Rodičovská Zrada

Příběhy, povídky, ale i vaše reálné zážitky. Jsou tu dvě podmínky- ústředním tématem musí být ABDL (nebo-li plenky) a autorem příběhu musíte být buď Vy sami, nebo uvést zdroj!
Odpovědět
Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 17. lis 2018 20:08:13

01. Průser

Ten den jsem měl narozeniny. Hned ráno jsem se rozhodl, že nepůjdu hned do prumky, ale zajdu si dát nějakýho panáka. Stejně byla docela zima a rumíček přijde vhod. Popojel jsem tramvají o zastávku dál a zamířil do našeho studentského pajzlu. Nerozpakoval jsem se a šel dovnitř. U našeho stolu už seděli další tři záškoláci. Hned mě zavolali k sobě. Poručil jsem rundu rumů a sobě ještě pivo. Ve chvíli, kdy jsme si chtěli připít, vešlo do lokálu několik policajtů a rovnou k nám, že občanky a obrátit kapsy. Jelikož jsme měli po kapsách všechno možný, co policajti považují za důvod k obtížím, tak jsem já a Kristýna skončili na fízlárně. Zavřeli se s náma do kanceláře s tím, že si nás vyzvednou rodiče. Veselý narozeniny. Máma si pro mě přijela asi za hodinu. Byla tentokrát naštvaná ješte víc něž obvykle. Čekal jsem obvyklou spoušť výčitek na moje výsledky na prumce, chlast, pozdní noční příchody a já nevím co dál. To se ale nestalo. Vysypala to na mě hned v autě, jen několik ulic od tý pojebaný bengárny: "Už mám dost těch tvejch excesů. A budu to řešit. Když to nešlo po dobrým, tak to půjde po zlým."
"A co jako ? Zatím jsem neproletěl."
"Ale to nestačí. Chováš se jak malej parchant. Tak jsem ti něco zařídila. Vypadni z auta !!!"
Stáli jsme v zácpě u Sparty.
"A co mám teď dělat ?"
"Nemusíš nic. Oni si tě rychle najdou. Tak už vypadni a zmiz mi očí !!!"
"Kdo si mě najde ?"
"VYPADNI !!!"
Máma vypadala, že mi dá snad pěstí, nikdy takhle neřádila. Tak jsem jí raději poslechl a vystoupil. Nevěděl jsem co dál: To si mě někdo vyhmátne a vymlátí ze mě duši ? Co se chystá ? Jít s tim na policajty je nesmysl. A teď se stejně není s kym poradit. Rozhodl jsem se jít domů. Stejně tam teď nikdo nebude, večer to nějak uhádám a bude zase klid. Tenhle plán už jsem ale zrealizovat nestihnul - zbývalo mi ještě pár ulic, když vedle mě zastavila hodně zostra nějaká dodávka bez oken. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Otevřely se dveře boční a spolujezdce. Než jsem se stačil zoreintovat, někdo mi zezadu zkroutil ruku, spolujezdec mě popadl za druhou a zatáhli mě do auta. Spolujezdec zavřel dveře a auto se rozjelo. Trvalo to jen pár vteřin.
Únoscům nebylo vidět do tváře, vzali si kukly. Neobtěžovali mi nic říct, ani mi nedali čas na případnej alarm - dostal roubík a pak i pouta.
"Buď v klidu. Nikdo ti nebude ubližovat."
Neměl jsem moc na výběr a přikývnul jsem. Posadili na mě zem zády k zadním dveřím. Nejeli jsme dlouho, takže jsme pořád v Praze, podle směru bych odhadoval, že na Babě nebo Hanspaulce. Únosci mě vyložili v garáži a bez dalšího zdržování mě odvedli do místnosti bez oken. Hodili mě na nějakou madraci, zavřeli za mnou dveře a zhasli světlo.
Jestli mi tohle zařídila moje máma, tak potěš koště. Ještě veselejší narozeniny. Co bude teď ?
Dověděl jsem se to o dost později. Nevím co se stalo, ale probral jsem se v jiné místnosti. Ležel jsem upoután za ruce i nohy k posteli. Z okna nebylo vidět nic, jen nějaká vzdálená lampa. V místnosti i venku byla tma. Mluvit jsem nemohl, protože roubík se mi nikdo neobtěžoval vyndat. Někdo mě musel vysvlíknout, protože jsem na sobě neměl nic a moje boxerky nahradilo něco jiného, teď po tmě to sice nebylo vidět, ale slipy to nebyly. Ten někdo na mě navlíknul pořádně objemnou plínku.
Do čeho jsem se to kurva navezl ? Co bude dál ? A jak dlouho to bude trvat ?
Proč mi dali plínku ? Tyhle a podobně otrávený myšlenky se mi honili v hlavě nějakou dobu, ale chtělo se mi spát. Nevzdoroval jsem a usnul.
Ráno mě probudily jemné dotyky na tvář. Otevřel jsem oči a spatřil jsem mojí stráž. Mohlo jít být kolem třiceti. Jedna z těch žen, co se jim nesmí odmlouvat: Vysoká, svalnatá, fyzicky víc než zajímavá. Nejhorší na tom je, že jí znám a pěkně jsem se lekl. Bydlela u nás v ulici a šly o ní všechny možný drby. Ten nejšťavnatější z nich ani zdaleka nevystihoval mojí situaci, ani to, co ještě mělo přijít.
"Tak tě u nás vítám. Můžu tě ubezpečit, že seš tady na požadavek tvojí rodiny. Jak dlouho tady zůstaneš, záleží na tobě. Vysvětlím ti pár pravidel."
Díval jsem se jí do výstřihu a dole mezi nohama jsem ucítil něco silně škubnout. Asi si toho všimla: "Dávej pozor, nebudu ti to opakovat. Plenky si sám nesmíš sundavat. Když nebudeš poslouchat, bude následovat trestní opatření, více či méně restriktivní. Zrovna tak můžeš získat privilegia za dobrý chování. No a abysme neztráceli čas, tak jsem ti rovnou přinesla snídani."
Čekal jsem kdeco, ale tohle ne. Šéfová odněkud vytáhla kojeneckou lahev. Něco jsem zamumlal jako protest, ale Šéfová to přešla jednoduše: "Neboj, jedovatý to neni. Pěkně to vypiješ, nebo nedostaneš nic."
Plán B tady nemá místo a Šéfová mi uvolnila roubík tak rychle, že než jsem se stačil nadechnout a protestovat, tak mi šoupla lahev do pusy a nepovolila, dokud jsem to nevyprázdnil. Sralo mě to, ale nemohl jsem nic dělat. Chutnalo to skoro jako kakao, ale mělo to radioaktivně zelenou barvu.
"Výborně !"pochválila mě Šéfová. "Zvykej si, protože jiná potrava se k tobě nedostane. A nejen to. Zapomeň na cigára, chlast a podobný věci."
"Cože ??!!! O co ta..."
Šéfová mě nenechala domluvit a znovu mě roubíkem umlčela. Zkontrolovala mi plínku, zamračila se a odešla s prázdnou lahví někam pryč. Dveře (asi na nějakou chodbu,) zjevně odolný proti páčidlu, vrtání nebo řezání flexou ale zavřít a zamknout nezapomněla. V místnosti nebylo kromě postele nic, jen nějakej pytel s něčím na zemi. Z okna nebylo vidět nic konkrétního, jen vysoká zeď, od okna vzdálená několik metrů. Co asi je za ní ? Ulice ? A která ? Nejraději bych zdrhnul. Ale jak ? Šéfová mi zatím dala příliš málo informací. Budu muset něco zjistit. Kde začít ? Zatím vím jen to, že jsem někde uvázanej k posteli, ani netuším kde. Jsem v tom sám, nebo nás je tady víc ? A co prumka ? Do piči, co mám teď dělat ? Venku bylo zamračeno, takže se nedalo ani odhadnout, jaká je denní hodina. A ani nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Dejme tomu, že zbytek včerejšího dne a celou noc. Takže v ústavu mám asi další Áčko. Jenže já chci ten ústav dokončit. Maturita je za tři měsíce. A i kdyby se mi povedlo zmizet, těžko se můžu vrátit domů. Vysledky šetření mojí situace byly jedna katastrofa. Tak co teda mám do prdele dělat ? Musím tomu dát čas. A navíc se mi chtělo čůrat. Díval jsem se na plínku. Neměl jsem žádnou chuť to pustit pod sebe. Zrovna tak jsem si to nemohl ani sundat - Šéfová mi neuvolnila řemeny. A stejně mi to zakázala. Tenhle boj jsem nemohl vyhrát. Jenže já jsem tvrdá palice - držel jsem to tak dlouho, dokud to šlo. Ale nakonec jsem to tak jako tak musel vzdát a počůrat se jako malý mimino. Bylo to dost ponižující. A aby to nebylo dost, tak se otevřely dveře a vešla Šéfová. Ale ne sama - doprovod jí dělala podobně přísná (a o něco starší) čarodějnice. Obě byly oblečeny stejně - černá košile, skoro do půlky rozepnutá (asi aby bylo všechno vidět) a černý kožený kalhoty. To všechno doplněno armádní obuví. Mundúr jak do BDSM salonu. Nemůžu říct, že vypadaly zle. Za normálních okolností bych se k nim asi ani nepřiblížíl - pokud by o to nestály oni samy, ale tohle nejsou normální okolnosti. Nakonec, stejně jsem v jejich moci.
"Tak co ?" spustila Šéfová. "Pořád v suchu ?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Tak tohle bys už zvládnul. Tak eště svačinu."
Šéfová mi donesla další lahev a donutila mě to vypít stejně jako dneska ráno. Čarodějnice neříkala nic a jen se omezila moje ponížení pozorovat. Zjevně jí to bavilo. Mě ani trochu. Nejradši bych se s nima porval a zkusil zdrhnout. Absurdní nápad, když můj pohyb byl omezen na jednotky centimetrů. Tak jsem to nedobrovolně musel vypít.
"Já nech..." zkusil jsem protestovat znova.
Odpověď byla stejná, jako pár hodin nazpátek: Roubík. Čarodějnice konečně promluvila: "Dneska ne."
Sice jsem to nepochopil, ale asi to může něco znamenat. Časem to stejně zjistím. Šéfová mě poplácala po rameně: "Buď hodnej. A přestaň myslet na blbiny. Stejně je to zbytečný."
Zůstal jsem zase sám. Můj mozek teď zaměstnávaly jiný pochody. Sakra, co tim Čarodějnice myslela ? Jasný mi byly jen dvě věci: Nemůžou mě tady mít uvázanýho do nekonečna a při první příležitosti se pokusim zmizet. Akorát mám pocit, že to druhý bude docela problém. Ale musím to aspoň zkusit.
Moje plánování ale přerušil močák se svojí urgentní žádostí o vyprázdnění. Tentokrát jsem s tím nebojoval a pustil jsem to hned. Plínku to nafouklo takovým způsobem, až jsem cítil, že mám zadek nějakej ten centimetr nad postelí. Ale nebylo to nepříjemný, jen ponižující. Neměl jsem ponětí co tohle všecko má za účel a nějak jsem pořád nechápal, že moje vlastní máma mě sem vlastně poslala a hlavně proč. Asi na tom budu muset zapracovat. A nejen na tom. Nejvyšší prioritou je zmizet. Na zbytek bude času dost, až budu venku. Potřebuju výchozí bod a ten zatím nemám. Nevím, kde začít a pořádně mi to začíná srát. Dal bych si cigáro, ale nemám nárok. Tohle je trestný, je to zbavení osobní svobody a na to jsou paragrafy. Takže už mám výchozí bod: Zdrhnout a zmobilizovat policajty. Eště bych z toho mohl získat nemalý peníze jako kompenzaci za utrpenou nemajetkovou škodu. Nebo mimosoudní vyrovnání, ale srát na hlavu si od nikoho nenechám. Teď už zbývá vymyslet, jak se dostat ven. Mám tak trochu štěstí díky tomu, co studuju: Umím lokalizovat různý čidla a kamery, tyhle krámy tady maji určitě hned za dveřma. Musim zjistit, jak tyhle věci zneškodnit. A tohle představuje nemalej problém - pokud budu ničit jeden prvek za druhym, tak si toho rychle někdo všimne. Alternativa je jen celková deaktivace. Nebo požární alarm, jestli to tady mají. Timhle začnu, pokud nebude jiná možnost. Musim najít elektrokumbál a dostat se dovnitř. Ze to všechno bude jinak, mi ani nepřišlo na mysl. Cokoliv, jen nezůstat tady, tohle se teď zhmotnilo jako moje duševní potrava. Já na něco přijdu, takhle to nenechám. A to bylo poslední co si vybavuju, než jsem zase usnul.

