Učitelská zrada 11.část
Napsal: stř 14. zář 2022 23:43:06
Část jedenáctá
Neboj se Honzíku já tě nechci okrást o čas strávený s tvojí maminkou. Maminka jistě půjde s námi a pomůže nám s krmením. Nemám pravdu?
Maminka souhlasně kývla hlavou.
Honzík se cítil trochu nesvůj. Připadl si divně že by ho maminka měla krmit.
Sestra Kateřina Honzíka doprovodila do jídelny. Honzík šel sám ale jak měl vycpaný rozkrok silnými plenkami tak sotva cupital. Maminka ho zezadu pozorovala jak jde kolébavou chůzí. Honzík se pěkně batolil. Není divu když měl na sobě objemné plenky.
Sestra Kateřina v jídelně vysunula dětskou židličku a do ní Honzíka posadila. To už byla v jídelně i maminka která pozorovala jak sestra Kateřina Honzíka do židličky poutá.
Když byl Honzík pořádně připoután tak mu sestra Kateřina uvázala kolem krku bryndák.
Maminka dostala do ruky dětskou přesnídávku a plastovou lžičku která byla s dětskými obrázky.
Byla to lžička vyrobená speciálně pro malé děti.
Honzík byl trochu zděšený v takové situaci. I když to bylo často jeho přání tak si nedokázal představit že se to jednoho dne stane realitou.
Honzík se cítil bezmocný a věděl že teď už s tím nemůže nic udělat. Nechat se takto krmit od maminky bylo pro Honzíka to největší zostuzení ale také dlouhodobé přání.
Honzík se cítil ve svém životě snad nejvíce odevzdaný právě teď. V takové situaci ještě nikdy nebyl nebo si to nejspíše moc nepamatoval. Maminka si Honzíka v dětské židličce moc dobře pamatovala.
Honzík si nepamatoval vůbec nic. Možná právě proto mu v jeho životě chyběli takové vzpomínky.
Honzík si potřeboval pamatovat vzpomínky z dětství a nechtěl o ně přijít.
Honzík si pravděpodobně kvůli tomu chtěl celé své počáteční dětství zopakovat aby jeho dospívání bylo kompletní.
Potřeboval si pamatovat i vzpomínky a pocity z doby kdy byl ještě mimino. Myslím že právě to byl ten pravý důvod proč Honzík odmítal dospět. Něco mu chybělo a s přibývajícím věkem se to vzdalovalo.
Teď se Honzík konečně vrátil do miminkovských let. Konečně může zažít všechno znovu na vlastní kůži a pocítit doposud známé ale dávno zapomenuté pocity.
Honzík seděl v silných plenkách připoután do dětské židličky. Nemohl se ani hnout.
Židlička byla potažená igelitovým potahem s dětskými obrázky a připomínala Honzíkovy to že je určena pro malé děti. Igelitový bryndák dodával Honzíkovy zvláštní pocit který z něho dělal někoho kdo není soběstačný. Honzík se cítil naprosto odevzdaný a jen čekal co se bude dít.
Maminka Honzíka krmila a utírala mu pusu bryndákem kterou měl díky své nepozornosti zapatlanou od dětské výživy.
Honzík byl nepozorný protože právě když ho maminka krmila potřeboval čůrat.
Během krmení to bohužel Honzík už nemohl vydržet a do plenek se pořádně počůral.
Maminka něco tušila protože se Honzík tvářil poněkud zvláštně. V jídelně bylo úplné ticho a Honzík slyšel trochu známý zvuk. Byl to zvuk toho jak jeho čůrání naráželo do látkových plenek a pak se to do nich vsakovalo.
Honzík to velmi dobře slyšel ale nebyl si jistý zda to náhodou neslyšela i jeho maminka.
Honzík zase zčervenal ale toho si všimla i jeho maminka.
Copak se děje Honzíku? Jsi nějaký červený. Je všechno v pořádku?
Nejsi nějaký nemocný? Honzík jen pokrčil rameny.
V tu chvíli přišla zrovna do místnosti sestra Kateřina. Všechno co maminka Honzíkovy povídala zrovna slyšela.
Copak se děje Honzíku. Já se na tebe pro jistotu podívám a důkladně tě prohlédnu a vyšetřím.
Půjdeme teď do postýlky a tam se na tebe podívám.
Honzík byl odveden i s doprovodem maminky do dětského pokoje. Byl položen do dětské postýlky s ohrádkou kde měl nějaké plyšové hračky.
Sestra Kateřina Honzíka svlékla do naha a nechala mu na sobě jen plenky a plenkové kalhotky. Změřila mu teplotu a poslechla si jeho srdíčko.
