ABDL Komunita

Část šestá.
Honzík spal celou noc jen v plenkách a vůbec o sobě nevěděl.
Mamince ráno zvonil budík který měla nadřízený na 4:30hod.
Musela se připravit na to že si pro Honzíka za chvíli přijedou. Tak se oblékla a udělala si alespoň kávu aby se trochu probrala.
Za chvíli uslyšela přijíždět nějaké auto a tak se podívala z okna.
Její tušení bylo správné protože před domem zastavila sanitka která ještě blikala. Po chvilce vystoupil pan záchranář který vyndal z vozu pojízdné lůžko. Spolu s ním vystoupil z vozu také pan doktor který byl uznávaný a úspěšný psychiatr. Právě on se měl postarat o Honzíkův převoz. Oba dva tedy zamířili ke vchodovým dveřím a zazvonili na zvonek.
Honzík se právě vzbudil. Zvonění domovního zvonku ho totiž vzbudilo. Nevěděl kde je ani či je.
Jen si všiml že má trochu poslintaný polštář. Kousek od jeho pusy ležel na polštáři dudlík. Honzík si snažil vzpomenout kde se tam vzal dudlík. Nějak byl zmatený.
Jak se tak snažil si vzpomenout, ucítil ještě zvláštní ale příjemný pocit v jeho rozkroku.
Byl to velmi známý pocit. Na svém těle cítil příjemné a hebké látkové plenky které už moc dobře znal.
Co bylo však neobvyklé bylo to že kromě toho měl na sobě igelitové plenkové kalhotky.
Plenkové kalhotky byly těsně zapnuté a na povrchu šustily. Vydávali zvuk který něco prozrazoval.
Jasně zřetelně prozrazoval to že Honzík má na sobě plenky. Ten zvuk ho fascinoval ale zároveň mu dodával pocit lehkého ponížení. Plenkové kalhotky mu navíc znemožnili aby si mohl sáhnout do svého rozkroku. Což pro Honzíka bylo něco co ho činilo v jistém ohledu bezmocného. Bezmoc byla však pro něj něčím co mu bylo příjemné. Často si totiž představoval že je v bezmocné situaci a že mu z ní někdo musí pomoci.
Nějak si začal vzpomínat na včerejší večer ale nebylo to nic jasného. Nevěděl či je to pravda a nebo jestli se mu to všechno jen v noci zdálo.
Pravdou a realitou bylo však to že Honzík ležel na posteli jen v plenkách a na polštáři vedle sebe měl dudlík.
Bylo mu však neskutečně příjemně a přál si aby v této situaci a poloze mohl být co nejdéle.
Netrvalo to příliš dlouho a jeho klidné snění o tom že je mimino vyrušilo hlasité klepání na dveře. Honzík se trochu vyděsil a jeho tlukot srdce byl o něco silnější a hlasitější.
Maminka rozsvítila světlo v předsíni a šla otevřít. V pokojíčku byly skleněné a matné dveře takže Honzík viděl světlo.
Do bytu vešli dvě osoby které slušně pozdravili a zamířili do obývacího pokoje do kterého je maminka pozvala. Nezouvejte se a pojďte dal uslyšel Honzík.
Osoby rychle prošli kolem dveří do pokojíčku a zamířili dále do obývacího pokoje. Honzík stihl spatřit jen jejich obrysy přes matné dveře. Byly to pravděpodobně dva zdatní muži.
Honzík byl vystrašený co v tuto skoro ještě noční hodinu chtějí od maminky. Nebyl zvyklí na neznáme návštěvy a dost ho to překvapilo. Kdyby Honzík nebyl v plenkách jistě by se šel už dávno sám podívat co u něj v bytě pohledávají dva cizí muži.
Honzík by si jistě mohl sundat plenky a jít se podívat ale nicméně neměl nic jiného na sebe. Druhou věcí bylo to že s oblékáním a svlékáním plenkových kalhotek neměl doposud žádnou zkušenost. Vůbec to neuměl a nevěděl jak se taková věc dělá.
Byl odkázaný na maminku a musel počkat až mu s tím jeho maminka pomůže.
Honzík proto ležel v posteli a snažil se poslouchat co si ti cizí muži s maminkou povídají. Nebylo však vůbec nic rozumět.
Za nějakou dobu se otevřeli dveře. Do pokojíčku opatrně a ještě po tmě vešla Honzíkova maminka.
Honzíku už jsi vzhůru?
Ano jsem odpověděl Honzík.