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 17. lis 2018 20:09:24

02. Nová cela

Šéfová mě musela zase vzbudit, ale netvářila se nepřátelsky. Moje plínka už byla pekně nasáklá, tak mi jí vyměnila. Pokoušel jsem se jí to znemožnit a neroztáhnout nohy, ale Šéfová mi vrazila pořádnou facku: "Nedělej problémy, nebo si příště přinesu rákosku. Buď hodnej chlapeček."
Okamžitě jsem toho nechal a Šéfová mi dala suchou plínku. Vrazila mi pořádnou, protože to bolelo eště při krmení. Zase ta flaška, něco co mě rozpalovalo do ruda. Roubík byl sice dost vopruz, ale dalo se pochopit, že nikdo není zvědavěj na můj řev. Co to tady se mnou dělají ? A proč ?
Šéfová mi nedala ani tentokrát příležitost něco říct - stejně jako minule mě okamžitě umlčela.
Když odešla, tak mi došlo, že je nejspíš pátek a možná to v neděli skončí. Ale nikde žádná záruka, takže se to nesmí brát moc vážně. Ale lidský mozek občas pracuje nelogicky. Přestal jsem se pokoušet protestovat při příští návštěvě. Šéfová přišla tentokrát s doprovodem, ale Čarodějnice zase celou dobu neříkala nic. Díval jsem se jí do očí, snad zachytila mojí bezmocnou prosbu. Asi mi to vyšlo, protože při odchodu utrousila "Zejtra to zkusíme."
Něco se chystá. Mohly by mi dát aspoň nějakou svobodu pohybu. Nebo mi dát kopačku do prdele a vyhodit mě na ulici, to by byla ta lepší možnost. Asi se mi o tom zdálo, protože nic dalšího jsem si ráno nedokázal vybavit.
Co se ale stalo později, nezapadalo ani do těch nejhorších možností. Šéfová mi vyměnila plínku, narvala do mě další flašku a odešla. Vrátila se za odhadem asi dvacet minut i s Čarodějnicí. Odvázaly mě z postele, ale nasadily mi pouta. Vyvedly mě ven na chodbu. Z obou stran nás sledovaly kamery, jedna zepředu od schodů a druhá zezadu. Sešli jsme o patro níž. Chodba vypadala úplně stejně, jen na opačném konci byly jedny dveře navíc. Za nima je možná svobodnej svět. Nicméně náš cíl byl o několik metrů před a dveře napravo. Všechno ty stejný panceřáky a všude kamery, na chodbách, na schodech... I ve svý cele jsem měl jednu, ale to jsem zjistil v momentě, kdy mě Šéfová a Čarodějnice odvázaly z postele, do tý doby jsem jí nemohl vidět. Vzpomněl jsem si na Velkýho bratra, tam byly taky kamery všude, snad i na záchodě. Plán zdrhat dostal několik vážných trhlin, ale už mi nezbyl čas nad tím uvažovat, protože teď jsem měl před sebou další ženskou dominantní figuru. Šéfová mě posadila na koberec a nechala mě s tou neznámou Inkvizitorkou o samotě. Ta zatím seděla u stolu a četla něco na notebooku. Zavřela to, zvedla se a přišla ke mě: "Vím, že se ti u nás nelíbí. Ale ono tě to přejde a brzo. Uděláme menší dohodu, ale pokud jí porušíš, tak půjdeš bleskem zase do řemenů. Tak co ? Dohodnem se ?"
Přikyvoval jsem, protože jsem měl pocit, že se věci dávají do pohybu.
"Nezkoušej si sundavat plínku. Neprotestuj. A nepokoušej se zmizet, daleko se stejně nedostaneš. Je to jasný ?"
Nezbylo mi než souhlasit.
"Mám radost, že se dohodneme. Aby ti to nebylo líto, tak na to už nebudeš sám. Poslechni co se ti řekne a bude všechno v pohodě."
Něco jsem zahuhlal.
"Tohle ti taky sundáme, ale eště vydrž. Zejtra je neděle, ale máme povinnost dopravit tě do školy a zase nazpátek. Takže se na to můžeš začít chystat, přišly tvoje věci. A důležitá věc: Nechoď za školu. Máme autorizaci tě kontrolovat a bude se to dělat často. Je to všechno jasný ?"
Stejně nebylo na výběr.
"Tak to je asi všechno. Když to dobře půjde, tak seš do maturity venku, možná dřív. Ale to záleží hlavně na tobě."
Nevycházel jsem z údivu. Takže já teď asi tady budu mít pasťák ?! To snad ne ! Inkvizitorka mi to pěkně spočítala: Nejméně tři měsíce. Ale roubík mi neuvolnila. To udělala Čarodějnice, jenže Šéfová mi za to poskytla sice pohodlnější, ale neméně ponižující náhradu: Dudlík. Takže hovno pasťák, ale kojeňák !!! By mě fakt zajímalo, co tady bude se mnou dělat. Rozhodnuto, zdrhnu. Tohleto je vážně přeháňka. Musim najít způsob, jak se dostat z dosahu tohohle ponižování.
"Ne aby tě napadlo to vyplivnout," řekla
mi Inkvizitorka na rozloučenou.
Šéfová a Čarodějnice mě odvedly na chodbu, ale nešli jsme do stejný cely. Čarodějnice otevřela jiný panceřáky, Šéfová mi sundala náramky, strčila mě dovnitř a dveře panceřáky se za mnou zavřely. Viděl jsem před sebou velkou místnost s jednou řadou postelí napravo a dlouhým stolem nalevo. Židle se nedaly pohybovat, byly prišroubovaný. Tři kamery hlídaly cimru. U stolu sedělo několik podobně potrestaných, se zájmem si mě prohlíželi. Dohromady jsme tam byli v pěti lidech, tři mužský a dvě slečny. Stál jsem tak jak tvrdý Y: Jednu tu slečnu znám: Kristýna z béčka, co jí se mnou sebrali fízle. Aspoň něco. Nevim proč, ale strašně se mi ve verzi batole líbila. Možná až moc - mezi nohama mi začínalo silně škubat. Ale rychle to přešlo a vykročil jsem kupředu. Sedl jsem si na první volnou postel (druhou od konce) a dal všem záda. Nechtěl jsem se s nikým bavit, bylo mi hodně mizerně. Ale ne fyzicky - asi se do mě pustila deprese, no takhle na dně jsem snad nebyl nikdy. Přál jsem si neexistovat. Zalehnul jsem a zavřel oči. Spát jsem ale nemohl. Jediná věc mi zaměstnávala mozek: Zdrhnout. V hlavě mi to šrotovalo takovym způsobem, že se to možná dalo slyšet. Někdo si ke mě sedl, ale nechtěl jsem nikoho ani vidět.
"Nech toho," uslyšel jsem svojí kámošku.
Pustil jsem dudlík a zařval, ať jdou všichni do řiti. Nejraději bych se vážně vypařil jak čmoud z cigára.
"No tak, my tě nekousnem. Víš co ? Já tady u tebe zůstanu."
Lehla si vedle mě a pohladila mě
přes záda. Cože ? Kristýna v mojí posteli ? No proč ne. O vteřinu později jsem se otočil: "Co budem dělat ?"
"Nic. Teď nic. Tak se můžeš přestat rozčilovat a pojď k nám,"
"A proč ? Nemusím nikam, když budeš tady," usmál jsem se ironicky.
"Tak dobře," zašklebila se a dala mi pusu.
Sesypal jsem se. Objal jsem jí a zeptal jsem se jí se slzami v očích: "Vážně ti nevadí, co z nás tady udělali ?"
"Ne míň než tobě. Tak se na to vyser, jsme na tom tady všichni stejně."
"No to nejsme. Já chci pryč. A hned. Na co lidi našeho věku maji co nosit plínky a cumlat dudlík ? Já to nechci a ani nepotřebuju."
"Já jsem ty normy tady nevymyslela."
"Tak to zkus," ozvalo se od stolu. "Minulej tejden tu byla jedna, co dělala ty stejný vylomeniny jako ty. Ty potvory bachařky jí daly na samotku a od tý doby nevíme o ní nic."
Sedl jsem si: "A ty seš kdo ? Co ti je do toho ?"
"Nic. Jen už tady mám odkrouceno pět tejdnů a něco jsem už viděl."
"A co jako ?"
"Ujasni si, co chceš. Chceš bejt co nejdřív venku ? Tak nedělej bordel. Můžeš dostat taky pořádnou nakládačku."
"To jako od tebe ? Rozšlápnu tě jak psí hovno, ty šmejde."
"Ode mě ne, ale bachařky nejdou pro ránu daleko, když maji za to, že protestuješ nebo na ně jen blbě čumíš."
"Dík za radu, ale to neni nic novýho," zavrčel jsem a lehl jsem si.
Kristýna se zvedla: "Něco zkusim."
Otočil jsem se nazpátek. Kristýna se vrátila za pár vteřin a zase si sedla na postel vedle mě. Poplácala mě po stehně a vzala mě za ruku: "Sedni si."
Poslechl jsem.
"Ukaž, kdes nechal dudlíka ?"
Ukázal jsem někam za sebe. Natahovala se dopředu a asi ne náhodou se otřela hned několikrát skoro neznatelně předloktím o mojí plínku zepředu. Hned mi tam pořádně škublo. Asi bych měl říct, že i když jsem s ní chodíval za školu, nikdy jsme se takhle blízko k sobě nedostali. Možná i proto, že jsme nikdy nebyli sami. Samozřejmě jí ten můj záškub neuniknul: "No tohle..."
"Já za to nemůžu."
"Já vim," usmála se spiklenecky. "Ukaž, oblíkni si tohle."
Pomohla mi natáhnout si tričko, co mi přinesla. Mezi nohama mi to zatím dál pěkně tuhlo.
"A teď eště tohle a je to," smála se. Nacvakla mi řetízek s dudlíkem na tričko a dudlík mi strčila do pusy. Párkrát mě pohladila přes plínku a jestli to šlo, tak mi to ztuhlo eště víc. Ruku ale pryč nedala.
"No vida, šlo to samo. A už můžeš zůstat v klidu."
Nechápu do dneška, jak to dokázala. Zíral jsem jí za tričko a dudlík jsem ignoroval, protože plínka teď dostávala nemalý náklad semene. Kristýna se usmívala: "Sice jsem si to takhle nikdy nepředstavovala, ale budem si to tady muset vyžrat spolu až do konce. Mě to ale nevadí. A pěkně si tě pohlídám."
Vůbec jsem jí neposlouchal a zhluboka jsem si odfouknul, dudlík mi při tom vypadl. Plínka se na mě začínala lepit a teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo. Kristýna mě pohladila po tváři a odešla zase pryč ke stolu. Cestou si provokativně dala dudlík do pusy.
Nic jsem nepobíral. Lehl jsem si na záda zkoušel jsem si to všechno srovnat v hlavě. Předně jsem nechápal, co a proč dělá Kristýna. A proč ty plínky a dudlíky. Bylo to jak mundůr, všichni stejný červený tričko, stejný plínky - růžový jak pro buzeranty, stejný dudlíky - jakoby pro Maggie Simpson, jen byly jinak barevný a celý z gumy. Já jsem to nechtěl, teď bych nejradši sebral Kristýnu a zmizel s ní vocuď. Musim něco vymyslet.
Kristýna mě zavolala ke stolu: "Tady v tý krabici jsou tvoje věci. Tak přestaň trucovat a pojď něco dělat."
Jakoby v nějakým tranzu jsem si šel sednout ke stolu. Nová cela nezačínala zle.