Myslím že je v pořádku ale možná bude potřebovat přebalit. Myslím že je Honzík pořádně počůraný.
Sestra Kateřina strčila Honzíkovy do pusy dudlík rozepla plenkové kalhotky.
Mám pravdu Honzík je úplně počůraný.
Počkejte tady prosím chvíli s Honzíkem. Já přijdu hned. Dojdu jen do vedlejší místnosti pro nové plenky a nějaké věci na převlečení.
Honzík se styděl. Ležel na postýlce úplně nahý a pod sebou měl jen rozložené plenkové kalhotky ve kterých bylo poskládáno spoustu látkových plenek. Všechny látkové plenky byly pořádně nasáklé a ještě teplé. Honzíkovo počůrání bylo teď jasně vidět a i trochu cítit.
Maminka Honzíka viděla po několika letech zase v počůraných plenkách. Začínala se s tím pomalu nějak vyrovnat. Už dobře věděla že to bude v následující době běžnou součástí Honzíkova života ať chce nebo nechce. Je to součástí léčebného plánu a ten se musí dodržovat. Doufala však že po nějaké době už to nebude potřeba. Bylo jí Honzíka upřímně líto do jaké situace se dostal a přála si jeho brzké propuštění z léčebny. Bohužel věděla že to bude trvat velmi dlouho a Honzík to bude muset vydržet.
Honzík byl v léčebně hlavně kvůli nedorozumění ve škole které měla na svědomí paní výchovná poradkyně. Jinak by zde určitě nebyl. Maminka si byla vědoma i své chyby když díky své nepozornosti podepsala souhlas s léčbou. Maminka dopředu vůbec netušila co tady bude na Honzíka čekat a jak bude probíhat jeho léčba. Neměla tušení ani o jeho diagnóze když to podepisovala.
Možná právě proto měla vůči sobě oprávněné výčitky svědomí. Je to přeci jen i její zásluha že je Honzík právě teď v takové situaci a počůraný v plenkách. Honzík se přeci nemá za co stydět. Vždyť byl k tomu donucen okolnostmi. Jen dělá to co se po něm požaduje. Chudák Honzík.
Honzík jediný neměl o ničem tušení. Dělal jen to co se po něm požadovalo. Nepřemýšlel nad tím zda je to nutné. Nemusel s tím souhlasit a nechat si to líbit ale to ho ani nenapadlo.
Honzík to vnímal trochu jinak.
Honzík to všechno zatím podstupoval rád a s velkým nadšením. Vše bylo přesně podle jeho dřívějších představ. Dá se říci že vlastně lepší než si sám představoval.
Honzík podléhal svým přáním a touhám. Cítil se naprosto odevzdaný a nechal ostatní aby si s ním dělali co budou chtít. Je to logické protože se cítil jako miminko. Honzík však miminko nebyl a ještě měl všechna práva k tomu projevit s něčím nesouhlas. Kdyby alespoň trochu projevil nesouhlas tak by byl pravděpodobně propuštěn domů.
Honzík netušil do jaké situace se tím dostává. Tím že si to všechno nechává líbit a nemá k tomu žádný projev nesouhlasu potvrzuje jen to že se vším souhlasí. Nevědomky potvrzuje jen potřebu léčby s něčím co se u něj teprve rozvíjí.
Vlastně to potvrzuje plně jeho diagnózou parafilní infantilismus.
Druhou věcí bylo to že se to u Honzíka všechno zjistilo ještě docela v brzkém věku. Nebýt toho tak si to Honzík v sobě nosí jako své tajemství až do dospělosti. Je pravděpodobné že by si s tím sám nevěděl moc rady. Měl by strach se někomu svěřit. Určitě by se to nijak neřešilo. Honzík by se to snažil řešit sám a potají. Nebyl by však nikdo kdo by mu dokázal poradit.
Honzík si ale velmi přál aby tomu jeho problému někdo dokázal porozumět a vyřešit ho. Bohužel státní zdravotnická organizace se takovým věcem vůbec nevěnuje a nemá žádné studie. Zdravotní systém nemá zatím žádné kompetence aby dokázala takovým lidem pomoci. Nabízí jen psychologické poradenství nebo umístění v detenčním ústavu. Což k ničemu nevede. Žádná snaha o hospitalizaci a léčbu.
Honzík je proto teď první pacient který to může změnit ale také pokusný králík. Není jasné zda to bude mít nějaký úspěch. Je možné že to bude nezařazený pokus který bude mít na Honzíka negativní vliv.
Je to přeci jen dost choulostivé téma. Jedna věc je mít takové představy a touhy které člověk občas dobrovolně praktikuje.
