Krok za krokem II.
-
nuknuk
- Příspěvky: 11
- Registrován: pon 15. dub 2024 18:23:22
- Bydliště: Praha
- Pohlaví: Kluk
- Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ne
- Nosíte dudlík?: Ano
Krok za krokem II.
Ležím převlečený na karimatce vedle potní chýše a rozlévá se ve mně klid po bouři. Nad hlavou hvězdná obloha, na dohled Dědeček Oheň prohřívající zbývající kamenné muže. A tichá společnost dvou firemanů, Davida a Saula. Tak krásný velký a intenzivní oheň jsem nikdy nezažil. Ani silný rituál jeho přípravy a probuzení. Dřevo na něj jsme připravovali celé odpoledne.
Úkol byl jasný. Špalky sekat na "prkna", aby se jimi kamenní muži v ohni přikrývali. Měl jsem radost z práce. Z přiložení ruky ke společnému dílu. A taky jsem tam nechtěl kluky nechat samotný. Co by si pomysleli. Že odpočívám. Když oni makají. Lehnout si do stanu. Myslel jsem, že mi na mínění ostatních už nezáleží. Ale na novém místě a ve společnosti všech dosud neznámých tváří prostě chci zapadnout. Padnout za... za co? Povedlo se. Zjevně na tom musím ještě odvést hodně tvrdé práce. Cítím, jak se mi pomalu rozbíhá migréna, ibalgin nepomohl. Jak by mohl. S tou náloží, kterou jsem zažil před chvílí.
Ležím a skrz několik vrstev dek přehozených přes proutěnou konstrukci ke mně doléhají útržky sdílení ostatních. Jsem tak rád, že jsem venku. A tolik mne mrzí, že uvnitř nejsem s nimi.
Ubíhá kolo za kolem. Když jsem venku, tak hladce. Na konci třetího zaslechnu Miva jak říká, aby všichni vykřičeli všechno, co potřebuje ven. V duchu křičím s nimi. Je toho pořád hodně co můžu vyřvat. A také vím, že je to jen stín toho, co lze nahlas pustit v kruhu bratrů a sester uvnitř. Na konci čtvrtého slyším zpívání. Holka modrooká. To je paráda. Ve tmě bych si také zazpíval. A teď už vím, že si mám dávat pozor na to, co si přeji...
S koncem rituálu máme zůstat v tichu až do nalezení svého místa pro hledání vize. Místa, které přímo osloví naše srdce. Místa, kde se budeme cítit v bezpečí. Místa, co se na čtyři dny a noci stane naším domovem.
To je kost, dřeň a podstata hledání vize - VISION QUESTU. Kvůli němu jsme všichni tady. Uprostřed západočeských lesů. Strávit sám čtyři dny. A noci. Bez jídla. Bez vody. Na svém místě. Uprostřed malé posvátné ohrádky uvázané z našich díků a přání. Indiáni chodili jen s bizoní kůží. My můžeme mít spacák a karimatku a dost oblečení do chladných nocí. A kdo se bojí žízně, tak i vodu. Nic. Víc.
Jsem sám. V noci, v tichu, ve stanu. Se svojí migrénou. A s dudlíkem. Ještě, že ho mám s sebou. Jindy třeba pro pomoc při usínání. Nebo pro radost. Dnes alespoň malé odvedení pozornosti od bolesti. Ještě jeden prášek, stejně už je pozdě.
Co jsem si to před půl rokem napsal k bolesti hlavy… jakou má pro mne zprávu? BUĎ SE SEBOU. Hmm, to budu. Musím. Nic jiného totiž nemůžu. Poslední dva roky zhuštěné do jednoho dne. Jako přes kopírák. Mít na prvním místě cokoliv krom sebe samého. Zapřít se. Necítit. Vydržet. To půjde. Do odpadnutí. Padnuti od... od čeho? Rodiny. Kruhu... Povedlo se. Dneska zas.
Přitom jsem tu chtěl najít směr. Kudy z toho ven. A místo toho jedu na autopilota. Tak jsem to aspoň dnes jasně uviděl. Tak jasně, jako ještě ne. Je to dno, od kterého se odrazím?
Jen PROSÍM. Nechci zvracet. Nenávidím to.
Úkol byl jasný. Špalky sekat na "prkna", aby se jimi kamenní muži v ohni přikrývali. Měl jsem radost z práce. Z přiložení ruky ke společnému dílu. A taky jsem tam nechtěl kluky nechat samotný. Co by si pomysleli. Že odpočívám. Když oni makají. Lehnout si do stanu. Myslel jsem, že mi na mínění ostatních už nezáleží. Ale na novém místě a ve společnosti všech dosud neznámých tváří prostě chci zapadnout. Padnout za... za co? Povedlo se. Zjevně na tom musím ještě odvést hodně tvrdé práce. Cítím, jak se mi pomalu rozbíhá migréna, ibalgin nepomohl. Jak by mohl. S tou náloží, kterou jsem zažil před chvílí.
Ležím a skrz několik vrstev dek přehozených přes proutěnou konstrukci ke mně doléhají útržky sdílení ostatních. Jsem tak rád, že jsem venku. A tolik mne mrzí, že uvnitř nejsem s nimi.
Ubíhá kolo za kolem. Když jsem venku, tak hladce. Na konci třetího zaslechnu Miva jak říká, aby všichni vykřičeli všechno, co potřebuje ven. V duchu křičím s nimi. Je toho pořád hodně co můžu vyřvat. A také vím, že je to jen stín toho, co lze nahlas pustit v kruhu bratrů a sester uvnitř. Na konci čtvrtého slyším zpívání. Holka modrooká. To je paráda. Ve tmě bych si také zazpíval. A teď už vím, že si mám dávat pozor na to, co si přeji...
S koncem rituálu máme zůstat v tichu až do nalezení svého místa pro hledání vize. Místa, které přímo osloví naše srdce. Místa, kde se budeme cítit v bezpečí. Místa, co se na čtyři dny a noci stane naším domovem.
To je kost, dřeň a podstata hledání vize - VISION QUESTU. Kvůli němu jsme všichni tady. Uprostřed západočeských lesů. Strávit sám čtyři dny. A noci. Bez jídla. Bez vody. Na svém místě. Uprostřed malé posvátné ohrádky uvázané z našich díků a přání. Indiáni chodili jen s bizoní kůží. My můžeme mít spacák a karimatku a dost oblečení do chladných nocí. A kdo se bojí žízně, tak i vodu. Nic. Víc.
Jsem sám. V noci, v tichu, ve stanu. Se svojí migrénou. A s dudlíkem. Ještě, že ho mám s sebou. Jindy třeba pro pomoc při usínání. Nebo pro radost. Dnes alespoň malé odvedení pozornosti od bolesti. Ještě jeden prášek, stejně už je pozdě.
Co jsem si to před půl rokem napsal k bolesti hlavy… jakou má pro mne zprávu? BUĎ SE SEBOU. Hmm, to budu. Musím. Nic jiného totiž nemůžu. Poslední dva roky zhuštěné do jednoho dne. Jako přes kopírák. Mít na prvním místě cokoliv krom sebe samého. Zapřít se. Necítit. Vydržet. To půjde. Do odpadnutí. Padnuti od... od čeho? Rodiny. Kruhu... Povedlo se. Dneska zas.
Přitom jsem tu chtěl najít směr. Kudy z toho ven. A místo toho jedu na autopilota. Tak jsem to aspoň dnes jasně uviděl. Tak jasně, jako ještě ne. Je to dno, od kterého se odrazím?
Jen PROSÍM. Nechci zvracet. Nenávidím to.