Mskvor
Příspěvky: 13
Registrován: ned 08. říj 2017 14:21:21

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Mskvor » sob 17. lis 2018 22:54:09

Ahoj Treti oko,

Pěkná povídka, díky za ní a těším se na pokračování.

MS

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » sob 01. pro 2018 11:46:48

03. Dilema

Díval jsem se do krabice skoro bez zájmu. Bylo tam všechno, co potřebuju do ústavu, ale to hlavní chybělo: Moje domácí PC. To víceméně znamenalo, že nemám nic, protože rozpracovaný věci byly uloženy tam. Tohle je docela problém. Sedl jsem si na židli a zíral z okna. Na stole jsem nechal texty Teorie Automatizace pro 3. a 4. ročník SPŠEL. Nemálo jsem nesnášel tuhle věc a nechtěl jsem na to ani hrábnout, jaká to byla snůška hovadin. Venku se začalo nejistě ukazovat sluníčko. Chtělo se mi ven z civilizace, daleko od všeho a od všech.
"Vypadáš jakoby ti uletěly včely," poznamenal někdo od opačnýho konce. Byl to ten stejnej týpek, co mi před pár minutama dával rady do života.
"Mám problém. Potřebuju PC, abych s timhle aspoň trochu pohnul. A do tady tý posraný automatizace se mi vůbec nechce. Už to stejně znám nazpaměť. Spíš mi řekni, co se tady bude dít."
"Nic zvlášť novýho co bys už nevěděl. Občas můžeš dostat povolenku domů, pokud si o ní rekneš a nemáš průsery."
"Domů, jo ? To je předposlední místo kam by se mi teď chtělo. To poslední je tady."
"A ty máš nějakej plán B ?" zeptala se druhá slečna. "Až na něco příjdeš, tak se můžeš poradit s náma."
Služebně starší se začali hlasitě smát, jen Kristýna se nepřidala. Nakonec, nebyla tady o moc dýl než já, nejvejš jen o pár hodin. Ale asi už věděla o něco víc, než se zatím dostalo ke mě.
"Uvidíme, kdo se bude smát poslední," zavrčel jsem napůl pro sebe a otevřel jsem texty. Listoval jsem v tom pár minut, když mě něco napadlo: Já teď ani nemusim zdrhat, protože vlastně ani nemám důvod. Vzpomněl jsem si, že si mě Kristýna pohlídá. Tak se teda nechám hlídat, je to celkem i zábava. Až teda na ty dudlíky, plínky a navrch eště ty hrůzy z ústavu, protože to teď budu muset všechno smolit ručně. To je teda voser !!! Co mi dřív trvalo na PC hodinu, tak růčo mi to může trvat i třikrát tak dlouho. Aspoň, že tady je na to času dost a nebudu se zas tak moc nudit. Nemůžu se pořád jen muchlovat s Kristýnou, když taky maturuje. Jistě má na tom taky dost práce před sebou. Tři měsíce a skončí to. Pak si budu dělat, co se mi zamane. A taky to budu dělat. Klidně i s ní, tím líp. A do prdele se vším, žádný plínky a dudlíky, žádný bachařky. Pořádný žrádlo, sex, drogy a Rock&Roll, nic víc. Domů se vracet nebudu, protože taková zrada je vážně skoro neprominutelná. Ale budem potřebovat prachy a to nebude jednoduchý. Krucinál, jsem tady pár dní a už vymejšlim co bude pak, zatimco ani netuším, co bude a jak se to bude vyvíjet. Moc jsem toho stejně už nevymyslel: Otevřely se dveře a hlasitej rozkaz "Všichni do řady !!!" to zarazil.
Po jednom si nás jménem bachařky vyvolaly na chodbu. Šel jsem předposlední.
"Predpažit !!!" poručila Čarodějnice a šoupla mi dudlík do pusy.
Nechal jsem si od Inkvizitorky nasadit náramky a ani jsem se nepokoušel o odpor, jinak bych to asi hned schytal od Čarodějnice, nebo od jiný bachařky. Šéfová mě prostrčila čelně ke zdi do řady k ostatním. Stáli jsme tam jak tvrdý Y docela dlouho, ale ani jedna bachařka se neobtěžovala říct, o co běží. Veteráni si na to jistě dokázali zvyknout, ale za sebe jsem bych docela rád, kdyby nám daly pokoj. Zbožný přání. Měl jsem pocit, že to trvá věcnost. Když už jsem měl chuť se otočit a na něco se zeptat, tak se všechno vyřešilo samo. Po jednom nás bachařky zase nacpaly nazpátek do cely. Ale jeden z nás chyběl. Nevěděl jsem proč a ani jsem to nechtěl vědět. Všechny naše věci zustaly rozházený na všechny strany. Bachařky asi něco hledaly a samozřejmě to i našly.
"No to je teda bordel," utrousil jsem otravenej, že to budem muset uklízet. Sedl jsem si na židli, neměl jsem chuť nic dělat.
"Co tady ty mrchy hledaly ?" zeptala se Kristýna.
"No co asi... Fety, hulení, nože nebo něco podobnýho - možná telefon. O důvod víc zmizet," přemejšlel jsem nahlas.
"Nechci ti radit, ale aby ses ztratil, tak to abys pak chodil kanálama. Děje se to často a kdo to zkusí, nejen že je hodně rychle zpátky, ale skončí na samotce a tam je to vážně vopruz. Chcete slyšet, jáký to tam je ?"
"Spíš mi řekni jak a proč tě lízli, chytit se nechá jen debil."
"Vyhádala jsem si povolenku domů a v noci jsem potichu zmizela. Šla jsem na byt k jedný kámošce. Nevim, jak mě vyhmátli, ale moje svoboda trvala jen jedno necelý dopolodne. Přišli si pro mě přímo tam, čekali venku a..."
"Tys měla s sebou mobil ?" skočil jsem jí do řeči.
"No samo."
"Tos teda udělala pěknou píčovinu. Někdo tě prásknul a pak... Napíchli ti ten telefon, nebo věděl eště někdo, žes vzala roha ?"
"Nikdo to nevěděl."
"Možná bez telefonu to je jednodušší," poznamenala Kristýna.
"Ale ne bez peněz."
"Musim se dostat co nejdál za co nejkratší dobu, nebo zůstat poblíž a dobře se schovat."
"Ty mi chceš zdrhnout ?!! Mi neser !!! Já si to tady vyžeru, ale ty tu zůstaneš. Jsi to nepochopil, že chci bejt s tebou ?!!" pustila se do mě Kristýna. "Eva mi to stačila říct celý než tě sem dovedli. Tak se rozhodni: Já nebo samotka, vyber si. A já chci odmaturovat, ty ne ?"
Začínal jsem vidět rudě. Měl jsem pocit, ze Kristýna mě vydírá a předchozí intervence v cele mě už tak dost vytočila. Na nějakou pojebanou maturu jsem úplně zapomněl. Něco nesrozumitelnýho jsem zavrčel, posbíral jsem svoje krámy a rozvalil jsem na svojí postel.