Druhá věc je ta že se člověk dobrovolně vzdá svého osobního života a vymění ho za život malého dítěte. Natolik malého že nemá žádné právo o sobě samém rozhodovat.
U Honzíka je to nedobrovolně a bez jeho plného souhlasu a vědomí. Byla to jen shoda náhod že je Honzík tady. Bohužel maminka jako zákonný zástupce podepsala omylem něco čeho teď docela lituje a nelze to vzít zpět.
I když si to Honzík zatím vůbec neuvědomuje tak to co tady dělá je zatím dobrovolné ale brzy bude povinné. Honzík zatím jen podléhá svým touhám a přáním. Od samého začátku to byla na Honzíka taková zkouška. Pokud by však Honzík plenky odmítal nosit a používat tak by byl propuštěn. Honzíka nic takového ani nenapadlo.
Poslední zkouška je nošení a používání plenek před svou matkou. Pokud ani v tomto případě neprojeví odpor tak bude nošení plenek povinné. Dnešní den rozhoduje o jeho dalším osudu.
Honzík díky nedorozumění ve škole odhalil omylem a nevědomky své touhy a tajemství.
Nyní se mu jeho přání a touhy začínají plnit. Honzík si to prozatím velmi užívá a objevuje na vlastní kůži to o čem dlouhou dobu snil. Doposud neměl možnost si to splnit protože jako dospívající měl omezené možnosti. Jeho pocity jsou zatím velmi příjemné ale je jen otázkou času kdy se to může změnit. Je docela možné že ho život v plenkách za nedlouho přestane bavit.
Teď je otázkou zda to bylo dobře nebo ne. Každopádně je to teď cesta na dlouhou trať.
Honzík se před maminkou velmi styděl když musel takto ležet několik minut. Ležel tam aniž by své zostuzení mohl nějak skrýt. Honzík tím pádem byl velmi rád že má v puse dudlík a nemusí nic říkat. Přesto jeho tváře zčervenali. Honzíkova teplota studem trochu stoupla a tvářičky byly celé horké. Honzík se dokonce i celý trochu zapotil.
Honzík byl drobný chlapeček na kterém to bylo vidět.
Maminka se už nemohla dívat na to jak se Honzík stydí rozhodla se to trochu odlehčit.
Přede mnou se nemusíš stydět Honzíku. Já jsem tě nahatého viděla už mockrát takže to není nic nového.
Z toho že jsi se počůral si nic nedělej. To se občas stává i dospělým. Není to nic neobvyklého. Někdy se to prostě stane a nejde s tím nic dělat.
Ty máš štěstí že jsi měl na sobě plenky které to všechno vstřebaly. Někdy se lidé počůrají jen tak do oblečení až udělají loužičku na zemi. To je potom větší ostuda a také větší práce to dát všechno do pořádku.
Plenky jsou dobrým pomocníkem při řešení takových problémů.
Plenky jsou přeci od toho aby se do nich čůralo a neteklo to všude možně. Udrží tvoje oblečení suché a to je účel. Nezáleží na tom že máš v plenkách pořádanou pohromu. Plenky se vždy dají jednoduše vyměnit.
Od toho ty plenky přeci jsou a proto je právě nosíš aby se zabránilo protečení do oblečení.
Já jsem tě takto viděla už mockrát. Jen je pravda že už je to docela dost dlouhá doba co jsem tě takto viděla naposledy. Naposledy jsme to řešili ve školce. Pamatuji si že jsi se tam často počůrával a já jsem musela prát počůrané povlečení. To bylo práce. Byla bych tenkrát snad radši kdyby jsi ve školce nosil plenky. Ušetřila bych si tím spoustu starostí.
S počůráváním si neměl v poslední době problém takže jsi plenky nepotřeboval nosit. Alespoň jsem si toho nevšimla.
To ale neznamená že nemám pro takové případy pochopení.
Já jsem velmi tolerantní člověk. Pokud má někdo takový problém tak mu ráda pomůžu to vyřešit. Pokud se v plenkách cítíš spokojený a pomáhají ti tak je to v pořádku. Nemusíš se za to stydět. Já moc dobře vím že plenky dodávají pocit jistoty a bezpečí. Vím že jsi drobné postavy a máš častější potřebu čůrání. Toho jsem si všimla že potřebuješ často. Viděla jsem tě že se kvůli tomu někdy stresuješ. Bylo mi tě líto že to tak prožíváš.
Tenkrát jsem netušila že by jsi chtěl nosit plenky. Teď mi to však dochází že jsi to musel dost prožívat a stresovat se kvůli tomu.
Pokud ti teď nošení plenek pomáhá od stresu tak budu ráda když je budeš nosit.
