Maruška a školačka na hraní

[Papousek]

Jedno odpoledne se Maruška rozhodla, že si s kamarádem Tomášem zahrají na školu. Ne takovou tu opravdovou školu, ale úplně maličkou, pro ty nejmenší – s plyšáky místo žáků a kobercem jako třídou.

Maruška si oblékla plínku a své oblíbené punčocháče s medvídky, přes ně šaty s kapsami, kam si schovala malý zápisníček. Na nohy si vzala dětské školní papuče, které jí maminka kdysi koupila do školky. Aby hra byla opravdovější, připnula si dudlík na gumičku – prý je to znak každé správné "malé školačky".

Tomáš připravil lavici z krabice a dřevěnou tabuli, na kterou křídou napsal: "1. lekce – jak se starat o hračky". Maruška byla vzorná žačka. S dudlíkem v puse seděla s nohama složenýma pod sebou, v jedné ruce plyšového zajíce a v druhé skákací gumu, kterou si občas přiložila k nosu – voněla jí jako vzpomínky na léto na hřišti.

Hra trvala celé odpoledne. Maruška měla radost z toho, jak jsou její papuče hrzké a jak jí připomínají bezpečí a klid. Před spaním si je položila vedle polštáře, vedle skákací gumy, aby mohla cítit jejich známou vůni, která jí pomáhala usnout. Dudlík si ještě na chvíli vložila do úst a šeptla: „Zítra zase půjdu do školy s plínkou.“

A tak Maruška usnula – spokojená, v teple, mezi hračkami a představami, že být malou školáčkou je někdy ten nejlepší způsob, jak si hrát.

Druhý den malé školy

Druhý den se Maruška probudila s úsměvem. Hned věděla, co si oblékne – dnes chtěla být tou „nejmenší školáčkou“. Maminka jí nechala na posteli jednorazové plínky, které nosila ještě na spaní, a Maruška si je oblékla pod své punčocháče. Byly měkké, voňavé a dělaly jí pocit bezpečí – takový ten útulný, jako když se člověk schová pod deku během deště.

Když přišel Tomáš, už na něj čekala s připravenými papuči a skákací gumou omotanou kolem zápěstí. Dudlík na gumičce jí visel na krku, připravený kdykoli k dudlání. Dnes byla na řadě „lekce spaní po obědě“, protože každá správná školka má přece i odpočinek.

Nejdřív ale učili plyšáky, jak správně sedět v lavici a nezapomínat na přezůvky. Maruška každého plyšáka převzula do ruky, přičichla ke svým papučím a skákací gumě, a pak jim jemně ukázala, jak si sednout.

Třetí den školy – den mazlení

Třetí den byl deštivý a chladný, ideální pro hraní doma. Maruška se probudila dřív než obvykle. Přitulila se k plyšákovi, ale pak její oči zamířily ke skákací gumě a jejím papučím, které si večer postavila vedle postýlky. Vzala je do náruče, přivinula si je k sobě a chvíli jen tak ležela, přičichávajíc k jejich známé vůni. Vůně gumy jí připomínala radost ze skákání na hřišti, papuče zase klid školky a měkký koberec.

„Dnes bude den mazlení,“ rozhodla se nahlas.

Navlékla si čistou plínku a punčocháče, zapnula si dudlík na gumičce a s papučemi v náručí šla do obýváku, kde si rozložila deku. Gumu si obtočila kolem zápěstí, ale čas od času si ji přiložila k tváři, jemně ji hladila a přičichla k ní, jako by se chtěla přes vůni vrátit do bezstarostných dní ve školce.

Tomáš přišel i tentokrát, ale dnes nebylo žádné učení. Maruška mu hned ukázala, jak si s papučemi sedla na gauč, hladila je, tiskla si je k tváři a vyprávěla jim pohádku. „Papučky jsou dnes moji nejlepší kamarádi,“ řekla a usmála se. „Jsou teplé, měkké a voní jako opravdová školka.“

Tomáš se přidal. Společně zabalili plyšáky do dek, dali jim malé polštářky a dudlíky, a pak si Maruška lehla mezi své poklady – s jednou papučí u tváře, s gumou přitisknutou k nosu a s dudlíkem v puse. Zavřela oči a zašeptala: „Tohle je ten nejlepší den.“

A v tom tichu deštivého odpoledne, mezi hračkami, vůní gumy a měkkými papučemi, Maruška usnula – spokojená, v bezpečí a úplně šťastná.

[Plenař 235]

A kdy bude pokračování této zajímavé povídky. A v jaké době se tento příběh - tento děj odehrává. Je to ze současný reality nebo z minulosti. A kde v jakém městě. A v jakém věkovém rozmezí se oba aktéři nacházejí.