"Já bych si to moc nerozmejšlel," zaslechl jsem za sebou. Pár metrů nad mojí hlavou visela kamera. Ukázal jsem do ní fakáče a praštil pěstí do matrace. Ale neulevilo se mi. Nemohl jsem ignorovat mojí prochcanou a prosemeněnou plínku a dudlík, kterej jsem začal nenávidět od první chvíle. A Kristýna mi to neusnadnila, spíš naopak. Chovala se dost nelogicky, až jsem měl pocit, že jí asi tohle všechno ani moc nevadí. Potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě. Vyrobil jsem si pořádný dilema: Zdrhnout s hodně nejistým úspěchem a sám, nebo to vsechno vydržet a možná i s Kristýnou. Hodně těžký rozhodování. Zíral jsem na dudlík, co se zůstal povalovat jen kousek od mojí tváře. Nechtěl jsem se toho kusu gumy ani dotknout. V každým případě to tady musim aspoň nějakou dobu vydržet a pak se uvidí.
Kristýna přišla za mnou, debata u stolu jí asi přestala bavit.
"Ty seš asi eště tvrdší palice, než jsem si myslela do teď."
"No a ?!"
"Nic."
"Tak co chceš ?!!"
"Abys mi aspoň trochu věřil. Já chci taky pryč, ale ne za jakoukoliv cenu."
Sedl jsem si a podíval se jí do očí. Jestliže takhle vypadají oči zamilovaný ženský, tak jsem asi v pěkný rejži. Nebo taky ne - v ústavu na ní čuměl kdekdo včetně profesorů, musel by to bejt debil nebo buzerant, kdyby to nedělal. A já jsem teď tady s ní, dokonce za mnou přišla sama. Jen o tom v ústavu zatim nikdo neví. Kurva !!! Pozejtří tam pojedem. A já nechci, aby někdo zjistil, co mám na sobě pod kalhotama. Obvzlášť, kdyby se to dozvěděli takový špíny jako jsou. Červeňák, Pudil a jejich banda. Nebo ty debilové z ME3. Udělali by mi ze života peklo. A Kristýna by skončila podobně. Tak si pomůžeme navzájem, v jednotě je síla.
"Tak co, budeš pořád trucovat ?"
"Ale né, jen jsem si potřeboval něco ujasnit."
"A... ?"
"O co ti jde ?"
"Aby ses mi neztratil. Já tě potřebuju."
Sakra, to je ale rychlost. Jsme asi dostali stejnej nápad ?
"Mě ? Za dva roky jsi mi to nedokázala říct ?"
"Nebyla příležitost."
"Kecy. Bylo jich dost. Navíc jsem si myslel, že tě nezajímá někdo, jako jsem já."
"Myslet znamená hovno vědět."
"No dobře. Co budem dělat ?"
"Nic. Studovat a maturovat. Potřebuju v ústavu někoho, kdo mi pomůže. A ze všech těch bláznů, co tam chodí, ty se mi líbíš nejvíc. Máš něco, co nemají ostatní."
"Když mi děda kdysi říkal, že ženský jsou jinej zivočišnej druh. Už tomu asi začínám rozumět."
"Teď ti zas nerozumím já."
"Tak se o to ani nesnaž," usmál jsem se a pohladil ji přes předloktí.
"Buď trochu realista: Zdrhnout není řešení. Martin mi říkal, že mimo celu se sám nedostaneš a bachařky ti hned mezi dveřma stejně pokaždý daji pouta. A i kdyby se nám povedlo zmizet ze školy, tak ja nemám na to se někde schovávat. A taky nezapomeň, že můj fotr je docela velikej fízl."
"Potřebujem prachy. Jinak jsme venku k ničemu a stejně nás dřív nebo později vyčmuchaj - a ani nechci pomyslet, co bude pak. To je zhruba teď naše realita," shrnul jsem situaci.
"Tak to asi budem muset vážně vydržet. Prachy nemáme a kde k nim rychle přijít netuším."
"Tak se na to asi vyserem, protože žádnej plán B asi vážně nedáme dohromady. To ale nic nemění na tom, že nosit pochcaný plínky a cucat dudlík mě vyloženě nebaví. Co se tím sleduje ?!!"
"Já nevím. Mě zas až tak nevadí to mít na sobě, ale do ústavu se mi v tom moc nechce. Nechci aby to někdo viděl."
"Já už jsem to viděl. Dokonce mám pocit, že ti to docela i sekne," usmál jsem se.
"Cože ?"
Už jsem nestačil odpovědět. Otevřely se dveře a napochodovala celá směna dovnitř: Šéfová, Čarodějnice, Inkvizitorka a další dvě bachařky.
"Všichni do svý postele !!!" zazněl rozkaz.
Čarodějnice nám všem po jednom vyměnila plínky. Kristýna se na mě ďábelsky šklebila, když mi Čarodějnice strčila dudlík do pusy a sundavala jetou plínku.
"Hmmm, to se mi líbí. Hodnej chlapeček, jen tak dál," usmála se Čarodějnice.
Trochu mě to rozhodilo, ale když skončila, tak mi to asi došlo: Všimla si toho, co mi způsobila Kristýna. Mrcha Čarodějnice si dávala na čas a mezitím mi dole párkrát škublo. Dělala, že to nevidí a zabalila mě do čistý plínky. Šéfová rozdala flašky s radioaktivním bahnem. Museli jsme to vychlemtat všechno, pak konečně bachařky zase odešly. Všechny byly stejný: Pod metr osmdesát neměla ani jedna a ani jedný bych nedoporučoval odmlouvat, ale čumět do výstřihu bych asi nedokázal rozmluvit žádnýmu chlapovi. Došlo mi, že Kristýna je z podobnýho těsta, jen nebyla tak vysoká. Kristýna přišla zase a lehla si vedle mě. Vyplivl jsem dudlíka, ale dala mi ho zase nazpátek. Pohladila mě po tváři a naznačila, abych byl zticha. Ani jsem neprotestoval, protože její ruka si znova našla mojí plínku. Ztuhlo to - jak na rozkaz - a během nekolika vteřin mi přestalo všechno lézt na nervy. Když ze mě vyletěl další náklad, nemohl jsem se ubránit pocitu, že se mi to začíná líbit. I ten dudlík mi přestal vadit - netuším, jestli jsem dudlal jak malý mimino půl minuty nebo půl druhý, v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Kristýna se smála, jakoby - no proč jakoby - jednoduše jí to bavilo.
Za zhruba minutu nebo dvě se mi trochu srovnaly hormony i nervy a dilema se vrátilo: Co to kurva je ?!! - Puberťáci by měli souložit, ne nosit plínky a cumlat dudlík. Zase jsem měl pocit, že ze mě někdo dělá debila a znova mi to začalo lízt na nervy. Co bude dál ? - I když mi to kleslo, tak jsem se nemohl ubránit chuti se pomstít - jak jinak, tím nejprimitivnějším způsobem: Ty mě, já tobě.