Můžu tě ale ujistit že lidé nosí plenky v každém věku a nejen v tom dětském. Není to tedy nic neobvyklého a nemáš se za co stydět. Je to docela běžná věc.
Honzíka to trochu uklidnilo že maminka nic nenamítala. Byl rád že se na něj nezlobí a nic mu nevyčítá. Přesto to bylo pro Honzíka velké ponížení se kterým se pomalu začínal vyrovnat.
Sestra Kateřina přinesla spoustu věcí na přebalení.
Nejprve rozložila igelitovou podložku a podstrčila jí pod Honzíka. Poté sundala Honzíkovy mokré plenky a zabalila je do plenkových kalhotek. Sestřička vzala vlhčený ubrousek a otřela Honzíkovy pindíka a zadeček. Když byl Honzík čistý a suchý tak pod něj podstrčila nové plenkové kalhotky a několik látkových plenek. Sestřička Honzíka namazala dětským olejíčkem a pořádně zasypala dětským pudrem. Honzík jen ležel a dudal dudlík. Sestřička se o všechno postarala a Honzíka zabalila do čistých plenek. Honzík voněl jako miminko. Přes plenky tentokrát dostal pěkné bavlněné dupačky s roztomilými dětskými obrázky.
Maminka byla nadšená jak pěkně a roztomile Honzík vypadal. Byl o hodně hezčí a hlavně hodnější než když byl miminko. Takhle poslušné miminko si maminka vždycky přála. To by byla radost se o takové dítě starat.
Maminka byla ráda že je Honzík takto spokojený a že tady má perfektní péči.
Honzík byl trochu unavený a tak sestřička rozhodla že dostane láhev Sunaru do postýlky.
Honzík dostal zase igelitový bryndák a láhev Sunaru. Maminka byla pověřena aby Honzíkovy přidržovala láhev se Sunarem. Honzík byl trochu rozpačitý ale nakonec vypil celou láhev Sunaru. Maminka seděla u Honzíkovy postýlky pozorovala ho. Honzík byl spokojený a vypadalo to že brzy usne. Oči se mu už sami zavíraly. Od spánku ho jen vyrušovalo nutkání čůrat. Maminka si toho jasně všimla. Copak Honzíku potřebuješ čůrat? Honzík jen tiše zakňoural že ano.
To už maminka věděla že podle požadavků od sestry Kateřiny musí Honzíka pořádně povzbudit a podpořit.
Tak pěkně čůrej Honzíku. Přeci to nebudeš zadržovat. To není zdravé.
Můžeš to pustit klidně do plenek.
Honzík maminku vůbec nepoznával. Překvapilo ho že to říká a nevěděl jestli to myslí vážně. Docela ho to zarazilo. Nebyl to zrovna její styl takhle mluvit.
Honzíku no tak pěkně čůrej. Nosíš teď plenky tak musíš čůrat pěkně do plenek. To by jinak nešlo. Plenky přeci nenosíš jen tak. Od toho ty plenky přeci jsou aby se používali.
Pěkně si ulev a pusť to na plno do plenek.
Honzíkovy z toho šla hlava kolem až nakonec poslechl. Po chvíli soustředění to pustil do plenek. Maminka to hned zpozoroval a řekla Honzíkovy že je moc šikovný. Honzíkovy to bylo trochu trapné. Byl však rád že si mohl i v přítomnosti maminky ulevit a to bez jakýchkoliv výčitek.
Honzík cítil v rozkroku příjemné teplo které se rozlévalo dále až do doby kdy byly plenky úplně mokré.
Honzík se cítil úplně uvolněný a klidný a díky tomu za chvilku tvrdě usnul.
Maminka byla ještě nějakou dobu u Honzíkovy postýlky a pozorovala ho jak pěkně spinká.
Po nějaké době zašla maminka za sestrou Kateřinou a zdědila jí že se Honzík počůral a usnul.
To jsem ráda že konečně spí. Už bylo načase. Nemějte obavy až se Honzík probudí tak ho přebalím.
Vy klidně můžete jít teď domů. Tady mám pro vás ještě potvrzení s razítkem že u nás bude Honzík definitivně hospitalizován na delší dobu. Dnes se jasně prokázalo že má parafilní infantilismus který je u něj už rozvinutý. Po týdenním pozorování jsme jasně zjistili že potřebuje odbornou pomoc. Nyní je to tedy definitivní a léčba může být zahájena. O dalším průběhu vás budeme průběžně informovat. Prozatím vám děkuji a přeji pěkný zbytek dne.
Maminka se rozloučila a odešla domů. Honzík v počůraných plenkách bezstarostně ležel v postýlce a tvrdě spal.
