Učitelská zrada 2.část

Příběhy, povídky, ale i vaše reálné zážitky. Jsou tu dvě podmínky- ústředním tématem musí být ABDL (nebo-li plenky) a autorem příběhu musíte být buď Vy sami, nebo uvést zdroj!
Odpovědět
Uživatelský avatar
baby.cz
Příspěvky: 28
Registrován: úte 23. úno 2021 0:29:01
Bydliště: Praha
Pohlaví: Kluk
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ne
Nosíte dudlík?: Ano
Učitelská zrada 2.část

Příspěvek od baby.cz » ned 10. dub 2022 1:07:40

Část druhá.
Honzík byl rád že mohl konečně odejít ze školy. Alespoň doma bylo všechno v pořádku. Své matce se samozřejmě s ničím nevěřil. V hloubi duše ho to mrzelo protože se vždy snažil být hodný. Přitahoval špatné lidi jako magnet. Vždy si ho někdo vyhlídnul a provedl mu nějakou špatnost. Hodně ho trápilo že jsou lidé tak nepřejícný. On by se samou laskavostí rozdal.
Paní výchovná poradkyně byla nadšená jak pěkně Honzíka zpracovala. Teď už mohla vymýšlet plán jak se k Honzíkovy dostat ještě blíže.
Ještě zašla za paní třídní učitelkou. Pověděla jí jak si s Honzíkem pěkně popovídali a jak se jí pěkně otevřel. Víš musím ti říct že je to zajímavý a moc milý chlapec. Myslím si však že s ním není něco v pořádku. Určitě má nějaký problém o kterém nechce mluvit. Ráda bych mu chtěla nějak pomoci ale během dneška jsme toho moc nestihli. Víš musí se na něj pomalu a proto jsem si s Honzíkem domluvila pravidelné schůzky u mě v kabinetu. Byla bych ti tedy moc vděčná aby jsi Honzíka jednou za čas omluvila z vyučovací hodiny. Myslím že je to důležité abychom měli trochu klidu.
To víš že jo co bych pro tebe neudělala. To určitě není problém. Stačí kdykoliv říct.
Honzík měl v tu dobu zrovna takovou slabost pro jednu neobvyklou zálibu která se u něj právě rozvíjela. Honzík si doma rád hrál. To že si ještě rád hrál se svými hračkami nebylo nic neobvyklého.
Neobvyklé však bylo to že si rád hrál na malé dítě. Honzík rád utíkal do říše fantazie ve které byl jako malý chlapec který ještě musí nosit plenky.
Honzík totiž před nedávnem náhodou doma našel ve skříni spolu s dětským oblečením nějaké látkové plenky a prostě mu to nedalo.
Nemohl si za každou cenu vzpomenout jaký to je pocit a proto se rozhodl to hned na vlastní kůži vyzkoušet.
Byl to experiment který se mu vymkl z ruky.
Jenže jak to zkusili už s tím nemohl přestat. Zalíbilo se mu to natolik že měl nutkání se k tomu vždycky po nějaké době vracet.
Honzík se k tomu vracel vždy když byl v nějakém stresu a tato záliba ho vždycky uklidnila.
Samozřejmě i ten večer když přišel ze školy si to neodpustil.
Honzík zalezl po tají v látkových plenkách do postele a přemýšlel o tom co se ve škole stalo. Byl celý nesvůj z toho že se musel přiznat k tomu že se počůral i když to nebyla pravda.
To mu však trochu imponovalo.
Honzík by byl určitě rád kdyby to pravda byla protože si v poslední době často přál aby se začal zase počůrávat. Chtěl totiž nosit plenky celý den ale neměl k tomu žádný opodstatněný důvod. Počůrávání by určitě všechno vyřešilo a Honzík by mohl legálně nosit plenky. Jenže s počůráváním neměl žádné zkušenosti. Už se několik let nepočůral a ani si to nedokázal představit.
Honzík se snažil plenky nosit potají aby mu na to nikdo nepřišel a hlavně jeho máma se to nesměla dozvědět. Takovou hanbu by asi těžko vysvětlil. Je pravda že máma ho v plenkách neviděla. Stávalo se však že občas nějaké plenky doma našla.