Tak už prosím nespi je tady někdo kdo přijel kvůli tobě.
A kdo to je?
Je to jen jeden pan doktor kterého sem poslala paní doktorka. Přišel sem s doprovodem svého asistenta který ho sem přivezl sanitkou.
Pan doktor by tě chtěl za chvíli vidět. Já jsem ti to přišla raději teď říct aby tě to nepřekvapilo. Za chvilku je tady tak se připrav.
Maminko já se ale stydím.
Pročpak Honzíku?
Když já mám na sobě ještě ty plenky můžeš mi je sundat?
Teď to nepůjde. Musíš to holt vydržet v plenkách.
Když budeš přikrytý pod dekou tak to nebude vidět.
Já musím hned zpátky. Nemůžu je tam nechat samotné.

Maminka odešla zpět do obývacího pokoje.
Za chvíli se otevřeli dveře a do pokoje vešel pan doktor.
Rozsvítil světlo a přistoupil k Honzíkovy posteli. Honzík mžoural očima protože ho právě rozsvícené světlo oslnilo.
Pan doktor povídá:
Ty budeš určitě Honzík.
Ahoj Honzíku já jsem Tomáš.
Dneska jsem přijel k vám domů kvůli tobě.
Posílá mě sem tvoje paní doktorka.
Říkala že prý máš nějaký problém. Proto jsem tady abychom s tím něco udělali a vyřešili to.
Honzík si nemohl vzpomenout že by měl nějaký problém. Vzpomněl si však na to že se paní doktorce s něčím přiznal.
Měl tedy už takové tušení o co by se mohlo jednat.
Mluvil s paní doktorkou jen o tom že se ve škole počůral.
Že by se jednalo o počůrávání?
Honzík si tu myšlenku dal do spojitosti s tím že je v tuto chvíli právě v plenkách.
Což by mohlo znamenat to že by si pan doktor mohl myslet že Honzík nosí plenky právě kvůli tomu.
Honzíkovy spadlo srdce až do kalhot. Neboli přesněji do plenek protože žádné kalhoty na sobě neměl.
Měl na sobě jen plenkové kalhotky které byly pořádně vycpané několika látkovými plenkami.
Vypadl jako batole které by se klidně mohlo v plenkách batolit.
Jediné co ho dělilo od prozrazení před panem doktorem byla jeho deka.
Honzík proto byl do deky zachumlaný až po uši.
Strach z ponížení byl obrovský.
Pan doktor však trochu šibalsky vzal situaci do svých rukou a povídá:
Honzíku já si teď musím poslechnout tvé srdíčko. Doktor vytáhl svůj stetoskop a odhrnul deku.
Honzík nestačil zareagovat a pan doktor už ho viděl v celé své kráse jen v plenkách.
Honzík studem zčervenal a nevydal už ani hlásku.
Nechal tedy pana doktora ať si poslechne jeho srdce. Pan doktor postupoval ze shora od srdce až dolů na břicho. Na břiše mu ale překáželi Honzíkovy plenky. Pan doktor strčil svůj stetoskop za okraj plenek aby svou práci mohl dokončit.
Pak Honzíka posadil a poslech si i jeho záda.
Srdíčko máš v pořádku.
Vidím že máš na sobě plenky. Nemusíš se však přede mnou za to stydět.
Paní doktorka mi o tobě všechno pověděla a dokonce i zjistila jaký je tvůj problém.
Honzík odpověděl hrdě já ale nemám problém. Já se nepočurávám.
To já vím Honzíku.
Já vím že máš jiný problém.
Honzík nevěděl jaký.
Pojedeš s námi dneska k nám do léčebny. My si tě tam na nějakou dobu necháme abychom ti pomohly.
Když to Honzík uslyšel začal natahovat div že se málem nerozbrečel. Měl už slzu na krajíčku.
Pan doktor zavolal maminku aby ho utěšila a oblékla mu pyžamo.
Honzík byl úzkostný a plačtivý. Chtěl za každou cenu zabránit jeho odjezdu ale nic s tím nenadělal.
Maminka oblékla Honzíkovy jen vršek jeho dětského pyžama. Spodní část kalhot nešla přes silné a objemné plenkové kalhotky přetáhnout. I když se o to pokoušela tak to nešlo. Honzík tak musel odjet jen v plenkách.
Pan záchranář přivezl do pokojíčku pojízdné lůžko. Z lůžka odhrnul deku a na prostěradlo rozložil igelitovou podložku. Na podložku položil Honzíka a pod hlavu mu dal polštář.
