.
Její jediný zájem byla její práce ve které trávila svůj veškerý čas. Protože měla doma dlouhé chvíle ráda trávila v práci i přes čas. Práce byla její jediná radost.
Její práce s dětmi jí naplňovala protože si tím chtěla vynahradit to že sama neměla děti.
Problém byl v tom že jako výchovná poradkyně neměla moc práce a do kontaktu s dětmi přišla jen málo kdy. Proto se tak trochu nudila a chtěla se dostat blíže k dětem.
Jelikož měla společný kabinet s Honzíkovou třídní učitelkou tak se snažila využít právě jí.
Přes třídní učitelku se chtěla dostat blíže právě k Honzíkovy.
Honzíka si vybrala právě proto že vypadal tak dětinsky a byl rozkošný chlapeček.
Jiné děti které chodili s Honzíkem do sedmé třídy už byly mnohem více vyspělejší a někteří začaly vypadat už dospělé.
Honzík byl však jiný a ve svých třinácti letech vypadal tak na osm let. Zdání bylo takové že by měl chodit teprve do druhé třídy.
Pro paní výchovnou poradkyni to byla zvláštnost a také šance na pracovní příležitost.
Jen neměla pořádný důvod nějak zasáhnou protože se Honzík choval slušně.
Hledala proto nějakou skulinku aby mohla nějak do celé věci zasáhnou.
Má třídní učitelka trávila veškeré přestávky v kabinetu a po nějaké době začala chodit i do vyučovacích hodin pozdě. Někdy to dopadlo dokonce i tak že do hodiny nepřišla vůbec.
Jindy zase přišla, zadala nám úkoly a do konce hodiny zmizela zase v kabinetu.
Paní výchovná poradkyně s ní pěkně manipulovala a zjišťovala všechno co se dá.
Pořád neměla nic čeho by se mohla chytit.
Netrvalo to ale dlouho a za pár dní konečně dostala příležitost.
Honzík byl se spolužáky zase sám ve třídě a tak třídní kázeň trochu polevila. Spolužáci si z dlouhé chvíle házeli s houbou na tabuli.
Nějakého spolužáka však napadlo houbu namočit aby to bylo zajímavější.
Aniž by si to Honzík přál tak mu na lavici přilétla mokrá houba. Měl mokré sešity a to ho docela vytočilo. Honzík si zakládal na tom aby jeho sešity vypadaly dobře. Byl vzorný žák a skoro vždy seděl v první lavici a by byl pod dohledem paní učitelky. Možná proto byl i tak pozorný protože neměl příležitost nějak zlobit.
Mokrou houbu vzal a hodil na zpět. Situace se opakovala a několikrát se houba vrátila zpět.
Spolužáci začali bavit tím jak začíná být Honzík vytočený. Když už to Honzík začal brát sportovně a nějak ho to příliš nerozhazovalo tak se zezadu nečekaně připlížil spolužák.
Nenápadně se přiblížil k Honzíkovy který seděl na židličce a vyždímal mu právě namočenou houbu do klína. Houba byla úplně nacucaná takže měl Honzík úplně mokré kalhoty. A nejvíce ve svém rozkroku.
Než se Honzík vzpamatoval tak jeho spolužák všem řekl že se Honzík počůral.
Někteří si z toho dělali legraci a jiní ty méně pozorní tomu možná i začali věřit.
Honzík byl překvapen tím jak někdo může být tak drzí a tohle mu provést. Byl to pro něj vrchol drzosti.
Paní výchovná poradkyně by jistě mohla mít něco na práci kdyby se vše řádně vyšetřilo. Místo neposedného a velmi drzého žáka se ale zaměřila na Honzíka.
Neposedný žák nepřestával provokovat a na Honzíka naházel všechny úplně nové barevné křídy které měla paní učitelka ve svém stole. Křídy letěli z velké dálky a když dopadly na stůl všechny se polámaly. Honzík byl zase vytočený a křídy začal házet zpět.
Jenže v tu chvíli právě do třídy vcházela paní třídní učitelka a na potvoru zrovna i s paní výchovnou poradkyní.
Obě dvě viděli jak Honzík hází křídy. Paní učitelka byla rozčílená protože měla zničené úplně nové křídy které měla v plánu zrovna použít.
No Honzíku copak tohle má znamenat.
Honzík se snažil obhájit že to nebyl jeho nápad a že s tím nezačal ale marně. Jeho spolužáci všechnu vinu nechali na něm. Nikdo neřekl pravdu.
Paní učitelka si předvolala Honzíka před tabuli aby jí to nějak vysvětlil.
Honzík se postavil před tabuli a v tom si paní učitelka všimla že je úplně mokrý.
No Honzíku jak to vypadáš?
Než však Honzík stačil něco říct tak se zezadu třídy ozvala jeho spolužačka.
Prosím paní učitelko Honzík se počůral.
Jeho spolužáci se začali hlasitě smát a paní učitelka se je snažila zklidnit. Ale marně.
Ve třídě byl takový hluk že paní učitelka vyvedla Honzíka ze třídy.
Na chodbě stál Honzík před paní učitelkou a chystal se že se konečně bude moci obhájit.
V tom se do toho vetřela paní výchovná poradkyně.