Nerozuměla tomu a zeptala se i Honzíka jestli náhodou o tom něco neví. Honzík však vždycky všechno jasně popřel. Říkal že neví. Honzík měl totiž ještě dvě sestry na které to mohl svést ale to také neudělal. Jen prostě mlžil že nic neví.
Honzíkova máma o plenkách tedy věděla jen neznala pravý důvod proč je doma občas nachází. Měla však tušení že s tím Honzík má něco společného. Jen přesně nevěděla co. Plenky totiž vždycky nacházela blízko Honzíkových věci. Někdy je našla pod Honzíkovou postelí. Jindy je měl Honzík třeba i pod polštářem.
Honzík si strašně moc přál aby mohl nosit plenky doma i před svojí mámou ale nenašel nikdy odvahu jí to říct. Obával se že pro to nebude mít pochopení. Kdo by také měl. Snad jen úplný blázen.
Paní výchovná poradkyně ta tak trochu blázen byla a už se nemohla dočkat až Honzík přijde za ní do kabinetu na pohovor.
Honzík se dostavil a posadil se zase do křesla.
To jsem ráda že tě vidím. Víš Honzíku já jsem celou noc nemohla usnout. Pořád jsem přemýšlela co bych pro tebe mohla udělat.
Já mám jednu moc dobrou a hodnou kamarádku. Ona pracuje tady kousek v psychologické pořádně. Já si myslím že by ti mohla také s něčím pomoct. Já jsem tě k ní objednala na příští týden v pondělí. Nemusíš se ničeho bát jen si s ní popovídáš a něco jí pěkného namaluješ. Ona má hodně ráda obrázky. To Honzíka potěšilo protože on velmi rád maloval.
Omluvím tě celý den ze školy. Jen si nezapomeň žákovskou knížku aby ti do ní mohla dát razítko. Jo a ještě jedna důležitá věc. Je nutné aby tam s tebou zašla tvá maminka. Tak jí to prosím tě vyřiď ať pak není problém.
Honzík nechápal proč by se měl seznámit s její kamarádkou ale moc to neřešil. Byl rád že alespoň jeden den nebude muset do školy.
Po volném víkendu se v pondělí Honzík vydal se svou maminkou do psychologické poradny.
Posadili se do čekárny a čekali na příchod paní psycholožky. Ta za chvíli otevřela dveře a pozvala je dál.
Paní psycholožka řekla Honzíkovy aby si vyzul boty a šel prozatím na chvíli do jiné místnosti na koberec kde si může zatím hrát s hračkami.
Honzík vešel do místnosti a byl nástěnný jak příjemná atmosféra v místnosti byla. Na podlaze byl nádherný barevný a příjemný koberec s dětskými vzory a okolo bylo spousta pěkných hraček které Honzík doma neměl. Honzík byl moc rád že si může hrát a že nemusí být ve škole. Nečekal že dnešní den bude tak příjemný a bezstarostný.
Honzíkova maminka si mezitím ve vedlejší místnosti povídala s paní psycholožkou.
Paní psycholožka zjišťovala rodinou situaci a snažila se zjistit co by Honzíka mohlo trápit.
Zjistila že v Honzíkově životě se udály některé situace které by mohli mít vliv na jeho vývoj. Honzík až do sedmi let žil v normální fungující rodině. Zlom nastal až v jeho sedmi letech když nastoupil do první třídy. V tu dobu si jeho otec našel jinou slečnu ke které se také odstěhoval. První půl rok chodil Honzík ještě do školy ve městě kde se narodil. Po rozvodu rodičů se s matkou odstěhoval do Prahy za jeho babičkou. Babička se spolu s matkou o jeho výchovu dělila šest let až do nedávná. Honzíkova babička totiž před nedávnem zemřela. Honzík se pravděpodobně snaží zaplnit prázdný prostor v jeho duši a proto to s ním zrovna v tuto chvíli pěkně cloumá. Není divu jako třináctiletý to nemá jednoduché když na něj začínají mít vliv hormony. Honzík je přeci v období kdy dospívá.