Honzík zase začal natahovat a z očí se mu začaly drát slzy. Tentokrát to neudržel a rozbrečel se. Maminka přiběhla a snažila se ho uklidit. Utírala Honzíkovy slzičky a utěšovala ho tím že za ním bude často jezdit když to půjde.
Maminka dala konečně Honzíkovy i tu plyšovou kočičku kterou mu koupila.
Vezmi si jí sebou a ona tě tam bude pěkně hlídat. Honzíka to potěšilo a i trošku uklidnilo. Nezapomeň si také ten dudlíček co jsem ti koupila. Maminka mu ho strčila do dlaně.
Honzík v levé ruce držel kočičku za krk a v té pravé měl dudlík.
To už pan záchranář začal být nervózní že už musí jet.
Záchranář zabalil Honzíka do deky a přes deku utáhl popruhy.
Honzík byl spoutaný na pojízdném lůžku tak že se z něj v žádném případě nemohl dostat.
Už to vypadalo že se bude odjíždět. Pan doktor se ještě zeptal Honzíka:
Tak máš všechno Honzíku?
Nepotřebuješ ještě něco?
Ano potřebuji.
Copak potřebuješ?
Potřebuji se jít ještě před cestou vyčůrat.
Pan doktor odpověděl tak to už teď určitě nepůjde. Vždyť už jsi připravený na cestu. Nemysli si že tě teď budeme znovu rozbalovat.
Neboj se ale. Klidně to můžeš pustit do plenek.
Já se ale nechci počůrat.
Od toho ty plenky přece jsou. Až přijedeme tak to dáme do pořádku. O to se já už postarám.
Když já opravdu nemůžu takhle do plenek.
Nestyď se Honzíku a klidně to hned teď můžeš pustit do plenek.
Když já to nemůžu jen tak pustit ale potřebuji už docela nutně.
Honzík buď rozumný chlapeček. Když to budeš zdržovat tak tím nic nevyřešíš. Takže jestli ti mohu poradit měl by jsi to udělat co nejdříve. Jinak se budeš zbytečně trápit. Cesta je dlouhá.
Navíc si teď můžeme vyjasnit jednu věc.
Nejedeš s námi proto že by jsi se počůrával.
Dokonce jsi mě teď sám dokázal že toho nejsi schopen.
My tě nehodláme učit se nepočůrávat.
My totiž víme že by jsi chtěl být zase jako miminko které ještě nosí plenky. To je ten pravý důvod proč jedeš k nám.
U nás ti to splníme a budeme o tebe pečovat jako o miminko.
Všechno můžeš nechat na nás a mi se o tebe postaráme. Nebudeš muset nic řešit.
Jediná co po tobě budeme chtít je to aby jsi se naučil zase pěkně používat plenky na to k čemu slouží.
Nemůžeš je přeci nosit jen tak. To prostě nejde.
Miminka se přeci pořád počůrají do plenek a nestydí se za to. Navíc miminka nechodí na záchod takže to ti rozhodně v žádném případě nedovolíme. Už vůbec ne v následujících několika dnech. U nás budeš nosit jenom plenky takže by jsi si měl už začít zvykat.
Když budeš ale poslušně nosit plenky a pěkně do nich čůrat tak ti možná časem dovolíme chodit občas na nočník.
Honzík nevěřil svým uším co se na něj chystá a co s ním mají do budoucna v plánu.
Byl už smířený s tím že teď už se s tím nedá nic dělat. Mohl si za to všechno sám a dokonce si to sám přál. Tak teď má to co chtěl.
Honzík se potřeboval uvolnit z napjaté situace. Věděl že už asi nic nezmůže.
Pustil to plným proudem do plenek.
Plenky začaly být v rozkroku teplé a mokré a to teplo se rozlévalo dále. Slyšel jak jeho moč naráží na látkové plenky do kterých se vše pomalu vsakovalo.
Plenky byly úplně nasáklé a zvětšili ještě více svůj objem.
Když to Honzík dokončil upřímně se mu ulevilo a ucítil příjemné teplo které ho ze všech stran obklopovalo. Něco tak příjemného ještě nikdy nezažil.
Honzík byl počůraný a spoutaný takže nemohl nic dělat.
Cítil se bezmocný. Byl z toho hektického rána vyčerpaný tak že usnul ještě před odjezdem.
Honzíka naložili do sanitky a odvezli do dětské psychiatrické léčebny.
Maminka jen sledovala jak jí odváží syna. Když sanitka zmizela v dali tak si trochu povzdechla.