Neboj se Honzíku já tě nechci okrást o čas strávený s tvojí maminkou. Maminka jistě půjde s námi a pomůže nám s krmením. Nemám pravdu?
Maminka souhlasně kývla hlavou.
Honzík se cítil trochu nesvůj. Připadl si divně že by ho maminka měla krmit.
Sestra Kateřina Honzíka doprovodila do jídelny. Honzík šel sám ale jak měl vycpaný rozkrok silnými plenkami tak sotva cupital. Maminka ho zezadu pozorovala jak jde kolébavou chůzí. Honzík se pěkně batolil. Není divu když měl na sobě objemné plenky.
Sestra Kateřina v jídelně vysunula dětskou židličku a do ní Honzíka posadila. To už byla v jídelně i maminka která pozorovala jak sestra Kateřina Honzíka do židličky poutá.
Když byl Honzík pořádně připoután tak mu sestra Kateřina uvázala kolem krku bryndák.
Maminka dostala do ruky dětskou přesnídávku a plastovou lžičku která byla s dětskými obrázky.
Byla to lžička vyrobená speciálně pro malé děti.
Honzík byl trochu zděšený v takové situaci. I když to bylo často jeho přání tak si nedokázal představit že se to jednoho dne stane realitou.
Honzík se cítil bezmocný a věděl že teď už s tím nemůže nic udělat. Nechat se takto krmit od maminky bylo pro Honzíka to největší zostuzení ale také dlouhodobé přání.
Honzík se cítil ve svém životě snad nejvíce odevzdaný právě teď. V takové situaci ještě nikdy nebyl nebo si to nejspíše moc nepamatoval. Maminka si Honzíka v dětské židličce moc dobře pamatovala.
Honzík si nepamatoval vůbec nic. Možná právě proto mu v jeho životě chyběli takové vzpomínky.
Honzík si potřeboval pamatovat vzpomínky z dětství a nechtěl o ně přijít.
Honzík si pravděpodobně kvůli tomu chtěl celé své počáteční dětství zopakovat aby jeho dospívání bylo kompletní.
Potřeboval si pamatovat i vzpomínky a pocity z doby kdy byl ještě mimino. Myslím že právě to byl ten pravý důvod proč Honzík odmítal dospět. Něco mu chybělo a s přibývajícím věkem se to vzdalovalo.
Teď se Honzík konečně vrátil do miminkovských let. Konečně může zažít všechno znovu na vlastní kůži a pocítit doposud známé ale dávno zapomenuté pocity.
Honzík seděl v silných plenkách připoután do dětské židličky. Nemohl se ani hnout.
Židlička byla potažená igelitovým potahem s dětskými obrázky a připomínala Honzíkovy to že je určena pro malé děti. Igelitový bryndák dodával Honzíkovy zvláštní pocit který z něho dělal někoho kdo není soběstačný. Honzík se cítil naprosto odevzdaný a jen čekal co se bude dít.
Maminka Honzíka krmila a utírala mu pusu bryndákem kterou měl díky své nepozornosti zapatlanou od dětské výživy.
Honzík byl nepozorný protože právě když ho maminka krmila potřeboval čůrat.
Během krmení to bohužel Honzík už nemohl vydržet a do plenek se pořádně počůral.
Maminka něco tušila protože se Honzík tvářil poněkud zvláštně. V jídelně bylo úplné ticho a Honzík slyšel trochu známý zvuk. Byl to zvuk toho jak jeho čůrání naráželo do látkových plenek a pak se to do nich vsakovalo.
Honzík to velmi dobře slyšel ale nebyl si jistý zda to náhodou neslyšela i jeho maminka.
Honzík zase zčervenal ale toho si všimla i jeho maminka.
Copak se děje Honzíku? Jsi nějaký červený. Je všechno v pořádku?
Nejsi nějaký nemocný? Honzík jen pokrčil rameny.
V tu chvíli přišla zrovna do místnosti sestra Kateřina. Všechno co maminka Honzíkovy povídala zrovna slyšela.
Copak se děje Honzíku. Já se na tebe pro jistotu podívám a důkladně tě prohlédnu a vyšetřím.
Půjdeme teď do postýlky a tam se na tebe podívám.
Honzík byl odveden i s doprovodem maminky do dětského pokoje. Byl položen do dětské postýlky s ohrádkou kde měl nějaké plyšové hračky.
Sestra Kateřina Honzíka svlékla do naha a nechala mu na sobě jen plenky a plenkové kalhotky. Změřila mu teplotu a poslechla si jeho srdíčko.