Když skončila rozhovor s Honzíkovou maminkou tak si pozvala ke stolu Honzíka.
Moc ho netrápila protože co potřebovala zatím vědět se už dozvěděla od jeho matky. Měla na Honzíka jen pár otázek. Pečlivě však pozorovala jak Honzík zareaguje.
Nakonec Honzíka poprosila aby jí něco nakreslil. Honzík začal malovat. Honzík nakreslil obrázek na kterém byla maminka s tatínkem kteří držely uprostřed za ruce malé dítě s dudlíkem.
Paní psycholožka se ptala Honzíka kdopak to je. Honzík však jen pokrčil rameny a naznačil že neví. Paní psycholožka chtěla po Honzíkovy aby jí popsal co nakreslil. Honzík se k tomu neměl a neuměl popsat co nakreslil. Byl to jen obrázek který ho v tu chvíli napadl. Nic reálného to být nemělo.
Paní psycholožka na to šla jinak a tak se zeptala Honzíka.
Honzíku kdopak je tohle? To je tvoje maminka? Honzík na souhlas odpověděl že ano i když se styděl a nebyl si jistý.
Potom se zeptala toto je tvůj tatínek? Honzík se styděl a kývl hlavou na souhlas protože se na něj dívala zrovna i jeho maminka.
Nakonec se zeptala a tohle miminko to je kdo?
To jsi ty?
Honzík se styděl a nevěděl co má říct. Nakonec po naléhání paní psycholožky odpověděl ano. Odpověď byla hodně nejistá a Honzík se před maminkou styděl to přiznat.
Když odpověděl že ano tak se usmál. Paní psycholožka ho už nechtěla dál trápit. Viděla že Honzík je stydlivý a že z něj moc odpovědi nedostane.
Honzík odešel s maminkou pryč a zbytek dne si hrál na dětském hřišti. Bylo pěkné počasí a svítilo sluníčko.
Po nějaké době se paní psycholožka setkala s paní výchovnou poradkyní.
Zašli si spolu na kafíčko a nějaký ten zákusek do místní vyhlášené cukrárny.
Byly domluvené že proberu spoustu věcí a jedna z nich se také týkala Honzíka.
Povídali si o Honzíkovy. Paní psycholožka ukázal výchovné poradkyni obrázek který Honzík nakreslil. To je zajímavé že Honzík nakreslil sebe jako miminko povídá výchovná poradkyně.
Musím ti říct že Honzík je hodně dětinsky a v určitých situacích se jako mimino ještě chová. Jak to myslíš?
Prosím tě já jsem mu slíbila že to nikomu neřeknu tak si to nech jen pro sebe. Zrovna před nedávnem jsem byla svědkem jak se před celou třídou počůral.
To vážně?
Ano je to tak. Dokonce se mi k tomu později i přiznal. Aha tak to jsem nevěděla.
Víš já si myslím že pokud se dítě v jeho věku ještě počůrává tak by se to mělo řešit.
To není jen tak. Já si myslím že to může mít souvislost s nějakou duševní nebo psychickou poruchou.
Pokud by jsi chtěla tak bych mu mohla zařídit hospitalizaci v dětské psychiatrické léčebně. Já tam mám známé. Oni už by se na něj už podívali. Určitě by mu nějak pomohly. Jsou tam samý odborníci. Dokonce tam provádí nové léčebné postupy. Mohl by být dokonce průkopníkem nové studie. Nedávno mi volala paní doktorka co tam pracuje že hledají někoho kdo by byl ochoten přistoupit na takové podmínky. Dokonce mi navrhla že pokud někoho seženu tak se mi finančně oplatí. Mají vysoké dotace ale zrovna v tuto chvíli mají málo pacientů. Každého pacienta si tam moc váží a hýčkají ho. Já myslím že Honzík by se tam měl dobře.
Tak to zvaž. Nějaké peníze navíc na pořádnou dovolenou by se hodili. Já bych se s tebou spravedlivě rozdělila.
Myslím že to nebude problém jen musíme zpracovat jeho matku aby k tomu dala souhlas.
Obě dvě se domluvily na tom jak budou postupovat a domluvili termín ve škole.
Pokračování příště…


Odpovědět