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » čtv 17. led 2019 10:50:57

04. První noc s Kristýnou

Na to, abych se pomstil mi už nezbyly baterky a odpadnul jsem jak po nějaký výborný zelenině. Usnul jsem během dalších pár minut.
Netuším, jak dlouho jsem spal. Vzbudil jsem se, když už byly zhasnutý zuřivky a všichni ostatní už byli taky tuhý. Jen dvě bludičky bídně osvětlovaly naší celu. Venku už byla tma a mlha, že by se daly krájet flexou. Vstal jsem z postele a trochu jsem se prošel. Chtělo se mě močit. Tentokrát jsem s tím bojoval tak asi čtyři kroky, než jsem to napůl nedobrovolně musel pustit do plínky. Sralo mě to, ale nebylo na výběr - dřepnul jsem si a všechno jsem nechal vytéct. A za celou tu dobu mi úplně ušlo, že pořád mám v puse dudlíka. Všimnul jsem si toho, až když jsem se úplně probral z toho polospánku s novým nemalým nákladem chcanek v mojí plínce, až jsem si říkal, že mi ta plínka povolí a spadne. Ale byl jsem příliš ochrápanej na to, abych nad tím dumal dal. Dudlík jsem tentokrát neupustil, asi jsem ani nechtěl. Kristýna spala na mojí posteli, tak jsem se tam vrátil, ale nenápadně se mi to nepovedlo: Když jsem se pokoušel diskrétně lehnout si nazpátek do SVÝ postele, tak se napůl probrala. Namotala se na mě jak chobotnice, a už mě nepustila. Ani dudlík jí nevypadnul. Přišlo mi, že vypadá jako malá holčička, bezbranná a roztomilá. Chtělo se mi jí rozmazlovat, ale ne jako malou holčičku.
Sebral jsem odvahu a nahmatal jsem její plínku. Asi to bylo k ničemu, protože jsem nezpozoroval žádnou reakci - pokus o masáž nezabral. Mnohem radši bych jí udělal ústní zkoušku nebo 69, ale nemůžu jí sundat plínku. Představoval jsem si to a dole mi to ztuhlo. Zkusil jsem to dokončit ručně sobě sám, ale ne a ne se dokopat do úspešnýho konce. Po nějaký době testosteron klesnul a dostavila se žízeň a únava. Do rána ale nedostanu nic, tak jsem raději usnul.
Ráno jsem se vzbudil ze všech úplně první, tak jsem toho využil. Vymotal jsem se z objetí chobotnice a sedl jsem si ke stolu. Venku se už rozednívalo. Popadl jsem papíry na elektro měření a začal jsem se párat s operákama a jejich zpětnejma vazbama. Nedokázal jsem se moc soustředit, protože se mi zase chtělo močit. Byl jsem ale rozhodnutej, že to vydržím a zkusím udělat trochu zábavy. Na to jsem ale potřeboval bachařky, tak jsem pokračoval dál v papírování. Moc jsem nepokročil, protože se otevřely dveře a znova napochodovala do cely celá směna. Rachot dveří vzbudil zbytek osazenstva. Inkvizitorka mi gestem nařídila lehnout si na volnou postel. Plínku mi tentokrát měnila Šéfová a přišla moje chvíle: Obdaroval jsem jí zlatým deštěm.
"Si děláš prdel ?!!!" zařvala na mě. "Tohle tě přijde kurevsky draho !!!"
Než jsem se rozkoukal, tak mě Šéfová zvedla z postele, zkroutila mi ruku a nasadila náramky.
"Já js..." pokoušel jsem se z vykroutit z průseru. Zbytečně.
"Drž hubu !!!" křikla Čarodějnice.
Spolu se Šéfovou mě násilím vyvedly na chodbu a zavřely mě na samotku, naštěstí ne na dlouho. Samotka byla temná cimra zhruba metr dvacet na metr dvacet bez oken a jakýhokoliv vybavení. Zůstal jsem tam spoutanej a nahatej. Sedl jsem si na zem.
"Máš štěstí, že mám dneska dobrou náladu," šklebila se Inkvizitorka, když otevřela dveře. "Rozhodla jsem o trestu následovně: Roubík do zejtra do rána. Máš poslední možnost něco říct."
"Já nechtěl, jen jsem to chtěl pustit do čistý plínky. Už to nešlo vydržet. Moc se omlouvám, mrzí mě to," zkoušel jsem se z toho vykecat. Asi to zabralo, protože Inkvizitorka se přestala mračit. Nikdy dřív jsem takhle nesimuloval psí oči.
"Musím se jít poradit, nemůžu to rozhodnout sama."
Dveře se zase zavřely, minimálně na další půlhodinu. Nemám ponětí, co si bachařky vykládaly na poradě, ale vyhrál jsem: Roubík odložen na šestidenní podmínku, s tím, že je to z jejich strany projev důvěry a pokud se to bude opakovat, tak dostanu roubík na celej příští víkenud a samotku jako bonus. Na celu jsem se vrátil spokojen se svým výkonem a čistou plínkou. A místo roubíku mi zůstal zase dudlík.
"Ty teda máš odvahu," řekl mi Martin. "Já bych to nezkusil."
"Já jsem taky nic nezkoušel," lhal jsem.
"To vykládej třeba Klausovi, možná ti to bude věřit," shodila mě Kristýna.
"Já mu věřím," podpořila mě Eva.
"Protože ho neznáš," šklebila se Kristýna. "Hádejte, kdo je náš ústavní Bart Simpson."
"Myslete si, co chcete. Já jsem jen chtěl pochcat čistou plínku a už to nešlo vydržet. A bejt váma, tak bych si dával bacha na to, o čem se tu žvaní. Kde jsou kamery, tam budou i mikrofony. Kabelů je na chodbě jak nasráno a do naší cely jich vede 'jen' šest: 220, noční osvětlení, tři koaxiály - kamery a pak eště taková tenká dvojlinka, to je skoro sichr mikrofon."
"No a... ?"
"Nic. Jen jsem vas chtěl upozornit, že jestli chcete něco chystat, tak si to pořádně promyslete."
"A to si myslíš, že nás někdo poslouchá celej den ? Dyť je to blbost," poznamenala Eva.
"My nevíme, kdy nás poslouchají a nepochybně se to nahrává. Víc k tomu nemám. Ale i tak jsem dostal nápad."
"Tak ven s tím."
"Teď ne. Něco potřebuju a musím to sehnat venku. A i tak je to risk."
"Ty se chceš navézt do dalšího průseru ?" sondoval Martin. "Jak ti to vůbec dopadlo s bachařkama ?"
"Roubík a samotka na celej víkend s podmíněným odkladem do pátka do večera. Asi mám štěstí."
"To teda. Já bych čekala pořádnej sekec rákoskou," podivila se Eva.
"Má víc štěstí než rozumu," poznamenala Kristýna. "Kdybyste jen tušili, co spáchal před měsícem, tak byste se přestali tak divit."