Myslím že je v pořádku ale možná bude potřebovat přebalit. Myslím že je Honzík pořádně počůraný.
Sestra Kateřina strčila Honzíkovy do pusy dudlík rozepla plenkové kalhotky.
Mám pravdu Honzík je úplně počůraný.
Počkejte tady prosím chvíli s Honzíkem. Já přijdu hned. Dojdu jen do vedlejší místnosti pro nové plenky a nějaké věci na převlečení.
Honzík se styděl. Ležel na postýlce úplně nahý a pod sebou měl jen rozložené plenkové kalhotky ve kterých bylo poskládáno spoustu látkových plenek. Všechny látkové plenky byly pořádně nasáklé a ještě teplé. Honzíkovo počůrání bylo teď jasně vidět a i trochu cítit.
Maminka Honzíka viděla po několika letech zase v počůraných plenkách. Začínala se s tím pomalu nějak vyrovnat. Už dobře věděla že to bude v následující době běžnou součástí Honzíkova života ať chce nebo nechce. Je to součástí léčebného plánu a ten se musí dodržovat. Doufala však že po nějaké době už to nebude potřeba. Bylo jí Honzíka upřímně líto do jaké situace se dostal a přála si jeho brzké propuštění z léčebny. Bohužel věděla že to bude trvat velmi dlouho a Honzík to bude muset vydržet.
Honzík byl v léčebně hlavně kvůli nedorozumění ve škole které měla na svědomí paní výchovná poradkyně. Jinak by zde určitě nebyl. Maminka si byla vědoma i své chyby když díky své nepozornosti podepsala souhlas s léčbou. Maminka dopředu vůbec netušila co tady bude na Honzíka čekat a jak bude probíhat jeho léčba. Neměla tušení ani o jeho diagnóze když to podepisovala.
Možná právě proto měla vůči sobě oprávněné výčitky svědomí. Je to přeci jen i její zásluha že je Honzík právě teď v takové situaci a počůraný v plenkách. Honzík se přeci nemá za co stydět. Vždyť byl k tomu donucen okolnostmi. Jen dělá to co se po něm požaduje. Chudák Honzík.
Honzík jediný neměl o ničem tušení. Dělal jen to co se po něm požadovalo. Nepřemýšlel nad tím zda je to nutné. Nemusel s tím souhlasit a nechat si to líbit ale to ho ani nenapadlo.
Honzík to vnímal trochu jinak.
Honzík to všechno zatím podstupoval rád a s velkým nadšením. Vše bylo přesně podle jeho dřívějších představ. Dá se říci že vlastně lepší než si sám představoval.
Honzík podléhal svým přáním a touhám. Cítil se naprosto odevzdaný a nechal ostatní aby si s ním dělali co budou chtít. Je to logické protože se cítil jako miminko. Honzík však miminko nebyl a ještě měl všechna práva k tomu projevit s něčím nesouhlas. Kdyby alespoň trochu projevil nesouhlas tak by byl pravděpodobně propuštěn domů.
Honzík netušil do jaké situace se tím dostává. Tím že si to všechno nechává líbit a nemá k tomu žádný projev nesouhlasu potvrzuje jen to že se vším souhlasí. Nevědomky potvrzuje jen potřebu léčby s něčím co se u něj teprve rozvíjí.
Vlastně to potvrzuje plně jeho diagnózou parafilní infantilismus.
Druhou věcí bylo to že se to u Honzíka všechno zjistilo ještě docela v brzkém věku. Nebýt toho tak si to Honzík v sobě nosí jako své tajemství až do dospělosti. Je pravděpodobné že by si s tím sám nevěděl moc rady. Měl by strach se někomu svěřit. Určitě by se to nijak neřešilo. Honzík by se to snažil řešit sám a potají. Nebyl by však nikdo kdo by mu dokázal poradit.
Honzík si ale velmi přál aby tomu jeho problému někdo dokázal porozumět a vyřešit ho. Bohužel státní zdravotnická organizace se takovým věcem vůbec nevěnuje a nemá žádné studie. Zdravotní systém nemá zatím žádné kompetence aby dokázala takovým lidem pomoci. Nabízí jen psychologické poradenství nebo umístění v detenčním ústavu. Což k ničemu nevede. Žádná snaha o hospitalizaci a léčbu.
Honzík je proto teď první pacient který to může změnit ale také pokusný králík. Není jasné zda to bude mít nějaký úspěch. Je možné že to bude nezařazený pokus který bude mít na Honzíka negativní vliv.
Je to přeci jen dost choulostivé téma. Jedna věc je mít takové představy a touhy které člověk občas dobrovolně praktikuje.