Dala paní učitelce návrh že si Honzíka vezme k sobě do kabinetu. Ona že si zatím může vyřešit ten rozruch ve třídě.
No to budeš hodná povídá. Tady je to jak ve zvěřinci.
Honzík odešel do kabinetu a žádná obhajoba se už nekonala. Paní učitelka si to vyříkala o samotě se svou třídou. Honzík vůbec nic nevěděl.
Místo toho si vzala Honzíka do parády paní výchovná poradkyně.
V kabinetu si Honzíka posadila naproti sobě do křesla.
Honzíku poslouchej nemůžeš takhle zlobit. Jsi jistě moc šikovný chlapeček. Já jsem od tvé třídní paní učitelky slyšela jen samou chválu. Teď jsem ale překvapená že dokážeš i takhle zlobit. Házet po dětech křídy to se prostě nedělá.
Honzík říkal že s tím nezačal. Ale paní výchovná poradkyně tím opovrhovala.
Víš Honzíku jsou věci které se prostě nedělají.
Uděláme tedy dohodu Honzíku co ty na to?
Honzík souhlasil.
Když mi slíbíš že už to nikdy neuděláš a budeš hodný a vzorný žák tak ti dám možnost že za mnou můžeš jednou za čas přijít. Takhle si tady spolu sedneme a popovídáme si.
Já předpokládám že budeš ke mně upřímný a nebudeš mi lhát. Byla bych ráda aby jsi mi pověděl všechno co máš na srdci i když to bude něco co mi nechceš říct. Mě se nemusíš bát já ti hlavu neutrhnu. Spolu to pak probereme a najdeme společně nějaké rozumné řešení.
V opačném případě bych musela udělat něco co bych velmi nerada chtěla učinit. Pokud je nějaké dítě nenapravitelné tak mám povinnost vše řádně vyšetřit. Může to i skončit tím že dítě můžeme odebrat rodičům a poslat do výchovného ústavu kde si s ním určitě poradí.
To by jsi určitě nechtěl.
Já tedy doufám že ti je vše jasné a pokud nemáš další otázky tak bych byla ráda aby jsi mě teď tady vše slíbil a na stvrzení slibu mi podal ruku.
Honzíkovy z toho šla hlava kolem a už to chtěl mít za sebou takové řeči a poučovaní poslouchat nechtěl.
Honzík tedy na souhlas podal paní výchovné poradkyni ruku a potvrdil slib.
Tak to jsem ráda Honzíku že ti mohu takhle důvěřovat.
Výraz paní výchovné poradkyně se náhle změnil. Byla jako výměnná. Už nebyla tak přísná a začala být na Honzíka milá.
Víš co Honzíku ještě máme spoustu času. Já ti udělám čaj co ty na to. Honzík souhlasil.
Poslouchej Honzíku víš co mě na tobě ještě překvapilo.
Ne to tedy nevím.
Mě překvapilo jak je možné že se takový šikovný chlapeček jako jsi ty v tvém věku ještě počůrává.
Já se ale nepočůrávám. Ohradil se Honzík.
Honzíku no tak vždyť vidím že máš úplně mokré kalhoty.
To ale není tak jak si myslíte.
Jak prosím tě můžeš vědět co si já myslím.
Mě to můžeš říct já to určitě pochopím.
Já jsem se nepočůral.
Takže chceš říct že tvoji spolužáci lžou? Já jsem je sama slyšela na vlastní uši.
Podívej se na mě Honzíku víš co jsme si slíbili že si nebudeme lhát. Mě se opravdu můžeš svěřit i s takovým problémem jako je tento. Já dokáži vyřešit úplně všechno. Já ti chci jen pomoct. Tak už se nestyď.
Víš co ti můžu ještě slíbit že všechno co si řekneme bude jen mezi námi a nikdo jiný se nic nedozví.
Tak co Honzíku jak to je?
Jenže já jsem se doopravdy nepočůral.
Honzíku tak mám teď rovnou zavolat ať si tě odvezou do výchovného ústavu nebo jak to vidíš ty.
To ne.
Takže se tě ptám naposledy. Počůral jsi se?
Honzík byl pod velkým nátlakem a nevěděl co má říci. Nechtěl lhát protože to slíbil a zároveň měl strach že si ho odvezou do výchovného ústavu.
Honzíku odpověz mi prosím. Počůral jsi se?
Ano počůral jsem se.
No vidíš ani to nebolelo. Já jsem si to myslela.
Honzíku jsem na tebe pyšná že jsi se dokázal přiznat. To nedokáže každý a o to víc si tě teď vážím. Myslím že si budeme rozumět a že spolu překonáme všechny překážky.
Honzíku poslouchej
Na tom není opravdu nic špatného. To se prostě stává i v lepších rodinách. Takových dětí které se počůrávají je spousta. Já si rozhodně nemyslím že by to byla nějaká slabost nebo dokonce něco za co by jsi se měl stydět. Pro mě úžasný a bezchybný chlapeček a nic se na tom nezmění.
Všechno má své řešení.
Pro dnešek už toho necháme.
Můžeš za mnou přijít zítra a ještě něco probereme.
Tak jsem ráda že jsem tě poznala o trochu lépe a budu se těšit na zítřek.
Pokračování příště…