Usmál jsem se. Povedlo se mi zrušit celodenní vyučování: "Myslíš to projímadlo, co jsem narval do automatu na kafe ?"
"Jo."
"Nevyhmátli mě. Musí se to dělat chytře."
"Nebo ty nožovky. (Hlavní pojistky, umístěné obvykle na ulici pod plechovým deklem - pozn. aut.) To byla taky docela prdel."
"Na to už jsem dávno zapomněl. A stejně je to k hovnu, když to bylo za pět minut zase spravený. Holt jsem z elektroprumky."
"To by se dalo spáchat i tady," navrhoval Martin.
"To určitě. Vždyť ani nevíme, na jaký adrese vlastně jsme. Já tak rámcově tuším, kde zhruba jsme. Plus mínus dva - tři kilometry."
"A kde teda podle tebe jsme ?" zeptala se Eva. "Já už tady trčím skoro třetí měsíc a doteď to nevim."
"Když mě lízli, tak jsem byl poblíž nádraží v Dejvicích. Jeli jsme přes kulaťák. Pak se stálo na pár semaforech, šacoval bych to na první a asi čtvrtej, hned za ním se točilo doprava a hore kopcom, pomalu a docela dlouho. Takže Hanspaulka nebo Baba. Šofér tam nedal vyšší kvalt než trojku. Z Prahy jsme nevyjeli určitě. To jejich Iveco je pěkně shnilej kus šrotu."
"Nekecej, že máš takový ocelový nervy," podivila se Kristýna.
"Když je mám na všechny ty lumpárny v ústavu, tak na tohle taky."
"Aby se ti ta cladnokrevnost nevymstila," varovala Eva.
"Bude nějaká snídaně ?"
"Jsi to prošvihnul. Plínky a flašky jsou vždycky pohromadě," poučil Martin.
"A kolikrát denně ?"
"Třikrát."
"Do píči..."
"Co je tohle vůbec za barabiznu ? Co ta
vysoká zeď venku, toho tady okolo moc nebude," vyptávala se Eva.
"Takhle z hlavy mě napadají jen dvě místa. Ale může jich bejt i víc. Chodím víc do Stromovky než někam na kopec. Jsem na to moc línej."
Debatou, kde je náš kriminál, jsme zabili celý dopoledne. Nakonec jsme to uzavřeli tak, že to budem muset konzultovat na síti, pokud se naskytne možnost. A zároveň by se dalo konspirovat, aniž by se to bachařky domákly. Vyměnili jsme jsme si maily.
Odhadem někdy někdy zkraje odpoledne jsme byli opětovně podrobeni rituálu přebalení a krmení. Tentokrát jsem nezlobil a možná právě proto jsem dostal flašku i čistou plínku jako první. Neuvěřitelně mi lezlo na nervy, že to nemůžu vychlemtat rychleji. Dokonce bych si i dal nášup, ale ani jsem se nepokoušel zeptat. Stejně hned jak byla flaška prázdná, tak přišla Inkvizitorka, flašku mi sebrala a se škodolibým úsměvem mi šoupla dudlíka do pusy. Kristýna se včera šklebila podobně, zjevně se vyžívala v mojí ponižující situaci. Relaxoval jsem na posteli, flaška radioaktivního bahna mě zasytila. Asi z toho začínám magořit: Dudlík mi to usnadnil a brzo jsem odpadnul. Ne na dlouho: Otevřely se dveře a - podle zvyku - napochodovala pětice bachařek do cely: "Nástup na vycházku !!!"
Podle předpokladů, venku bylo dost zima, ale i na to se tady myslelo: Všichni jsme vyfasovali oranžovou kombinézu. Ale ne ledajakou, sám jsem si to nedokázal zapnout, zip to mělo zezadu. Čarodějnice mi do toho musela pomoct. A další důvod, proč mi to nešlo pořádně oblíknout, byl v pořádně zesíleným rozkroku. Nedalo se v tom normálně chodit a jako bonus jsme všichni pro jistotu dostali náramky. Bachařky z nás asi musí mít docela vítr, když nás z cely nepustí s volnejma rukama. No, pokud jsou tady všichni takový šmejdi, jako jsem třeba já, tak se jim ani nedivím.
Bachařky nás vyvedly na prostornou zahradu a nechaly nás tam bez dozoru. Před secesní vilou, co sloužila jako náš kriminál, stály dvě dodávky Iveco bez oken v dost bídným stavu. Šel jsem si je prohlídnout.
V jedný z nich mě sem museli dovézt. Sakra, proč jsem radši nešel dělat něco do aut, už jsem mohl zkusit jeden ten vrak šlohnout. Sice bych to asi zvládnul, ale pokud neznám kabeláž zpaměti, tak to nemá význam - než to nakopnu, tak nás mají. A kdo ví, jestli tyhle starý šroty nahodou nemají blokovanej volant, podobně jako naše Octavia. Sice je to jen obyčejná západka, ale musel bych to nějak urvat, není čas to montovat.
Další objekt zájmu byly vrata na ulici. Iveco by se do nich vešlo dvakrát, ale asi by se to rozpadlo, kdybych ty vrata zkusil rozrazit. Zámek vypadal hodně odolně: Zamykací tyče vypadaly na nějakej nerez a nemyslím si, že šestibodový blokování by se dalo rozhodit do dvou minut. Ono by to asi šlo, ale s tím by si poradil leda strejda Semtex nebo teta Cé-čtyřka. Kde jsou nebo nejsou kamery a mikrofony už jsem raději neřešil. Definitivně se vocuď nedá zdrhnout bez pomoci zvenčí.
Povzdechl jsem si, až mi vypadl dudlík. Kristýna to slyšela a přišla - nebo spíš dopajdala za mnou: "Co je ?"
"Nic. Jen jsem něco zjistil a ani trochu se mi to nelíbí."
"Zkusím hádat: Nedostaneš se ven, co ?"
Ironicky jsem se usmál: "To sis všimla až teď ?"
"Já to vím, nemusim si nic prohlížet. Vocuď nezdrhneš a v ústavu si tě pohlídám. Tak to ani nezkoušej."
"A když to zkusím ?"
"Daleko nedojdeš. Nevím proč, ale něco mi říká, že to za to nestojí," vysvětlovala.
Pajdali jsme podél zdi. Chtěl jsem najít nějaký slabý místo, ale bezvýsledně. Z dálky bylo slyšet rachot tramvají a ze stejnýho směru burácení nějakýho drážního dieselu. Pokud jsme tam, kde si myslím, tak je zhruba kolem čtvrt na pět: Přes Dejvice to jezdí něco po čtvrtý. Ten vlak mi nečekaně pomohl s lokalizací: "Už vím, kde jsme."
"A jak jsi na to přišel ?"
"Nestarej se," zašklebil jsem se. "Velkej Bratr nemusí vědět všechno."
"Určitě něco vymejslíš, to bych tě nesměla znát."
"No možná. Ale je to na dlouho a už vůbec se o tom tady nebudu bavit," pokoušel jsem se mlžit. "Co bys udělala, kdybys náhodou zjistila, co se tady děje ?"
"To fakt nevím."
"Tak vidíš. Vyser se na to."
"Tos mi nasadil brouka do hlavy, budu o tom přemejšlet."