Druhá věc je ta že se člověk dobrovolně vzdá svého osobního života a vymění ho za život malého dítěte. Natolik malého že nemá žádné právo o sobě samém rozhodovat.
U Honzíka je to nedobrovolně a bez jeho plného souhlasu a vědomí. Byla to jen shoda náhod že je Honzík tady. Bohužel maminka jako zákonný zástupce podepsala omylem něco čeho teď docela lituje a nelze to vzít zpět.
I když si to Honzík zatím vůbec neuvědomuje tak to co tady dělá je zatím dobrovolné ale brzy bude povinné. Honzík zatím jen podléhá svým touhám a přáním. Od samého začátku to byla na Honzíka taková zkouška. Pokud by však Honzík plenky odmítal nosit a používat tak by byl propuštěn. Honzíka nic takového ani nenapadlo.
Poslední zkouška je nošení a používání plenek před svou matkou. Pokud ani v tomto případě neprojeví odpor tak bude nošení plenek povinné. Dnešní den rozhoduje o jeho dalším osudu.
Honzík díky nedorozumění ve škole odhalil omylem a nevědomky své touhy a tajemství.
Nyní se mu jeho přání a touhy začínají plnit. Honzík si to prozatím velmi užívá a objevuje na vlastní kůži to o čem dlouhou dobu snil. Doposud neměl možnost si to splnit protože jako dospívající měl omezené možnosti. Jeho pocity jsou zatím velmi příjemné ale je jen otázkou času kdy se to může změnit. Je docela možné že ho život v plenkách za nedlouho přestane bavit.
Teď je otázkou zda to bylo dobře nebo ne. Každopádně je to teď cesta na dlouhou trať.
Honzík se před maminkou velmi styděl když musel takto ležet několik minut. Ležel tam aniž by své zostuzení mohl nějak skrýt. Honzík tím pádem byl velmi rád že má v puse dudlík a nemusí nic říkat. Přesto jeho tváře zčervenali. Honzíkova teplota studem trochu stoupla a tvářičky byly celé horké. Honzík se dokonce i celý trochu zapotil.
Honzík byl drobný chlapeček na kterém to bylo vidět.
Maminka se už nemohla dívat na to jak se Honzík stydí rozhodla se to trochu odlehčit.
Přede mnou se nemusíš stydět Honzíku. Já jsem tě nahatého viděla už mockrát takže to není nic nového.
Z toho že jsi se počůral si nic nedělej. To se občas stává i dospělým. Není to nic neobvyklého. Někdy se to prostě stane a nejde s tím nic dělat.
Ty máš štěstí že jsi měl na sobě plenky které to všechno vstřebaly. Někdy se lidé počůrají jen tak do oblečení až udělají loužičku na zemi. To je potom větší ostuda a také větší práce to dát všechno do pořádku.
Plenky jsou dobrým pomocníkem při řešení takových problémů.
Plenky jsou přeci od toho aby se do nich čůralo a neteklo to všude možně. Udrží tvoje oblečení suché a to je účel. Nezáleží na tom že máš v plenkách pořádanou pohromu. Plenky se vždy dají jednoduše vyměnit.
Od toho ty plenky přeci jsou a proto je právě nosíš aby se zabránilo protečení do oblečení.
Já jsem tě takto viděla už mockrát. Jen je pravda že už je to docela dost dlouhá doba co jsem tě takto viděla naposledy. Naposledy jsme to řešili ve školce. Pamatuji si že jsi se tam často počůrával a já jsem musela prát počůrané povlečení. To bylo práce. Byla bych tenkrát snad radši kdyby jsi ve školce nosil plenky. Ušetřila bych si tím spoustu starostí.
S počůráváním si neměl v poslední době problém takže jsi plenky nepotřeboval nosit. Alespoň jsem si toho nevšimla.
To ale neznamená že nemám pro takové případy pochopení.
Já jsem velmi tolerantní člověk. Pokud má někdo takový problém tak mu ráda pomůžu to vyřešit. Pokud se v plenkách cítíš spokojený a pomáhají ti tak je to v pořádku. Nemusíš se za to stydět. Já moc dobře vím že plenky dodávají pocit jistoty a bezpečí. Vím že jsi drobné postavy a máš častější potřebu čůrání. Toho jsem si všimla že potřebuješ často. Viděla jsem tě že se kvůli tomu někdy stresuješ. Bylo mi tě líto že to tak prožíváš.
Tenkrát jsem netušila že by jsi chtěl nosit plenky. Teď mi to však dochází že jsi to musel dost prožívat a stresovat se kvůli tomu.
Pokud ti teď nošení plenek pomáhá od stresu tak budu ráda když je budeš nosit.