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » čtv 17. led 2019 10:52:59

05. Nechci do ústavu

"Víš, co nás čeká zejtra ?" zeptala se Kristýna po chvíli.
Zahrada byla obrovská, se spostou stromů. Od vily jsme byli dost daleko, takže jsme teď měli relativní klid.
"Ani mi to nepřipomínej. Jak to chceš ustát ?"
"Máš strach, že ti někdo uvidí plínku ?"
"Taky."
"Tak o co ti jde ?"
"Teď ne. Tady ne," vymlouval jsem se.
"Ty seš teda vážně paranoidní."
"To ani ne. Velkej Bratr fakt nemusí vědět všechno. Ani ty ne."
"No dobrý. Tak já už se nebudu vyptávat, když je to tak tajný."
"Přijde na to. Všechno se včas dozvíš," mlžil jsem dál. "Nebudu nic riskovat."
"Stejně zkusíš zdrhnout, znám tě."
"To se eště uvidí. Všechno je to otázka priorit."
"No a... ?"
"Priority jsou dvě: Dostat se ven co nejdřív, odmaturovat a pak se uvidí."
"Ven se dostanem zejtra."
"Takhle jsem to nemyslel. Jak by se ti líbilo dostat se ven - já nevím - třeba za tejden nebo za dva ?"
"Jak to chceš zavládnout ?" vyzvídala Kristýna dál.
"Mám plán. Nemůžu ti teď nic říct, ale nenechám tě bokem."
"Seš blázen. Si dělej co chceš, ale slibuju ti, že tě nenechám zmizet."
"Vocuď vypadnem spolu."
"NÁSTUP NA CELU !!!" ozvalo se od barabizny. Vycházky nám pro dnešek skončily.
"Tak to slyšíš, půjdem zpátky do tepla. Aspoň na chvíli můžeš přestat vymejšlet hovadiny," šklebila se Kristýna. "Mám nápad."
"Co z..." nenechala mi se zeptat a umlčela mě dudlíkem a sebe taky. Asi se chce šplhnout u bachařek, i když nějak nechápu jak a proč. Nosit dudlík nám zatím nikdo nenutí. Ale za sebe musím uznat, že mi za těch pár dní už přestal vadit. Bachařky nás dovedly do naší díry, po jednom nám sundaly náramky a nechaly nás vysvlíknout z tý oranžády, ve který se nedalo běhat ani se pořádně jinak pohybovat. Sedět se v tom taky nedalo, jen na zemi a s nohama od sebe. Mají to tady všechno promyšlený do posledního detailu: Po vnější zdi by se možná dalo šplhat, ale na to bych potřeboval volný ruce a nějaký normální hadry. Ale to bych asi chtěl moc. Jak to asi řeší v létě ? - nemusím vědět všechno. Pokud mi to vyjde a nikdo mi nebude házet klacky pod nohy, tak si to vyžeru eště jeden víkend nebo dva. Dokonce jsem získal dalšího spojence, naprosto nečekaně: Bachařky
nám dovedly na celu další pár.
Hrabal jsem se v elektroměření a nikomu jsem nevěnoval pozornost, když se otevřely dveře. Otočil jsem se, abych viděl, co bude - čekal jsem obvyklou proceduru "přebalit a nakrmit," ale namísto toho vešla do cely slečna, kterou jsem neznal. Pak mi ale spadla čelist (a dudlík taky.)
"Vacek !!!"
"Pudil !!!" odpověděl jsem. Největšího zmrda bych tady vážně nečekal. Co teď ?
Kristýna se tvářila kysele a zbytek osazenstva sledoval, co bude.
"Co tady..." zeptal jsem se, ale Pudil mi skočil do řeči.
"To co ty. Měsíc tady zasírám."
"Hm. Největší sráč z ročníku a já ho musim potkat na nejhorším místě v Praze," přisadila si Kristýna.
"Jak je možný, že jsem nezjistil, že nosíš plínky ?" zkoušel jsem něco vysondovat.
"Prevence, ty debile," odpověděl obvyklým tónem. "Zrovna tobě by se hodilo to vědět, ale nenechal jsem nic náhodě."
"Ví o tom někdo další v ústavu ?" vyptávala se Kristýna.
"Asi ne."
Kristýna si poposedla ke mě: "No a eště nám řekni, proč a jak ses dostal sem."
"Asi to nemusím vysvětlovat. Rodičovstvo to rozhodlo po poslední výchovný komisi. Nechutný překvápko, na drzovku mě unesli - dvě ulice od ústavu."
"No co, takhle nějak jsme sem dorazili všichni, já třeba za fety," odbyla ho Kristýna.
"Uděláme dohodu," navrhnul jsem. "Ty se do nás přestaneš srát a my tě za to neshodíme. A když to nedodržíš, tak nezapomeň, že jsme dva."
Kristýna si přisadila znova: "A já už vím, co bude, když dohodu nedodržíš -seberem ti gatě v ústavu. Tak co, domluvíme se ?"
Situace se mi začínala zamlouvat - Kristýna to asi myslí se mnou vážně. Pudil už pro mě nepředstavuje hrozbu, takže budu mít od něj v ústavu klid. Zmrd k pohledání: Kde mohl, tam se za něco komukoliv poškleboval, zesměšňovat (nejen mě) byl jeho nejoblíbenější sport. Musím ale uznat, že poslední dobou docela znatelně ztratil iniciativu a jen se přidal ke svejm, když se něco dělo.
"Co s váma..." povzdechl si. "Domluveno. Ale mám jednu podmínku..."
"Pokud to neznamená, že si s někým budeš nadále vytírat prdel..." zavrčela Kristýna.
"Vacek se bude držet co nejdál ode mě."
"Tím líp, domuveno," tetelil jsem se blahem z pocitu moci. Bez takovejch šmejdů, jako je Pudil, je na světě líp. Já sice nemám zapotřebí léčit si svoje komplexy shazovaním ostatních, ale i tací chodí po tomhle světě. Nikdy si na to asi nezvyknu. Nakonec tenhle ksindl bych považoval za primární příčinu mojeho chození za školu. Chlastat a hulit je vedlejší produkt. A stejně to nepomohlo, problémy to nevyřešilo, naopak to vygenerovalo nejeden další a tenhle poslední je fakt hodně velikej.
Sedl jsem si zpátky k papírům, ale nedokázal jsem se soustředit - dvakrát mi neseděly výpočty. V obou případech se chyba objevila na stejným místě. Profesor na elektrotechniku nám zasíral už od tabule a když přišlo na měření, tak po nás chtěl takový věci, že z toho zůstával rozum stát i těm, co nechali maturitu už roky za sebou s komentářem, že takhle se to kdysi dělalo až na FEL ČVUT. Hodil jsem vztekle tužku na stůl, ale neulevilo se mi. Chtělo se mi pryč. Naštěstí přišla hodina večerní kontroly a čistá plínka spolu s flaškou radioaktivního bahna mě trochu uklidnila. I Kristýna mi pomohla usnout, víceméně stejně jako minule. Měl jsem pocit, že se mi rozletí plínka na kusy, ale naštěstí nepovolila. A nepovolila ani Kristýna, protože za chvíli mi vylezl hrot z plínky ven. Hned, jak si toho všimla, tak mi do pusy šoupla dudlíka a dorazila mě ústně. A dala si záležet, nechtělo se jí pospíchat. Naopak, občas přibrzdila - ale ne na dlouho. Když to udělala po sedmý nebo po desátý, tak moje hladiny testosteronu způsobily takovou střelbu, že se málem udusila. Ani jsem to nebral na vědomí, nešlo to. A za pár desítek (?) vteřin jsem usnul.
Spal jsem jak nemluvně - vlastně proč jak... Ale o to horší byl návrat do reality. Když bachařky donesly snídani, tak jsem tak nějak čekal i novou plínku. Tu ale nikdo nedostal. Namísto toho nás všechny naháče na cele spoutaly zápěstíma k sobě a odtáhly nás do sprchy. Dudlík byl už dávno samozřejmostí. Ale celá ta sprcha byla akorát pár střiků z hadice, víceméně studenou vodou. Následovalo vysušení proudem teplýho vzduchu. Potom návrat na celu a čistý plínky. O dost tenčí, než ty, co jsme měli celej víkend. Taky jsme vyfasovali civilní hadry a naše školní ruksaky. Naházeli jsme si do nich věci a po jednom z cely ven.
"Predpažit !!!" už byla taky samozřejmost, takže jsem pustil ruksak na zem a nechal si nasadit náramky naprosto dobrovolně. Pořád jsem myslel na to, jak to ustojím v ústavu... Šel jsem z cely poslední, takže jsme rovnou vykročili ven k těm šrotům, co stály venku.
Musím uznat, že se tady asi vážně myslí na každej prd: Iveco, do kterýho nás po jednom bachařky naložily, bylo zařízeno jako vězeňský vozidlo. Sice to není autobus s přezdívkou "Ponorka," ale svůj účel díky svýmu vnitřnímu uspořádání to splňuje naprosto stejně. Zkoušel jsem odhadnout, kam pojedem, ale třikrát jsme na pár minut zastavili někoho vysadit. Stejně jsem se nedokázal soustředit, protože se mi vůbec nechtělo do ústavu. Měl jsem strach, že mě někdo rozkryje a fakt jsem o to nestál. Poslední zastavka byla ta naše. Aspoň, že bachařky vědí, kde zaparkovat. Nikdo nás nemohl vidět a do ústavu to je asi sedminutová procházka.
Šéfová otevřela dveře, sundala mi náramky a vystrčila mě ven z auta. Naštěstí jsem si stihnul vyndat dudlík.
"Nezkoušej zdrhnout a běž do školy. A tohle si nech u sebe," ukázala na mojí ruku s dudlíkem. Skoro jsem si ho chtěl dát zpátky, ale došlo mi, kde jsem a tak jsem zandal tu věc do kapsy.
Podobně rychle bachařky vysadily i zbytek, s tím, že se máme o velký přestávce a/nebo volný hodině dostavit zase sem. Naskákaly do auta a odjely.
"Svině !!!" řval jsem za autem, abych si aspoň trochu ulevil.
Kristýna to nekomentovala, věděla, že mě to akorát nasere eště víc.
Pudil raději vyrazil napřed.
Rozhlídnul jsem se na všechny směry a s pocitem, že nás aspoň teď nikdo nesleduje, jsem vykročil k ústavu.
"Asi nemáme moc času. Takže zkus tak kolem desátý se zdejchnout z hodiny a sejdem se v šatně," navhrla věcně.
"Proč ?" nepobíral jsem, v hlavě jsem měl jiný věci.
"Budem aspoň chvíli sami."
"Nechci do ústavu, seru na to. Jdu pryč."
"Nedělej to. Bude z toho průser. To tě do tý školy dotáhnu násilím," strčila do mě. "Zkus to už jednou pobrat, sakra !!! Potřebujem se navzájem !!!"
Zastavil jsem se a začal šrotovat. Kristýna má pádný argumenty a já jen nejasnou představu, jak se aspoň nějakou dobu schovávát.
"Tak co je ??!!"
"Nic, vlastně to beru asi příliš tvrdě. Je ta plínka na mě vidět ?"
"Konečně, aspoň něco. Neboj, neni. Tak co, jdem do toho ?"
"Jdeme !!!"
Kristýna mě vzala za ruku, přitáhla si mě a dala mi pořádnýho francouzáka: "Tuhle bitvu vyhrajem spolu, neboj se."
Zbytek cesty už jsem neříkal nic a nechal se dovést do školy jako malej kluk - Kristýna mi asi eště pořád úplně nevěřila a držela mě za ruku hodně pevně. Pustila mě až několik metrů od vchodu - už nebylo cesty nazpátek.

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » čtv 17. led 2019 10:54:45

Nemám dost času na psaní, takže nevím, kdy bude další nástřel. Bude.

Treti oko
Příspěvky: 96
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Treti oko » pon 08. črc 2019 0:30:27

06. Za školu v ústavu

Moc jsem se nerozmejšlel a vyrazil na první hodinu, naštěstí málo důležitá. Angličtinu jsem zvládal tak, že veškerá moje aktivita byly akorát písemky prakticky bez chyb. Během první hodiny jsem měl klid a nezdálo se, že by si někdo všiml něčeho zvláštního. Ani později při matice si nikdo ničeho nevšiml, a to jsem šel k tabuli počítat nějakej dlouhej a odpudivej integral. Třetí hodinu jsme měli ovčanskou nauku a pár minut pred desátou jsem se nepozorovaně zdejchnul ze třídy. Profesorka byla jako vždycky nalitá, takže si toho asi ani nevšimla a pochybuju, že by to někdo prásknul, protože takhle zdrhal kdekdo.
Šatna v našem ústavu má nemálo výhod: Veškerý dveře dřevěný, veškerý příčky z cihel. A hlavně mimo dosah profesorstva, naštěstí mají svoje kabinety a sborovnu v jiný části ústavu. Kupodivu jsem nepotkal cestou do šatny živou duši. Až mi to přišlo divný. Kristýna na mě čekala v šatně svojí třídy, asi měla klíče.
"Hlavně potichu," nařídila polohlasně a zatáhla mě dovnitř. Zavřela dveře a zamkla. Já jsem to nemohl vydržet a začal z ní stahovat tričko. Kristýna mě odstrčila na lavičku a rozepla mi gatě. S nejvyšší opatrností mi sundala zatím suchou plínku a nechala jí válet bokem.
"Konečně ten tvůj pendrek uvidim vcelku," smála se přihlouple.
"Dělej !!!"
Namísto odpovědi stáhla svoje kalhoty, pod nima neměla nic. Naše rty se přiblížily k sobě. Její ruka mě nasměrovala tam, kde to bylo třeba a nasedla na svýho 》koně.《
"O tomhle si spousta ženskejch může nechat jenom zdát," poznamenala.
Zjevně neměla velkou důvěru v moje zkušenosti - nakonec nic o mě v tomhle směru zatím nevěděla. Skončili jsme společně v zachvatech orgasmů ve stejnou chvíli. Naštěstí jsem neodpadnul a neusnul, to by byla katastrofa. Možná asi i proto, že tentokrát jsem neměl dudlík, nějak moc jsem si na něj za těch několik dní zvyknul, možná až příliš. Kristýna prohlásila, že se jí motá hlava, ale tvářila se spokojeně.
"Království za cigáro."
To jsem asi neměl ani vyslovit. Kristýna sáhla někam za sebe a dala mi dudlík: "To určitě !!!" a zabalila mě do plínky. Neprotestoval jsem, naopak se mi to líbilo, už jen proto, že to dělala s mnohem větším potěšením, než naše bachařky. Chvilku jsem jen tak ležel a zíral na mojí milenku. Asi jsem se tvářil jako kretén. Ale v ten moment jsem se vrátil zpátky do reality a došlo mi, kde jsem. Vyndal jsem dudlíka a začal si natahovat gatě.
"Musíme vypadnout."
"Jooo..." vzdychla si.
"Dělej, tady nemůžem zůstat," tlačil jsem.
"Jo, jistě. Jsem nějak úplně mimo."
"Já taky. Ale nemáme čas, za chvíli bude zvonit."
Kristýna se oblíkla během chvilky a schovala dudlík. Odešel jsem první, ani jsem se neotočil. V plínce začínalo být znova nebezpečně těsno.
Zašil jsem se na záchod na mísu a zamknul jsem. Klepaly se mi ruce ještě dlouho po zvonění. Měl jsem pocit, že tohle se neudrží v tajnosti moc dlouho, obzvlášť v případě, že se to bude opakovat. Na druhou stranu ale tahle chvilka 》ve škole za školou《 je zatím z mojí strany asi největší drzost. Ale nádherná drzost. Tak nádherná, že musím vymyslet lepší místo. A s tím jsem se odebral na elektroučebnu.
"Kde ses zašíval ?" zaslechl jsem za sebou. "Chtěl jsem ti dát pohulit novej vzorek."
"Co ?!" otočil jsem se. - To určitě, já ti to řeknu a ty budeš chtít taky, pomyslel jsem si.
"No říkám, že jsi přišel o degustaci a já jsem pěkně na šrot."
"To vidim, oči ti svítěj, jak žárovky."
Pepa byl asi největší magor. Vždycky měl peníze a zeleninu hulil jak cigára. Ale za školu nechodil. Asi to neměl zapotřebí. Za celou tu dobu jsem snad nikdy nezažil, že by Pepa kouřil tabák. Zlí Jazykové o něm mluvili hodně špatně, ale já jsem jejich názor nesdílel. Kdysi jsem nachytal naší matikářku, jak dělá v kabinetu Pepovi ústní zkoušku z funkční anatomie. Matikářka mě taky vyzkoušela... Raději nevzpomínat. Je ošklivá jak zimní noc, plochá jak prkno, ale pokud jde o to ostatní... Jmenuje se Šoustalová a dělá tomu příjmení čest. Nejen já nebo Pepa jsme měli tu smůlu nebo to štěstí, přijde na to. A oba jsme věděli, že takový šmejdi, jako je Pudil, by se k takový zkoušce ani nedostali.
"Mám novej vzorek, určitě to musíš zkusit."
Zazvonilo.
"Možná zejtra..."
Náš třídní profesor měl přezdívku "Náčelník Generálního Štábu." Vysloužil si jí díky aplikaci štábní kultury nejen ve výuce, ale bohužel i v třídní knize a v neposlední řadě v oblasti disciplinární. Snad půlka třídy měla sníženo hodnocení chování. Kdysi sloužil u raket v Brdech jako kapitán (a náčelník štábu na útvaru tamtéž) a někdy nám vykládal více či méně zábavné historie ze zeleného světa, často v souvislosti s vyučovanou látkou. Ale zase na jeho hodinách nebyla snad nikdy nuda. Dvouhodinovku elektrotechniky jsme opět strávili s operákama, ale tentokrát s inverzní zpětnou vazbou. Deset minut po zvonění na druhou hodinu se mi chtělo chcát. Průser !!! Musím to nějak vydržet do přestávky !!! Eště půl hodiny...
Pepa to naštěstí zapojil blbě. Ale to jsme zjistili, až když se z jeho sestavy začal zvedat dusivý modročerný kouř. Z trafa vyšlehly oranžovofialový plameny.
"Všichni ven !!!"
Využil jsem situace a zmizel na nejbližší záchod. Sundal jsem kalhoty a sedl na mísu. Pokusil jsem se to pustit, ale nešlo to. Přitom ještě před minutou jsem měl pocit, že se pochčiju. Nahmatal jsem v kapse dudlíka a šoupnul jsem si ho. Za pár desítek vteřin jsem se odreagoval a pustil jsem to pod sebe, bez dalšího uvažování. V ten moment mi to nedošlo, ale dudlík se pro mě stal potřebným, aspoň co se týká snižování hladiny stresu. Z plínky nic neuniklo, takže jsem natáhl kalhoty, dudlíka schoval zpátky do kapsy a vrátil jsem se mezi ostatní. Nebyl jsem pryč víc, než tři minuty.
Zbytek elektrotechniky jsem si udělal fóra. Mokrá plínka mě kupodivu moc neobtěžovala, ale lehce se nafoukla. Únik se nekonal, jak jsem zjistil po zvonění. Poslední hodina, informatika. Všechno bez problémů, dokonce jsem zvládnul napsat menší virus, ten jsem sice nestihnul vyzkoušet, ale i na to časem dojde.
První den ve škole s plínkou jsem ustál, dokonce nevědět o Pudilovi by bylo na pět hvězdiček. A co jsem provedl dopoledne s Kristýnou, toho nemůžu litovat. Škoda, že jsme měli tak málo času, mohli jsme si užít víc a pořádně. Nebo aspoň já bych chtěl.
Kristýna si mě odchytila u šaten:
"Všechno v pohodě ?"
"J-jo. Ale potřebuju se převlíknout."
Kristýna se usmála: "No a co ti braní ?"
"No co myslíš ?" - asi jí to nedocházelo.
"Aha !!! Buď v klidu, já jsem na tom podobně."
Dala mi pusu. Dala si záležet, aby to všichni viděli. Nevadilo mi to.
"Musíme se vrátit do lapáku," vzdychla si. "Ani trochu se mi nechce."
"Už víš, proč se mi tolik chce pryč ?"
"Přestaň s tim, stejně neni šance."
"Máš recht," odpověděl jsem a zmizel v šatně. Začínalo mi vadit, že nechodíme do stejný třídy. Ale s tim se stejně nedá nic dělat. Přezul jsem se a vyrazil ven. Pár studentů pokuřovalo na zastávce tramvaje. Sledoval jsem tu scénu s jistou dávkou závisti. Chtěl jsem si taky zapálit, ale nebylo co. Už jsem si chtěl jít vysomrovat cigáro, ale přišla Kristýna a hned mi to překazila: "Nedělej si problém navíc."
"Tobě taky nic neunikne, co ?"
"Musíme jít. Kdyby nám to trvalo moc dlouho, tak z toho bude průser. A navíc, cigáro smrdí, i když zrovna nekouříš."
Na to už se nedalo nic říct. Nechal jsem se vzít za ruku a jak poslušný děcko jsem pochodoval za ní. Jen dudlík mi scházel, naštěstí jí to asi ani nenapadlo. Chvíli jsem uvažoval, že si někde po cestě eště trochu užijeme, chutí bylo dost a v plínce začínalo být znova těsno. Za rohem jsme spatřili, jak vjíždí do ulice z opačného konce naše stráže a pomalu se blíží k nám. Vůbec se mi do toho křápu nechtělo. Zvažoval jsem na moment, že bych zdrhnul, ale Kristýna mě pořád držela za ruku a Iveco už zastavovalo. Čarodějnice a Šéfová vylezly z vozu. Ani jsem nestihl pozdravit a Šéfová už mě táhla jednou rukou dovnitř a druhou otevřela auto: "Kde máš dudlík ?"
Sáhl jsem pro něj do kapsy, teď už kompletně bez nálady. Odložil jsem batoh, dudlíka dal do pusy a bez dalších pokynů jsem si nechal nasadit náramky. Kristýna byla podrobena obdobné zábavě. Než jsem byl usazen do svýho modulu, tak Šéfová zkontrolovala, jestli mám plínku a její stav. Připadal jsem si jak magor, ale než jsem stihnul nějak zareagovat, tak se dveře zavřely a zůstal jsem potmě. Věděl jsem, že Kristýna sedí jen pár desítek centimetrů vedle mě, ale neměli jsme žádnou možnost spolu komunikovat. Asi za asi pět minut dorazil i Pudil a jelo se, tentokrát bez zastávek. Zkoušel jsem se situovat na mapě a sedělo to. Tak aspoň něco: Teď už definitivně vím, kde je to naše svérázný vězení. Ale budu si to eště muset potvrdit, než něco podniknu.
Za dvacet minut - možná i za míň - jsme dorazili do cíle. Bachařky nás vytahovaly ven po jednom a já zase až jako poslední. Nešel jsem rovnou na celu - Šéfová a Čarodějnice mě dovedly na jinou cimru. Nebylo tam nic, kromě hromady růžovejch plínek ještě cosi, co připomíná operační stůl, akorát s tím rozdílem, že se dal použít k instantnímu znehybnění. K tomu ale nedošlo. Čarodějnice mi sundala pouta a nařídila, abych se vysvlíknul a vylezl na stůl. Šéfová mi zatím prohrabovala batoh a hadry, ale nic zavadnýho tam nenašla. Čarodějnice mi vyměnila plínku, dostal jsem zase náramky a šel na celu.
Jen co se za mnou zavřely dveře, tak jsem vyrazil za Kristýnou.
"Problémy ?" zeptala se.
"Nic. A ty ?" sedl jsem si k ní na její postel.
Usmála se: "Nic, jen to stejný, co dneska dopoledne. Ale tady to nejde."
"Co zejtra ? - Já to nedám."
"To se asi nedá nic dělat."
"Třeba to půjde."
"Leda by někdo zapálil ústav. A do toho já nejdu. To dřív zapálím tenhle kriminál tady. A na to mi zase chybí vybavení. Takže si můžem akorát tak vysrat voko a podat kolkovanou žádost."
"Nezapomeň, kde seš."
"No a ? - Tohle jsou stejně jen kecy, ať to pro mě za mě slyší kdokoliv."
"Čím víc budeš nadávat a vyhrožovat, tim dýl tady budeš kejsnout. Takže by bylo ve tvym vlastním zájmu moc neprovokovat a držet hubu."
"Na tyhle kecy jsou tu zvyklí."
Kristýna mi šoupla dudlíka do pusy: "Tohle ti pomůže, abys blbě nežvanil. Zkus to vydržet aspoň než bude krmení."

________________________________________

Pokračování zase někdy časem...

Mskvor
Příspěvky: 13
Registrován: ned 08. říj 2017 14:21:21

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od Mskvor » pát 12. črc 2019 12:10:11

Pěkný pokračování, díky.

MS

kamzub
Příspěvky: 4
Registrován: úte 02. črc 2019 23:43:14
Pohlaví: Kluk
Sexuální orientace: Heterosexuální
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ne
Nosíte dudlík?: Ano

Re: Rodičovská Zrada

Příspěvek od kamzub » sob 13. črc 2019 18:02:41

Hezký...

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host