Můžu tě ale ujistit že lidé nosí plenky v každém věku a nejen v tom dětském. Není to tedy nic neobvyklého a nemáš se za co stydět. Je to docela běžná věc.
Honzíka to trochu uklidnilo že maminka nic nenamítala. Byl rád že se na něj nezlobí a nic mu nevyčítá. Přesto to bylo pro Honzíka velké ponížení se kterým se pomalu začínal vyrovnat.
Sestra Kateřina přinesla spoustu věcí na přebalení.
Nejprve rozložila igelitovou podložku a podstrčila jí pod Honzíka. Poté sundala Honzíkovy mokré plenky a zabalila je do plenkových kalhotek. Sestřička vzala vlhčený ubrousek a otřela Honzíkovy pindíka a zadeček. Když byl Honzík čistý a suchý tak pod něj podstrčila nové plenkové kalhotky a několik látkových plenek. Sestřička Honzíka namazala dětským olejíčkem a pořádně zasypala dětským pudrem. Honzík jen ležel a dudal dudlík. Sestřička se o všechno postarala a Honzíka zabalila do čistých plenek. Honzík voněl jako miminko. Přes plenky tentokrát dostal pěkné bavlněné dupačky s roztomilými dětskými obrázky.
Maminka byla nadšená jak pěkně a roztomile Honzík vypadal. Byl o hodně hezčí a hlavně hodnější než když byl miminko. Takhle poslušné miminko si maminka vždycky přála. To by byla radost se o takové dítě starat.
Maminka byla ráda že je Honzík takto spokojený a že tady má perfektní péči.
Honzík byl trochu unavený a tak sestřička rozhodla že dostane láhev Sunaru do postýlky.
Honzík dostal zase igelitový bryndák a láhev Sunaru. Maminka byla pověřena aby Honzíkovy přidržovala láhev se Sunarem. Honzík byl trochu rozpačitý ale nakonec vypil celou láhev Sunaru. Maminka seděla u Honzíkovy postýlky pozorovala ho. Honzík byl spokojený a vypadalo to že brzy usne. Oči se mu už sami zavíraly. Od spánku ho jen vyrušovalo nutkání čůrat. Maminka si toho jasně všimla. Copak Honzíku potřebuješ čůrat? Honzík jen tiše zakňoural že ano.
To už maminka věděla že podle požadavků od sestry Kateřiny musí Honzíka pořádně povzbudit a podpořit.
Tak pěkně čůrej Honzíku. Přeci to nebudeš zadržovat. To není zdravé.
Můžeš to pustit klidně do plenek.
Honzík maminku vůbec nepoznával. Překvapilo ho že to říká a nevěděl jestli to myslí vážně. Docela ho to zarazilo. Nebyl to zrovna její styl takhle mluvit.
Honzíku no tak pěkně čůrej. Nosíš teď plenky tak musíš čůrat pěkně do plenek. To by jinak nešlo. Plenky přeci nenosíš jen tak. Od toho ty plenky přeci jsou aby se používali.
Pěkně si ulev a pusť to na plno do plenek.
Honzíkovy z toho šla hlava kolem až nakonec poslechl. Po chvíli soustředění to pustil do plenek. Maminka to hned zpozoroval a řekla Honzíkovy že je moc šikovný. Honzíkovy to bylo trochu trapné. Byl však rád že si mohl i v přítomnosti maminky ulevit a to bez jakýchkoliv výčitek.
Honzík cítil v rozkroku příjemné teplo které se rozlévalo dále až do doby kdy byly plenky úplně mokré.
Honzík se cítil úplně uvolněný a klidný a díky tomu za chvilku tvrdě usnul.
Maminka byla ještě nějakou dobu u Honzíkovy postýlky a pozorovala ho jak pěkně spinká.
Po nějaké době zašla maminka za sestrou Kateřinou a zdědila jí že se Honzík počůral a usnul.
To jsem ráda že konečně spí. Už bylo načase. Nemějte obavy až se Honzík probudí tak ho přebalím.
Vy klidně můžete jít teď domů. Tady mám pro vás ještě potvrzení s razítkem že u nás bude Honzík definitivně hospitalizován na delší dobu. Dnes se jasně prokázalo že má parafilní infantilismus který je u něj už rozvinutý. Po týdenním pozorování jsme jasně zjistili že potřebuje odbornou pomoc. Nyní je to tedy definitivní a léčba může být zahájena. O dalším průběhu vás budeme průběžně informovat. Prozatím vám děkuji a přeji pěkný zbytek dne.
Maminka se rozloučila a odešla domů. Honzík v počůraných plenkách bezstarostně ležel v postýlce a tvrdě spal.
jen tak dál